Továrna na smrt

Recense dřívějších vydání „Továrny na smrt“ (Výňatky).

 

Takových knih, jako je „Továrna na smrt“, je pořád ještě málo. Vím, že se takové knihy jen tak snadno nepíší. Je k tomu potřeba především velké poctivosti a jasného vědomí. „Továrna na smrt“ je proto příkladná kniha, že se v ní její autoři rozplynuli, jako by tam vůbec nebyli, že slouží myšlence, jako jí sloužili kdysi za dráty, jako jedni z těch hrdinů, ze kterých se národní mučedníci nedělají a kteří přesto jsou jedni z těch, na jejichž hrdinství stavíme dnes svůj optimismus, budoucnost a štěstí celého národa.

E. F. Burian

 

„Továrna na smrt“ je knihou dokumentární. Autoři nemají jiného úmyslu než vylíčit, vykreslit, vypsat, co zažili a viděli. Po čase by nikdo nevěřil obludnosti a zvrhlosti tohoto hitlerovského počínání, kdyby nám svědci nedochovali všechny konkrétní údaje. Skutečnost byla sama tak strašná a sensační, že z ní žádné sensace nelze dělat. Prostě čtenáře drtí svými fakty, překonávajícími jakoukoli fantasii o lidské zvrhlosti a nacistických zločinech . . .

Práce 1947

 

. . . Tím vzniklo dílo, jehož dokumentační hodnota je nedocenitelná. Kniha podává nejzevrubnější a nejfaktičtější zobrazení všeho, čím byl Osvětim, všeho, co se v něm odehrálo. Čtenář se dočte o vzniku vyhlazovacího tábora, o jeho stavbě, rozšíření, organisaci, o osudech zavlečených sem lidí, o vnitřních poměrech, o celém vraždícím soukolí zločinecké byrokracie. Vražedný stroj nacismu je tu rozebrán do posledního šroubku . . .

Věstník ŽNO 1947

 

. . . „Továrna na smrt“ bude mluvit do svědomí lidstva velmi varovně a naléhavě a doufejme, že úspěšně. Je to dokument takové přesvědčivosti a pravdivosti, že bychom jemu podobné knihy o koncentračních táborech spočítali na prstech jedné ruky . . .

Lidová demokracie 1948, Vl. Vévoda

 

. . . kniha se nesnaží o zdůrazňování drastických okamžiků ani neútočí vypočítavě na city čtenářů. Právě o to je kniha přesvědčivější, právě v tom spočívá její nadčasová hodnota. Klidně, pokud je to ovšem vůbec možné, podává vyčerpávající a dokumentárně doloženou informaci o této proslulé „továrně na smrt“ v Osvětimi . . .

Svět práce 1950

 

Tato kniha o obětišti nejstrašlivějším, o vyhlazovacím táboře Osvětim-Birkenau, má onu věčnou platnost historického dokumentu. Realistická objektivita, s jakou je kniha napsána, dodává jí žhavosti mementa, které je vpáleno do svědomí světa. Nemělo by být člověka, který by nečetl tento dokument , který by nepředal toto svědectví budoucím generacím jako doklad o šílené zvrhlosti nacismu . . .

Hlas revoluce

  

 

   V západním Německu vycházejí v posledních letech knihy lidí z militaristických kruhů; píší své vzpomínky a úvahy o druhé světové válce. Tito lidé se nepoučili, a opírajíce se o vlivné kruhy v průmyslu a v bankách, snaží se opravovat historii. Jednak sami sebe očišťují, jednak někteří z nich jdou tak daleko, že téměř popírají t. zv. „bolševickou propagandu“ o zvěrstvech esesácké soldatesky v zemích okupovaných hitlerovci. Bývalí příslušníci nacistické strany se opět dostávají na význačné funkce ve státním aparátu, proto se mohou vytvářet opět militaristické organisace stejného charakteru jako kdysi po prvé světové válce, které se staly semeništěm hitlerismu.

   Jako zrcadlo nastavuje kniha Továrna na smrt od O. Krause a E. Kulky pravou skutečnost o esesácích a jejich zločinech. Nové, čtvrté vydání je doplněno novými kapitolami a kniha se změnila především v ilustracích. Má nyní na padesát dokumentárních snímků neznámého esesáka, který v tajném osvětimském táboře fotografoval to, co se nacisté pečlivě snažili ukrýt před světem, to, co svět dosud ani nepochopil: začátek hromadného vyhlazování celých národnostních skupin a národů, pravý cíl hitlerovského fašismu.

 

 

PŘEDMLUVA K PRVNÍMU VYDÁNÍ

 

   Čtenáři, kniha, která před Tebou leží, je knihou Tvé svobody.

   Událostem, které krvácejí z jejích stránek, vděčíš za to, že jsi živ, Ty šťastný.

   Promluví k Tobě ti, kteří položili svůj život za Tvou svobodu. Za lepší budoucnost Tvých dětí.

   Je to úžasná kniha, kniha rubu té slávy, již máš tu čest dnes prožívat.

   Jejími ústy k Tobě mluví všichni ti Františkové, Antonínové, Josefové, Marie, Jany, otcové, matky, sestry, bratři a ta malá, nejmenší, nejnevinnější a nejkrásnější utracená nemluvňátka.

   Každá oběť střeží tamodtud, s druhého břehu, bohatství Tvé svobody.

   Neděs se tváře mrtvých, kteří k Tobě mluví. Jsi to ty, jsou to mrtví z Tebe, jsou to kusy těla Tvé vlasti. Je to Tvá matka, Tvůj otec, Tví bratři a Tvé sestry, kteří tu umírají v haldách za všechno to, čemu Ty říkáš lepší život.

   Netrap se, ale zatvrď své srdce a přísahej, že už nikdy, nikdy nedovolíš, aby se opakovala taková oběť jen proto, abys mohl spravedlivěji žít.

   Vžij se do duševních a fysických útrap svých mrtvých a poznáš hloubku a velikost boje za svou svobodu.

   Oslav, jak nejlépe můžeš, svůj život, neboť jen pro něj položili svou hlavu ti, na které nikdy nesmíme zapomenout.

   Nemají hřbitova, kde bys mohl ve svých těžkých chvílích naslouchat jejich slovům tiché útěchy. Nemají rovů, které by se za čas, až by Tě omámil krásný a opojný život, propadly. Nemají pomníků, na nichž by svítily svíčky jednou na podzim, kdy vzpomínáme na mrtvé. Umírali v hromadách a zbytky jejich těl jsou rozhozeny kdesi v jámách.

   Ale jejich oběť je v Tobě, šťastný čtenáři, který žiješ. Vpili se do Tvého srdce. Prostoupili Tvou mysl. Jsou v Tvé odvaze, myšlenkách, práci, rodí se v Tvých dětech a stavějí Tvou budoucnost.

   Poslední jejich myšlenka na Tebe se vryla do Tvého čela a nikdy žádný sebepohodlnější a sebekrásnější život Ti to znamení s čela nesetře. Vidím je jasně na Tvém čele. Svítí jako krvavá rýha jediným slovem: Nezapomeň!

   A pamatuj si, že zapomeneš-li přece, podaří-li se Ti to nějakým ďábelským zázrakem, krvavá rýha na Tvém čele se Ti prožere do mozku a padneš pod ještě větší bídou, než padli Tvoji bratři. Požehnání jejich obětí se Ti promění v kletbu.

 

Národní umělec E. F. Burian,

nositel Řádu práce

 

 

PŘEDMLUVA K TŘETÍMU VYDÁNÍ

 

   Spisovatel s bohatstvím životních zkušeností a vlastních prožitků vytváří umělecké dílo. Takové dílo silně zapůsobí na tvé city nejniternější. Dokáže v tobě zapálit čistý oheň lásky i žár spravedlivého hněvu a nenávisti. Spisovatelova životní zkušenost a jeho umělecké nadání, vyjádřeny slovem, dovedou změnit myšlení člověka i určit jeho životní cestu.

   Autoři této knihy si nečiní nároků, aby jejich kniha byla posuzována uměleckými a estetickými sudidly. V jejich vzpomínkách není ani stínu jakékoli snahy po umělém či uměleckém vyjádření myšlenek, vyplývajících z faktů vpravdě strašných. Co napsali, je holá pravda. Prožitá, protrpěná a nejprostšími slovy zaznamenaná. Zapsali ji z povinnosti jako stálou a výstražnou připomínku svým dětem a nám všem, kteří jsme poznali fašismus tak zblízka.

   Továrna na smrt vychází po třetí. Teprve po třetí. Četly ji tisíce, měly by ji však znát miliony. Protože lidská paměť bývá krátká a zapomnětlivá, protože člověk v pohodách života poztrácí ty části minulosti, jež s sebou nesly utrpení; je třeba oživovat a připomínat právě tuto minulost.

   A ne pouze proto, že není tak vzdálená, ale též – a zejména proto – že jsou ještě na světě zločinné síly, které usilují o návrat této minulosti, o novou existenci továren na smrt. V našem sousedství, na západě Německa, oživují američtí miliardáři spolu s nacistickými generály a SS oficíry fašismus. Z kriminálů propustili hromadné vrahy, známé celému světu z koncentračních táborů, oblékli je do uniforem a posadili do vysokých státních funkcí. Vlastní bratři osvětimských Kramerů, Danischů a Schwarzhuberů, nacističtí zabijáci jsou živeni nejen americkými konservami, ale i nadějemi na nové vraždění. Tentokrát v zájmu amerických supermanů, dědiců Hitlerových, jimž se zachtělo ovládnout a zotročit celý svět.

   Třetí vydání Továrny na smrt má nejsvětější poslání: Dostat se právě nyní do rukou čtenáře a zapálit v jeho srdci žár spravedlivého hněvu a nenávisti a vyvolat v něm ještě větší nadšení pro boj za udržení míru.

   Továrna na smrt je líčením toho, co bylo. Odkrývá hrůzy fašismu, zpola zasuté prošlými lety. Čtenář bude po jejím přečtení otřesen do hloubi duše. Do konce života bude nosit vzpomínku na osvětimskou továrnu na smrt. Před očima mu provždy zůstane obraz Osvětimi a Birkenau…

   Nebyl jsem vězněn v Osvětimi, nezakusil jsem hrůz Birkenau na vlastním těle. Prožil jsem je však celou duší a celým srdcem, když jsem si ověřoval pravdivost líčení o Továrně na smrt.

   Byl jsem tam po válce. Baráky v Osvětimi zely prázdnotou, v popravčích celách páchla sklepní plíseň, ženský blok v Birkenau byl opuštěn, krematoria rozvalena. A přece jsem se snadno vrátil o několik let zpátky a prožil vše, co autoři této knihy popisují.

   Při železniční koleji u hlavní brány tábora Birkenau jsem viděl „selekci“, v krematoriích zástupy matek a dětí, tísnící se v plynových komorách. Vžil jsem se do milionů duší a srdcí těch, kteří zde mučednicky zemřeli. Všechno jsem viděl, procházeje tudy mlčky a s čapkou v ruce. A jeden obraz zvlášť utkvěl v mé paměti.

   V jednom z osvětimských baráků v „Kanadě“ mi ukázali místnost plnou dětských botiček a capáčků.

   „To zde zbylo po zaplynovaných dětech“, řekl mi průvodce, bývalý osvětimský vězeň. Řekl to tónem obvyklým u všech průvodců a mě to popudilo. Byl bych jej zakřikl, ale nemohl jsem mluvit. Rychle jsem odešel, nechtěje slyšet jeho hlas. Připadalo mi, že mluví příliš samozřejmě o věci, která uvádí člověka do stavu blízkého nervovému zhroucení.

   Musel jsem myslet na své děti a na všechny děti. Viděl jsem jejich nožičky s hrášky prstíků, měkké patičky, kotníčky. Všechna ta místa maminkami líbaná a v lásce obdivovaná. A měl jsem bolestný, skličující pocit spoluviny.

   „Jak jsme mohli, my lidé, my tátové a mámy, tohle připustit?“, říkal jsem si, opakoval jsem si tuto otázku dny a měsíce. Stejnou otázku si položíš i ty, čtenáři, po přečtení této knihy. Jsem pevně přesvědčen, že si na ni též odpovíš s autory knihy i se mnou: „Nikdy už nepřipustíme!“

   Jsem přesvědčen, že tak učiníš, žije-li v tobě lidské srdce. Věřím, že tak učiníš, chceš-li se bez pocitu studu dívat do čistých očí svých a všech dětí.

 

Laureát státní ceny Vašek Káňa,

nositel Řádu práce

 

 

ÚVOD

 

   Jsme bývalí političtí vězňové z Osvětimi-Birkenau:

   Číslo 73 046, Ota Kraus z Prahy, zatčený dne 2. dubna 1940, vězněný v Praze a v koncentračních táborech v Dachau, v Sachsenhausenu, v Neuengamme, v Osvětimi-Birkenau a v Buchenwaldě;

   číslo 73 043, Erich Kulka ze Vsetína, zatčený dne 23. června 1939, vězněný v Brně na Špilberku a v Kounicových kolejích a koncentračních táborech v Dachau, v Sachsenhausenu, v Neuengamme a v Osvětimi-Birkenau.

   Zatčeni jsme byli pro aktivní odpor proti nacistickým okupantům.

   Zažili jsme gestapácké výslechy, týrání ve věznicích, transporty a živoření v trestných oddílech v Dachau, v Sachsenhausenu i Neuengamme. Ale tato líčení vynecháváme – to byly jenom stupně očistce, po nichž se sestupovalo do pekla. V tomto pekle, v Birkenau, se nám pobyt v koncentračních táborech, v nichž jsme byli předtím, jevil jako krásná minulost.

   V Dachau, v Sachsenhausenu a v Neuengamme jsme pobyli dvě léta společně a pracovali jsme tam z počátku s lopatou, později jako zámečníci.

   Začátkem listopadu 1942 jsme se museli rozloučit se svými kamarády v Neuengamme, kteří nás poslední večer před naším odjezdem posilovali a už tehdy pevně věřili, že všecko přežijeme.

 

   Dne 4. listopadu 1942 jsme přijeli do Osvětimi a za dva dny potom do Birkenau, kde nám Polák Matlak pomáhal v našem těžkém začátku. Jeho zásluhou jsme byli zařazeni do práce opět jako zámečníci.

   Věděli jsme už ze zkušeností z předchozích koncentračních táborů, že tam mohou vydržet jen ti, kteří dovedli žít kolektivně a jejichž hlavním smyslem života i za dráty byl boj proti fašismu. Podmínkou úspěchu bylo politické uvědomění a stálý styk s pokrokovými vězni všech národností. Nejlepší prostředí pro takovou činnost v táboře bylo zaměstnání řemeslnické. Naše zámečnické řemeslo nám opravdu také v Birkenau zachránilo život.

   Především nám pomohlo zachovat si zdraví, protože jsme žili v lepších životních podmínkách než jiní vězňové. Mohli jsme udržovat tělesnou čistotu, mohli jsme si opatřit více jídla a lepší jídlo, dostatečné ošacení a obuv. Později jsme mohli pomáhat také jiným.

   Jako zámečníci jsme dostali od velitelství tábora propustky (Passierschein) a mohli jsme opouštět náš tábor a chodit do jiných táborů v Birkenau, i do jeho táborů ženských, do desinfekční stanice a do krematorií. V hlídaném prostoru jsme se pohybovali bez dozoru, zatím co ostatní vězňové byli ve svých pracovních oddílech přísně střeženi a nesměli je opustit.

   Často jsme zámečnické práce předstírali. Kolik dobrých klik a kolik dobrých zámků jsme odšroubovali a zase přišroubovali, když se blížil nějaký esesman!

   To a podobné věci jsme dělali hlavně ve funkci spojek různých skupin odporu, když jsme potřebovali informace z ostatních táborů, když se připravovaly určité akce nebo když přijížděly nové transporty vězňů. Od nich jsme se dovídali podrobnosti o jejich cestě do Birkenau a o tom, co nového se děje ve světě.

 

   Tábor byl ve stálé výstavbě a kromě vězňů, kteří byli zaměstnáni na výstavbě jako laciné pracovní síly, pracovalo tam mnoho civilních odborníků, zaměstnanců soukromých podnikatelských firem z Německa, z Čech i z Polska. Tito „totálně nasazení“ pracovníci řídili práce vězňů po stránce odborné. Nesměli se s vězni stýkat ani s nimi mluvit a byli proto neustále doprovázeni a střeženi esesáky. Než nastoupili práci v koncentračním táboře, museli skládat přísahu, že o ničem, čeho budou svědky, nic, ani příslušníkům svých rodin, neprozradí. Jinak jim hrozilo uvěznění v táboře, což se také v několika případech stalo. Směli jezdit asi jednou za tři měsíce ke svým rodinám a po návratu museli udat, s kým se při návštěvě stýkali, a přísahy opakovat.

   Tak jsme také získali styky s českými zaměstnanci soukromých firem v táboře a tím s domovem, a tak nám naše zaměstnání také umožnilo najít uvědomělé kamarády, s nimiž jsme sledovali, jak se v táboře ničí lidské životy.

   V roce 1942 jsme začali s prázdnýma rukama. Neměli jsme ani úřední povolení, ani náčiní, ani dílnu. Za rok potom, po mnoha dobrodružstvích, jsme však už dílnu měli, dílnu vybavenou na tamější poměry přímo skvěle tím, co jsme „zorganisovali“, to jest opatřili „na černo“.

   Ve všech táborech v Birkenau bylo mnoho nutných zámečnických prací, které jsme prováděli „na černo“, a prováděli jsme je rychleji než složitou úřední cestou na základě žádostí a jejich schválení.

   Nejen vězňové-funkcionáři, ale také esesmani nás potřebovali a my jsme jim museli vykonávat různé služby a „organisovat“ pro ně.

   Dodávali jsme zámky, náčiní pro kuchyně, ba celá kamna, opravovali jsme jízdní kola, všelijaké domácí nářadí a tak dále.

   Ve všech pracovních oddílech jsme měli kamarády, kteří nám dodávali materiál, a jedním z hlavních našich dodavatelů byli členové Vyklizovacího oddílu Kanada.

   Opravovali jsme v táborových kuchyních kotle a za to jsme dostávali jídlo; za práce v desinfekční stanici jsme dostávali šaty a prádlo; táborové nemocnici jsme pomáhali opatřovat zdravotnické zařízení.

   Tak jsme mohli proniknout opravdu všude, všechno vidět a pozorovat.

 

   V naší dílně jsme také bydleli a měli jsme v ní mnohem klidnější život, než byl život v bloku. V dílně jsme si na polní kovárně vařili, ovšem museli jsme dávat pozor na esesáky, aby nás nechytili, protože vězňové si vařit nesměli.

   Naše dílna byla na jižním konci mužského kmenového tábora BIId (Stammlager), v místě, kde bylo a kde se štípalo dříví (Holzhof).

   Večer se u nás scházela skupina politických vězňů, příslušníků rozličných pracovních oddílů a národností, kteří přinášeli zprávy a vyprávěli, co se kde stalo. Tak jsme získávali přehled o tom, co se děje a chystá v celém Birkenau, a zprávy jsme si zaznamenávali.

   Na těchto večerních besedách se hodnotila politická i vojenská situace, uvažovalo se o tom, zda a jak se můžeme zachránit, a řídily se odtamtud různé politické akce, jako na příklad spojení s komunistickou organisací v Osvětimi I.

   Kromě toho se četly noviny a na mapě zakreslovaly fronty. Noviny nám tajně prodávali zaměstnanci soukromých firem, kteří pracovali v táboře.

   U nás byla také ústředna pro přenášení illegálních dopisů z tábora do tábora, zejména do táborů ženských a pro skupiny odporu.

   Rozličné zprávy, dokumenty a plány jsme měli ukryty ve dvojitých stěnách dílny, pod svěráky a v nářadí.

   Také jsme opatřili a dočasně přechovávali fotografické přístroje, jednou dokonce rozhlasový přijímač pro tajnou politickou organisaci.

   Esesáci naši dílnu sice často prohlíželi, někdy nám ji celou přehrabali, ale jenom jednou našli – radiová sluchátka. Měli jsme štěstí, takže i to dobře dopadlo.

 

   Každý den jsme měli několik nebezpečných úkolů, jejichž splnění udržovalo naše nervy v stálém napětí, protože při každém takovém podniku šlo o život.

   Těmito věcmi jsme byli tak zaměstnáni a zároveň jsme jim tak přivykli, že denní hrůzy smrti na nás nakonec ani nepůsobily.

   Nevěřili jsme, že koncentrační tábor v Birkenau přežijeme, a od března 1944 jsme se připravovali na útěk ve vojensky a politicky vhodnou dobu.

   Ale protože jsme zároveň o zdaru tohoto útěku pochybovali a protože jsme chtěli stůj co stůj zachránit svědectví o zločinech, kterých se nacisté v tomto táboře dopouštějí, posílali jsme zprávy, plány a doklady manželce Oty Krause Boženě  Krausové do Libčic nad Vltavou po našich pomocnících Josefu Mařákovi z Kostelan u Uherského Hradiště, Josefu Moravcovi z Kutné Hory a Fabiánu Sukupovi z Dubňan u Hodonína.

   Tito naši přátelé, kteří pracovali v táboře jako zaměstnanci soukromých firem, vynášeli tyto písemnosti s nebezpečím života pro případ, že bychom v táboře zahynuli nebo kdyby se nám útěk nepodařil.

   Tak poslal Ota Kraus v červenci 1944 své ženě po Fabiánu Sukupovi dopis, ve kterém ji oznamoval, že se spolu s Kulkou chystá na útěk, a žádal ji o spolupráci: o opatření osobních dokladů a o připravení skrytého pobytu.

   Opisy jiných dvou našich dopisů byly na podzim r. 1944 odevzdány JUDr. Stanislavu Jiříkovi v Praze, aby je doručil švýcarskému konsulátu.

   Ota Kraus opustil Birkenau dne 26. října 1944 a odjel s transportem do tajného tábora S III (Ohrdruf) u Buchenwaldu, Erich Kulka zůstal se svým synem v Birkenau až do konce a zachránil se při evakuaci tábora v lednu 1945 útěkem z vlaku v Ostravě, když tudy projížděly osvětimské transporty do Mauthausenu.

 

   Oba jsme zůstali na živu, a tak vznikla a mohla vyjít tato kniha.

   Její stránky jsou pouhé svědectví: popisujeme, jaké to v Osvětimi a v Birkenau bylo a co všechno jsme zažili.

   V žádném koncentračním táboře neodhalili nacisté své úmysly tak jako v Birkenau. Tam vyvrcholilo soustavné ničení národů, prováděné s příkladně nacistickou důkladností.

   Tam jsme se stali svědky zločinu, který nemá obdoby v dějinách: desetitisíce československých a miliony jiných občanů se staly v Birkenau obětí bezpříkladné surovosti a bezohledného vraždění nacistickými stvůrami.

   Přežili jsme Birkenau, a proto svět musí zvědět, co se tam dělo.

 

   Svědectví v obrazech, která jsou k této knize připojena, nakreslila Dina Gottliebová, vězeňkyně číslo 61 100, která byla v Birkenau 15 měsíců.

   Mapa osvětimského kraje je částí mapy Vojenského zeměpisného ústavu v Praze.

   Grafické znázornění evropského rozsahu vyhlazování v Osvětimi je od autorů.

   Plány kromě úředního plánu koncentračního tábora Birkenau odborně upravili ing. arch. Věra Foltýnová, vězeň číslo 42 808, a ing. Jiří Kolín.

   Model krematorií číslo I a II zhotovila Dokumentační akce v Praze.

   Fotografie jsou z materiálu mimořádné státní komise, z osvětimského musea, ze Státního židovského musea v Praze a od autorů.

 

 

ÚVOD K DRUHÉMU VYDÁNÍ

 

   Čtenáři i kritika ocenili hrůznou pravdivost naší knihy a také to, že je psána bez touhy po sensačnosti. Chtěli jsme v ní nashromáždit jenom fakta – fakta pobuřující více než slova.

   Na stránkách této knihy nenaleznete umělecké obrazy ani vědecko-politická zkoumání příčin, které vedly k tomuto největšímu zločinu v dějinách lidstva na bezbranných civilních občanech. Je to faktografické, dokumentární zachycení našich hrůzných zážitků dvou let za ostnatými dráty nacistických koncentračních táborů v Osvětimi.

   Kniha je doplněna tím, co vyšlo najevo při procesu s vrchním velitelem všech osvětimských táborů Rudolfem Hoessem, který se konal v březnu 1947 před nejvyšším národním tribunálem ve Varšavě a v němž jsme také svědčili. A pak tím, co shromáždil nejvyšší národní tribunál v Krakově, který v prosinci 1947 odsoudil k smrti vrchní velitelku osvětimských ženských táborů Marii Mandlovou a 39 dalších osvětimských válečných zločinců.

 

 

ÚVOD KE ČTVRTÉMU VYDÁNÍ

 

   V roce 1956 vychází Továrna na smrt k patnáctému výročí založení největšího vyhlazovacího nacistického koncentračního tábora.

   Kniha je doplněna dalším, zčásti dosud veřejnosti neznámým dokumentárním materiálem v textu i obrazech. V předcházejících vydáních jsme dokazovali osvětimský zločin svědectvím vlastním i jiných bývalých vězňů, dále reprodukcemi fotografií získaných po osvobození tábora. Plány naznačovaly neobvyklý rozsah osvětimských táborů.

   Toto nové vydání je však doplněno takovými dokumenty, o které se s nasazením životů, jen s nepatrným úspěchem pokoušely některé skupiny tajných vězeňských organisací hnutí odporu. Jsou to reprodukce fotografií pořízených esesákem přímo za největšího provozu osvětimského vyhlazování lidí.

   Se střech železničních vagonů, na cestách mezi tábory i v táborech fotografoval si esesák v létě 1944 různé výjevy z přijíždějících transportů. Vytvořil tak soubor snímků, které si pečlivě upravil do svého alba. Zvlášť věrně zachytil svým přístrojem průběh výběru vězňů pro plynové komory.

   Esesákovy fotografie, vzácné a patrně jediné nejprůkaznější dokumenty, zobrazují to, co nikdo z nás, bývalých vězňů, nemůže vylíčit. Svědectví vězňů, statistika, písemné doklady, plány a reprodukce fotografií tvoří nyní největší literární dokumentaci o Osvětimi.

   Věrohodné fotografické snímky z Birkenau usvědčují ze lži autory neonacistické literatury. Vyvracejí snahy o zmenšování viny, o očišťování nebo dokonce už i pokusy o popírání existence vyhlazovacích táborů.

 

   Leden 1956

 

 

NACISTICKÉ KONCENTRAČNÍ TÁBORY

 

   Ihned po násilném uchvácení moci, dekretem z 28. února 1933, zavedl Hitler ochrannou zajišťovací vazbu „Schutzhaft“. Tímto opatřením zneškodňovali nacisté každého, kdo byl podezřelý z aktivní činnosti proti hitlerovskému režimu.

   Do roku 1939 postavili nacisté šest koncentračních táborů, v nichž bylo tehdy více než 20 000 vězňů. Do vypuknutí války bylo úkolem koncentračních táborů „převychovat“ tisíce německých občanů, z nichž mnozí, vážní političtí odpůrci nacismu, neměli již vůbec naději získat znovu svobodu. Tak si fašisté připravili již v době míru účinnou zbraň proti svým odpůrcům, vytvořili si základní organisaci gestapa, jehož úkolem bylo organisovat rozsáhlou síť konfidentů a zastrašovat, po případě i zatýkat nepřátele nacistického režimu. Koncentrační tábory byly v moci esesáků, jejichž řady se neustále zvětšovaly.

   Nacismus připravoval důkladně a plánovitě výstavbu koncentračních táborů jako jeden z prostředků na porobení Evropy a rozsáhlou expansi na východ. Po válce bylo zjištěno, že ještě v hlubokém míru byly v koncentračních táborech konány pečlivé přípravy k tomu, aby se z nich stal v době války účinný nástroj nacistického hospodářství a zbraň válečné mašinerie.

 

   Nejznámějšími koncentračními tábory v prvých válečných letech byly Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Mauthausen, Ravensbrück, Neuengamme, Flossenbürg, Osvětim a jiné. Každý z nich měl svůj předem určený účel a gestapo posílalo vězně podle charakteru jejich přečinů vždy do určitého tábora.

 

   Ihned na začátku války odhalili nacisté svoje pravé úmysly. Porobit si Evropu znamenalo pro ně bezohledný a nemilosrdný způsob vykořisťování lidské práce ve všech okupovaných zemích. Zároveň začali promyšleně a organisovaně biologicky ničit obyvatele porobených zemí. Jejich theorie o čisté krvi a rase souvisela bezprostředně s cílem získat nový životní prostor. Proto se za druhé světové války sloučily zájmy vojenské s hospodářskými. Nacistický válečný stroj využíval co nejvíce otrocké práce, která byla organisována ve velikých pracovních a koncentračních táborech v celé okupované Evropě. Nacisté si stanovili cíl vyhubit co největší množství vězňů z řad pokrokových sil dělnictva, inteligence a především komunistů. Dříve však než zahynou, vymačkat z jejich sil vše, co může pomoci válečnému hospodářství – byla zásada velitelů koncentráků.

   Plán vylidnit nová území mohl být uskutečněn teprve po vítězné válce. Připravovali proto vysídlení a vyhubení Čechů, Slováků, Poláků, Ukrajinců, Bělorusů atd. Přímé biologické ničení zahájili nacisté nejdříve na občanech židovského původu všech národů. Uplatňováním své rasové theorie rozpoutali antisemitismus, aby odvrátili pozornost širokých vrstev obyvatelstva od svých pravých cílů. Současně tím sledovali hospodářské zájmy: zmocnit se hospodářských posic a majetku židů.

 

   Výsledek bezohledného nacistického teroru proti obyvatelům okupovaných území byl ohromující. Odhaduje se, že v hitlerovských koncentračních táborech zahynulo na osm milionů lidí. Z těchto osmi milionů byla zahubena plná polovina v jednom jediném táboře, v největším vyhlazovacím koncentračním táboře v Osvětimi. Tato strašlivá číslice sama jasně ukazuje rozdíl mezi vyhlazovacím koncernem továren na smrt v Osvětimi a všemi ostatními nacistickými koncentráky. Z procesů proti válečným zločincům jsou po ruce nezvratné důkazy o tom, že to byl začátek, pouhá zkouška. Skutečné biologické hubení především slovanských národů mělo začít teprve po vítězství ve válce.

   O koncentračních táborech kolovaly za války nejrůznější pověsti, ale až do roku 1944 ve většině táborů jen málokdo věřil pověstem o osvětimských plynových komorách. Nacisté úzkostlivě střežili tajemství koncentračních táborů a nedovolili jejich návštěvy a inspekce nikomu jinému než příslušníkům nacistických organisací. Zvláště skrývali tajemství plynových komor Osvětimi a jiných vyhlazovacích táborů.

   Při ústupu před Sovětskou armádou v roce 1944 vykonali pečlivé přípravy, aby zahladili všechny stopy svých zločinů. Avšak i když se jim podařilo zničit budovy krematorií, spálit dokumenty a odstranit mnoho svědků, přece byly jejich ukrutnosti po válce odhaleny.

   V Osvětimi byl spáchán největší zločin v historii lidstva, tam vyvrcholily fašistické methody proti člověku.

 

 

 

 

OSVĚTIMSKÝ KONCERN

 

 

OSVĚTIM I AŽ III

 

   Řekne-li se Osvětim, Birkenau, Rajsko, má málokdo správnou představu, oč jde.

   Osvětim, to byl celý koncern, celá soustava 39 koncentračních táborů, které byly rozděleny do tří hlavních skupin:

   Osvětim I byl tábor hlavní, řídící, v kterém byla ústřední správa tohoto koncernu, ústředna jeho gestapa, hospodářské a zbrojní podniky, pracující pro německou armádu.

   Osvětim II měla oficiální název Birkenau. Jeho hlavním účelem bylo hromadné ničení lidí v plynových komorách. K Birkenau patřily menší tábory: zemědělský tábor Budy, drůbežnický Harmeze, zahradnický Rajsko a chemické laboratoře.

   Osvětim III neboli Buna byl koncentrační tábor pro výstavbu gigantických továrních komplexů na výrobu synthetické gumy v Monowicích. K táboru náležely menší tábory při uhelných dolech Fürstengrube, Königshütte, Jawiszowice, Jaworzno, Bobrek, Janina a cementárny v Goleszówě a jiné.

   Další tábory byly zakládány na podzim 1944 v Hlivici, v Hindenburgu, v Blechhammru, v Heydebrecku a jinde.

   V žádném z těchto táborů nebyly sirné nebo rtuťové doly, jak o tom byly rozšířeny rozličné pověsti.

   Koncern byl založen zřízením koncentračního tábora Osvětim I na jaře 1940. Dne 20. května 1940 přišla prvá skupina vězeňských funkcionářů (kápů a blokových) z koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Asi za měsíc nato přišel prvý transport politických vězňů z Polska.

   Mapa osvětimského kraje je v této knížce.

 

 

OSVĚTIM II – BIRKENAU

 

Jeho tajemství

 

   V celém světě se statisíce, ba miliony lidí ptají:

   „Kam se poděli naši otcové, naše matky, sestry a ženy, děti, naši mužové a bratři?“

   Nevědí to, vědí pouze, že v letech 1942, 1943 nebo 1944 odjeli na východ, někam do Polska; někteří mají poslední stopu z „pracovního tábora Birkenau“.

   Koncentrační tábor Birkenau je asi dva kilometry na západ od Osvětimi a je totožný s táborem, který Němci označovali na dopisech osvětimských vězňů jako pracovní tábor (Arbeitslager) Birkenau u Neu Berunu; někdy pro něj užívali názvu Waldsee.

   To však bylo jen klamání veřejnosti, aby se maskovala souvislost Birkenau s Osvětimí, jejíž jméno se v posledních letech války často vyskytovalo v moskevském a londýnském rozhlase.

   Velitelství osvětimských táborů chtělo stůj co stůj utajit spojitost Osvětimi s Birkenau. Klamalo svět také tím, že nařizovalo vězňům, aby dopisy psali s udáním falešných adres.

   Tak psali vězňové v táboře Osvětim I tuto adresu: Jméno a číslo vězně, Konzentrationslager Auschwitz, Block 10 nebo 10 A.

   V Birkenau psali tuto adresu s malým rozdílem: Jméno a číslo vězně, Konzentrationslager Auschwitz, Block 10 B.

   Takové adresy však psali pouze nežidovští vězňové, kteří mohli psát čtrnáctidenně a požívali úředních táborových tiskopisů.

   Židé psali nepravidelně, na obyčejných korespondenčních lístcích, z jejichž předtisku nebylo vidět, že odesilatel je v koncentračním táboře. Psali jak z Osvětimi I, tak také z Birkenau stejnou adresu.

   Odpovědi, které potom chodily do Osvětimi I, se tam třídily podle ústřední kartotéky do pobočných táborů.

   Z Birkenau psali židé takto: Jméno, žádné vězeňské číslo (ačkoliv měli vytetovaná čísla jako jiní vězňové), Arbeitslager Birkenau bei neu Berun, Haus Nr 10 B, Ostoberschlesien; maďarští židé psali dokonce: Arbeitslager Waldsee.

   V Osvětimi I se připisovalo k číslu bloku písmeno A (Auschwitz), v Osvětimi II a III písmeno B (Birkenau, Buna).

   Židovským vězňům stanovili počet lístků, které musejí napsat, a blokältesti se starali, aby jich nepsali méně. Těmito lístky chtěli totiž nacisté dokazovat, že zahraniční propaganda o ničení židů je lživá (mrtví by přece nemohli psát!), a proto lístky také otiskovali nebo veřejně vystavovali.

   Proč se to všechno dělalo?

   Proto, že hlavním úkolem koncentračního tábora Birkenau bylo záměrné a hromadné ničení národů a lidí nepohodlných vládcům Německa. Úkolem, který Birkenau splnilo téměř úplně, bylo zničení židů z celé okupované Evropy.

   Vězňové, kteří byli ve stálém styku s přijíždějícími transporty a vedli jejich evidenci, odhadují počet všech zavražděných v Birkenau na 3 500 000 lidí; z toho bylo asi 90 procent židů.

 

Jeho poloha

 

   Vězňové všech koncentračních táborů mívali dojem, že se proti nim spojila s nacisty sama příroda. Zdálo se jim, že v táborech bývalo vždycky nepříznivé počasí: v létě je mučilo nesnesitelné vedro, v zimě trpěli velikým chladem, na jaře a na podzim bývaly vichřice a neproniknutelné mlhy.

   Počasí mělo zhoubný vliv na tělesný i duševní stav vězňů. Museli být venku plných dvanáct hodin a skrýt se nesměli ani při sebenepříznivějším počasí.

   Vězňové museli pracovat i za největšího deště v potrhaném plátěném oděvu, zatím co esesáci, kteří je hlídali, byli chráněni nepromokavými plášti a plachtami. Také v zimě byli esesáci vybaveni kožichy a teplými botami, zatím co vězňové se mohli zahřívat jenom pilnou prací.

   Teprve po svém osvobození zjišťujeme, že pro všechny koncentrační tábory se záměrně vybíraly nejméně příznivé kraje, kraje, kde se žilo velmi těžce. Vzpomínáme na bažinatý s studený Dachau, na chladný a větrný Sachsenhausen, na jílovitý a mlhavý Neuengamme, na Buchenwald, položený na severní stráni strmého kopce.

Jaký kraj si nacisté vyhlédli pro svou největší továrnu na smrt, pro místo, které se mělo stát popravištěm a pohřebištěm celých evropských národů?

   Birkenau bylo postaveno na bažině, v kraji s vražedným podnebím, kde na člověka číhala smrt ze vzduchu, ze země i z vody. Bacily malarie, tyfu, úplavice a jiných chorob snadno ubíjely podvyživená těla. A nemocný člověk s horečkou má chorobnou žízeň, stále se mu chce pít.

   V Birkenau však pitné vody nebylo, byly tam jenom výstražné tabulky „Kein Trinkwasser!“ – „To není pitná voda!“ Pili tedy zdraví i nemocní vodu jedovatou.

   Velikého nebezpečí nakažlivých chorob si byli esesáci stále dobře vědomi. Vysvítá to nejlépe z rozkazu vydaného v roce 1943, podle kterého se esesáci mohli přiblížit k vězňům toliko na vzdálenost několika metrů.

   Proti malarii a proti tyfu pak používali esesáci rozličných ochranných opatření, stejně jako se chránili proti rozmanitým nepohodám, jimž byli vězňové vystaveni bez jakékoliv ochrany.

   Za sucha a za vedra nás v Birkenau ohrožovala celá mračna komárů, zato ptactvo se této krajině vyhýbalo, jako by tušilo, že se v těchto místech, kde stále panovalo zvláštní hřbitovní ticho, děje cosi hrozného. Křik, nadávky a nářek umírajících kontrastovaly s veselou hudbou, která doprovázela otroky pochodující do práce a z práce.

   Ráno a k večeru byl kraj zahalen vlhkými výpary z bažin a tento nezdravý vzduch byl naplněn kouřem a zápachem z blízkých krematorií. Dřeváky váznoucí ve slizském bahně ubíraly zuboženým tělům poslední síly. Při tak nesnadné chůzi, tak těžkém dýchání, při špatném jídle a ještě horší vodě – jakou asi mohli mít mysl lidé zajatí v Birkenau, lidé, kteří mohli čekat, jenom až si pro ně přijde osvobozující smrt!

 

Jeho plán a účel

 

   Přesný plán celého území osvětimského koncernu, který byl odcizen z jeho stavební kanceláře a poslán do vlasti, musel být doma zničen, když hrozilo nebezpečí, že bude při prohlídce nalezen.

   Podařilo se nám však získat znovu, respektive zčásti zpaměti nakreslit plán koncentračního tábora Birkenau, jeho krematorií, desinfekční stanice a vězeňských bloků, zděných i dřevěných. Všechny tyto plány jsou připojeny k této knížce.

   Uvědomovali jsme si nesmírnou důležitost dokumentace všech událostí a nacistických zločinů pro ostatní svobodný svět. Získávali jsme pro tuto práci našeho kolektivu další a další vězně jako spolupracovníky. Jedním z nich byla ing. arch. Věra Foltýnová z Prahy, která vypráví, jak se takové doklady opatřovaly:

 

   8. březen 1944 v Birkenau!

   Na 3000 zdravých, většinou mladých českých lidí (celé rodiny, matky s dětmi, hoši a dívky, začínající teprve život) bylo „zlikvidováno“ přes noc, za necelé dvě hodiny – mezi nimi také moje statečná a krásná matka!

   Dělilo nás tenkrát jenom asi 200 metrů, ale čtvero drátů, když je černá vojenská auta odvážela do plynu.

   Asi o dva dny později, když mi ještě ani nebylo jasno, je-li možno s takovou bolestí žít, vyhledala mě Máša ze skupiny francouzských antifašistek, které se zorganisovaly jako jedny z prvních po příchodu do tábora.

   „Víme, co právě prožíváš, ale potřebujeme tě právě teď,“ naléhala, „nedá se to odložit. Pracuješ v bauleitunku a musíš nějak opatřit plány krematorií. Někdo se dostane ven a potřebuje je tak zmenšené, aby je mohl stočit do cigarety.“

   Vhodnější dobu si opravdu nemohla najít!

   Začínala jsem tehdy svou „kariéru“ ve stavební kanceláři tábora (Bauleitung). Brzo se mi podařilo získat důvěru představených esesáků a přístup k plánům a dokonce správu jejich archivu. A potom už to šlo jedno za druhým.

   S pomocí kolegyň, které hlídaly a pomáhaly plány vynášet, dopravovaly jsme plány Jugoslávcům, Francouzům, Belgičanům, těm, kteří právě získali spojení s vnějším světem a s partyzány, jichž v okolí pořád přibývalo, a hlavně do Čech prostřednictvím Ericha Kulky. My všichni, kteří jsme žili léta několik kroků od krematorií, jsme byli přesvědčeni, že se z tohoto pekla nedostaneme nikdy ven, a chtěli jsme, aby svět se jednou o všem dověděl.

   Některé plány se nám vrátily a předkládáme je čtenáři. Možná, že všechny nejsou přesné, byly kresleny mnohdy potmě a naše pozornost byla často upřena více ke dveřím než na papír. Ale i tak stačí pro celkovou orientaci, než dostaneme originály, které byly poslány do ciziny nebo byly zakopány v táboře.

   Snad i tato naše kapka v moři přispěje k důkazům o vědecky rafinované záhubě milionů – a to je účel, jehož chceme dosáhnout.

 

   Velkokoncentrák Birkenau byl budován pro 250 000 vězňů na místě kdysi klidných vesnic, které musely ustoupit hitlerovskému velkoměstu otroků za ostnatým drátem, a měl vyčerpat internované tělesně i duševně tak, aby byli zralí pro krematoria – měl to být jakýsi zásobník čtyř krematorií.

   Měl asi dva čtvereční kilometry, neboť byl asi dva kilometry dlouhý a kilometr široký, takže jeho obchůzka trvala přibližně půl druhé hodiny.

 

   Vlastní tábor, to jest prostranství pro vězně, byl rozdělen silnicemi vedoucími od východu k západu na tři úseky (BI, BII, BIII).

   Hlavní vchod do tábora byl z východu (mezi úseky BI, BII).

   Úsek BI měl dva tábory: BIa, BIb, které byly postaveny roku 1941. Jejich primitivní zděné bloky stavěli vězňové z Osvětimi I, hlavně sovětští zajatci, z materiálu ze zbouraných vesnic.

   Úsek BII byl oddělen od úseku BI silnicí, příkopem a rampou – „nádražím smrti“; na toto nádraží přijížděly vlaky s oběťmi z celé Evropy. Tento úsek byl dostavěn roku 1942. Měl sedm táborů: tři (BIIa, BIIb, BIIc) na východ od silnice, vedoucí od jihu na sever, a čtyři (BIId, BIIe, BIIf, BIIg) na západ od ní. V některém bývalo až 20 000 vězňů, v táboře BIIc umístili v létě 1944 dokonce 26 000 maďarských žen!

   Jednotlivé tábory v obou úsecích byly soustavou bloků ohraničených ploty z ostnatého drátu, nabitého elektrickým proudem, a celé toto území bylo protkáno odvodňovacími příkopy, protože krajina je bažinatá.

   Úsek BIII se začal stavět roku 1944. Ve stavebních plánech byl tento úsek označen KGL (Kriegsgefangenenlager). Byl to tábor připravovaný pro válečné zajatce, kteří tam měli být zotročeni a zlikvidováni. Stavba bloků v tomto úseku však dokončena nebyla, v říjnu 1944 je začali rozdělávat, nakládat na železniční vagony a odvážet do Gross Rosenu u Vratislavi, kam měla být evakuována celá Osvětim. To bylo zčásti také provedeno, baráky byly v Gross Rosenu postaveny a v lednu 1945 tam bylo přestěhováno z Osvětimi asi 11 000 vězňů.

   Také v táboře samém bývaly celé skupiny vězňů přestěhovávány a v roce 1944 byl birkenauský tábor rozdělen takto:

   BIa  ženský tábor karantenní a nemocniční,

       b  ženský tábor pracovní;

  BIIa  mužský tábor karantenní,

        b  rodinný tábor českých židů,

        c  maďarský ženský tábor,

        d  mužský kmenový tábor (Stammlager),

        e  cikánský rodinný tábor,

        f   mužský nemocniční tábor,

        g  skladiště svršků (Effektenlager) s pracovními

            a obytnými bloky Vyklizovacího oddílu Kanada;

   BIII  nedokončený úsek, částečně a přechodně obydlený

            maďarskými ženami.

 

   Krematoria byla nejdůležitějšími budovami tábora. Byla čtyři s 36 spalovacími pecemi, opatřená čísly I, II, III, IV, a měla celkem osm plynových komor. Krematoria číslo I a II byla veliká a měla podzemní plynové komory, krematoria číslo III a IV byla menší, s plynovými komorami přízemními.

   Kromě těchto osmi plynových komor byly za táborem ještě dvě adaptované budovy, které také sloužily jako plynové komory. Jmenovaly se bunker IV a bunker V.

   Desinfekční stanice s koupelnou byla mezi krematorii číslo II a III. V desinfekční stanici se vězňové odvšivovali. Do ní přicházeli lidé z transportů, kteří byli uznáni jako schopní práce a nebyli zatím posláni do plynových komor. Do desinfekční stanice vcházeli ještě jako lidé, z ní vycházeli už jako otroci.

   Všechny tři úseky, krematoria a desinfekční stanice tvořily celek, ohraničený malým řetězem stráží (kleine Postenkette). To byly vysoké dřevěné strážní budky, postavené u drátěných plotů a vzdálené od sebe asi 50 metrů. Dostat se za tento řetěz znamenalo být na svobodě, ovšem na svobodě, jakou tehdy poskytovala třetí říše. Ale proniknout tímto řetězem podařilo se jenom málokomu: esesmani v budkách stříleli po vězních ihned, jakmile se k nim vězňové jen trochu přiblížili.

   Ve dne tvořily esesstráže veliký řetěz stráží (grosse Postenkette), který uzavíral prostranství okolo tábora, na němž pracovaly vnější pracovní oddíly (Aussenkommando). Některé oddíly pracovaly i za velkým řetězem stráží. Tam je doprovázely a hlídaly další silné skupiny esesstráží se psy.

   Před vchodem do každého tábora byla strážnice (Blockführerstube), v ní úřadovali esesmani a esesdůstojníci. Každý vězeň (nebo pracovní oddíl), který opouštěl tábor, musel se na strážnici hlásit a jeho číslo bylo zapsáno, dokud se nevrátil do tábora. Esesmani na strážnici kontrolovali vycházející a přicházející vězně, odbírali jim nedovolené věci a hlásili to.

 

   Vně tábora pro vězně byly budovy pro esespříslušníky a rozličné budovy hospodářské.

   Eseskasárna byla dobře vybavena, měla ústřední topení, teplou a studenou vodu, kuchyně a zábavní místnosti. Žilo v nich asi 3000 esesmanů, kteří konali službu v táborech.

   Eseslazaret byla přepychová nemocnice pro esesmany a pro vojáky z fronty. Po dvou letech výstavby a tříměsíčním používání ji spojenecká letadla proměnila dne 24. prosince 1944 v trosky.

   Vodárna byla vybudována pro celý tábor ve velkoměstském rozsahu.

   V psinci (Hundestaffel) cvičili esesmani psy, aby hlídali a pronásledovali vězně. Jít kolem těchto psů bylo pro člověka v pruhovaných šatech nebezpečné; psi divočeli, jakmile ho viděli.

   Hospodářský dvůr (Wirtschaftshof) byl velkostatek na pozemcích, které zbyly po zlikvidovaných vesnicích. Na tomto statku pracovali vězňové, muži i ženy,

   Čisticí stanice (Kläranlage) byly kruhové stavby, umístěné mezi krematoriem číslo II a desinfekční stanicí; v čisticí stanici se vysušovaly výkaly.

   Z toho stručného popisu je vidět, že Birkenau byl koncentrační tábor, který se značně lišil od ostatních. Byl to tábor vyhlazovací, nacistická ústředna pro vylidňování východních evropských území.

   Plynové komory, poměr počtu krematorií k počtu osazenstva a všechno ostatní svědčí o tom, že v Birkenau nešlo opravdu o nic jiného než o velkou továrnu na smrt.

   Rozsah tábora a mohutnost jeho ničících zařízení byly tak veliké, že kdyby bývalo Německo zvítězilo, byly by v něm především vyhubeny středoevropské slovanské národy.

 

   Každý transport jedoucí do Birkenau byl tam vylákán lstí. Nacisté zřizovali a propagovali v okupovaných zemích náborové akce, v nichž předstírali přesídlení a budování nových sídlišť na východě, zejména pro obyvatelstvo židovského původu. Postupovali při tom rozličně, v každé zemi podle místních poměrů. Tak na příklad v Řecku a Holandsku vydávali tyto náborové kanceláře účastníkům transportů poukázky na novou půdu a majetek. Za to odevzdali takto získaní „přesídlenci“ všechno, co měli. V Birkenau je však čekalo velké překvapení. Tam teprve poznali, že všechno byl podvod, že byli okradeni a lstí vylákáni tam, odkud nebylo návratu.

   Počet v Osvětimi zavražděných lidí převyšuje počet příslušníků mnohých malých evropských národů. Toto genocidium – systematické vyvražďování celých národnostních skupin – odklízelo s cesty všechny, kdo překáželi expansi nacistického imperialismu.

  

   Důležitým úkolem tábora byla také vazba politických vězňů. Tím nacisté sledovali úplné isolování politických odpůrců třetí říše od masy pracujících. Osud těchto politických vězňů byl již předem určen jménem – Auschwitz. Znamenalo to koncentrační tábor třetího stupně. Vězeň měl ve svých spisech na gestapu značku RU, což značilo návrat nežádoucí (Rückkehr unerwünscht). Z řad těchto politických vězňů vznikaly později skupiny odporu uvnitř táborů.

 

   Při varšavském procesu s vrchním velitelem osvětimských táborů Rudolfem Hoessem v roce 1947 bylo svědecky prokázáno, a obžalovaný také to sám doznal, že osvětimský koncern, několikrát úředně prohlédnutý, byl pro svou zeměpisnou, železniční a klimatickou polohu cílevědomě zvolen za vyhlazovací středisko napřed obyvatelstva židovského a potom národů slovanských.

   Podíváme-li se na mapu, kde Osvětim leží, je nám tento plán ihned zřejmý. Židé žili ponejvíce v jižním Polsku, mnoho jich žilo na Zakarpatské Ukrajině a v Maďarsku. Menší vyhlazovací tábory, jako Treblinka, Majdanek a jiné, se za výstavby Osvětimi a Birkenau postupně rušily. K odjezdu do Birkenau byli židé soustřeďováni ve zvláštních reservacích neboli ghettech, především v Terezíně, v Lodži a v Budapešti. Přísun lidí do osvětimských krematorií byl řízen z berlínského Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt, zkratkou RSHA).

   Krematoria, tak jak byla vybudována a jak už v roce 1944 pracovala, stačila by, jako o nich ještě uslyšíme, zničit celý český národ za rok. Likvidace slovanských národů by pokračovala mnohem rychleji než likvidace židů, neboť židé byli nacistům pouhou generální zkouškou a přípravou. Přitom poloha Osvětimi na rozhraní národů českého a polského znamenala výhodné železniční spojení a vyhlazením obou národů by byl získán a vyčištěn nový německý životní prostor.

 

   Při pražském procesu s K. H. Frankem v roce 1946 se mluvilo o plánu jakéhosi vystěhování českého národa. Není pochyby o tom, že měl být „vystěhován“ sem a že nacisté měli při tom na mysli jeho zotročení a likvidaci v plynových komorách birkenauských krematorií. Kdo by o tom pochyboval, nechť si uvědomí, že také všem židovským transportům se říkalo, že jejich členové budou usídleni v nových východních územích.

 

 

 

 

MUŽSKÝ TÁBOR V BIRKENAU

 

 

PŘÍCHOD NOVÁČKŮ

 

Přivítání

 

                    Jste v koncentračním táboře. Národ vás odmítá, proto jste vyloučeni

                 z národního společenství. Každý esesrekrut je vaším velitelem.

 

                                      Z uvítací řeči esesvelitele v koncentračním táboře v Dachau

                                      k nováčkům v roce 1940.

 

   Práce schopní muži a ženy, kteří nebyli posláni v Birkenau rovnou z vlaku na smrt do plynové komory, byli zahnáni do koupelny v desinfekční stanici a tam přišli o všecko.

   Tím, že jim všechno, doslovně všechno vzali, že jim ostříhali vlasy, i ženám, a že dostali staré hadry, zažili první otřes, z kterého se mnozí už nikdy nevzpamatovali. Hrubé zacházení esesmanů i vězňů, tetování vězeňských čísel, překotný chvat a zmatek ochromily každého.

   Nováčci dostávali občanský oděv s nápadnými červenými pruhy vzadu a po stranách nebo pruhované vězeňské šaty. Obojí nosilo už předtím mnoho lidí; všecko ovšem bylo roztrhané a nečisté.

   Osobní údaje každého nového vězně byly zapsány do obšírného formuláře s mnoha otázkami.

   Tento výslech a toto zapisování prováděl pracovní oddíl vězňů, který se jmenoval Političtí písaři. Bylo jich asi 20 a dohromady uměli téměř všechny evropské řeči. V ženských táborech tvořily podobný pracovní oddíl ženy.

   Přitom dostal vězeň číslo, které mu vytetovali na předloktí levé ruky. Totéž číslo si musel přišít zároveň s trojúhelníkem, který svou barvou vyjadřoval druh vězně, na levou ruku kabátu a na pravou stranu kalhot nebo sukně.

   Z desinfekční stanice přišli nováčci do tábora v sevřeném útvaru, muži většinou do mužského karantenního tábora BIIa. Hlavním účelem tohoto tábora bylo vystrašené nováčky dorazit. Nikdo jim nic nevysvětlil, nikdo jim neřekl, co smějí a co nesmějí dělat, nikde nebyla vyvěšena pravidla o chování v táboře.

   Jenom blokoví pohůnci křičeli:

   „Zde jste v Birkenau, v táboře smrti!“

   Kdo to nemohl nebo nestačil pochopit, byl zbit nebo rovnou zabit.

   Nováčky bili nebo zabíjeli i zfašisovaní spoluvězňové, kteří si nesmírně zakládali na tom, že jsou v táboře už dávno, a kteří při každé příležitosti tvrdili, že když oni přišli, byly poměry mnohem horší.

   „Nyní je Birkenau už ráj!“ říkali.

   U všech národností se našli vězňové, kteří dříve nebo později podlehli jedu fašismu a dopouštěli se na svých spoluvězních surovostí.

   V poměrech, jaké tenkrát byly, bylo pochopitelné, že němečtí kápové a blokältesti ubíjeli a týrali příslušníky jiných národů, zejména židy, aby dokázali své němectví. Doufali, že si touto horlivostí zaslouží přijetí do nacistického národního společenství. Proč však zabíjeli a týrali Poláci Poláky, francouzští židé francouzské židy a polští židé polské židy?

   Hlavní příčinou psychosy šíleného ničení a vzájemné nenávisti byly: hlad, nedostatek politické výchovy a rozhledu a jed nacismu.

   Tento bezmezný egoismus a snaha zachránit si život i na úkor druhého byly běžným zjevem u vězňů politicky zaostalých, kteří nechápali, že jen posilují frontu esesáků proti vězňům. Nacisty zdůrazňovaný a v táboře vyvolávaný nacionalismus byl jednoduchý, avšak velmi účinný nástroj vedení tábora proti vězňům.

   Zejména v karantenním táboře dostávali nováčci méně jídla než vězňové v jiných táborech.

   Po několika týdnech přišli nováčci z mužského karantenního tábora BIIa do mužského kmenového tábora BIId (Stammlager) a byli obvykle zařazeni do nejhorších pracovních oddílů, v nichž byla nejtěžší práce, kterou řídili nejsurovější kápové.

 

   Jeden z nejnešťastnějších českých transportů přijel do Osvětimi a potom do Birkenau v první polovici února 1943; umístili jej v táboře BIb v karantenním bloku číslo 20. Blokälteste a jeho personál nováčky bezohledně týrali. Museli stát v nejhorším počasí po celý den na dvoře, i jídlo dostávali pod širým nebem. Protože byl tehdy v táboře rozšířen skvrnitý tyfus, hynuli touto nemocí jako mouchy.

   Dříve ještě než psali domů, dostali někteří už dopisy s adresou, kterou jejich rodinám dalo pravděpodobně pražské gestapo:

   „Sonderarbeitseinsatzlager Birkenau.“

   Když větší počet příslušníků tohoto transportu zahynul, nastala změna, ojedinělá v Birkenau: všichni Češi nastupovali na konci každého měsíce k mimořádné lékařské prohlídce a v táborové pisárně se vyplňovaly dotazníky, ve kterých byl uveden jejich tělesný stav a zaměstnání v Birkenau.

   Přílišný počet úmrtí českých vězňů v Birkenau působil v Čechách neklid, a proto na žádost protektorátní vlády říšské úřady nařídily přeložení malého zbytku českých vězňů do mírnějšího tábora buchenwaldského.

   Na začátku srpna 1943 byli téměř všichni nežidovští Češi odvezeni do koncentračního tábora v Buchenwaldu.

   Krátce po varšavském povstání na podzim roku 1944 přijelo do Birkenau několik transportů nežidovských polských rodin, které si přály ochranu nacistů a daly se z Varšavy vystěhovat.

   Jejich stanovisko vůči vězňům bylo krajně nepřátelské, považovali každého vězně za těžkého zločince.

   Němci Poláky z počátku od ostatních vězňů oddělili, po několika dnech však je přijali obvyklým způsobem: všechno jim vzali, ostříhali jim vlasy, vytetovali jim čísla a oblékli je do vězeňských šatů.

   S těmito polskými nežidovskými vězni, kteří se utekli pod jejich ochranu, zacházeli pak nacisté stejně krutě jako s vězni židovského původu a „ochrana nacistů“, které se Poláci dožadovali, skončila v plynových komorách.

 

„Čapky dolů!“

 

   Jako ve všech koncentračních táborech, byl také v Birkenau zaveden povinný pozdrav vězňů esesákům:

   „Mützen ab!“

   Šest kroků před esesákem musel každý vězeň připažit, sejmout čapku a v pozoru přejít kolem něho.

   Esesák na pozdrav vůbec nereagoval. Avšak zapomenout smeknout jenom jednou – znamenalo velmi přísný trest!

   Tento pozdrav byl věčně nacvičován a blokältesti ztrpčovali utrmáceným vězňům volný čas po práci tím, že je celé hodiny cvičili v idiotském snímání a nasazování čapek s nenáviděnými povely:

   „Mützen ab!“ – „Čapky dolů!“

   „Mützen auf!“ – „Čapky nahoru!“

   Když esesák vstoupil do světnice, musel vězeň, který ho první uviděl, zvolat:

   „Achtung!“

   Všichni vězňové se pak museli ihned postavit do vojenského pozoru a mohli se opět pohnout, teprve když esesák řekl:

   „Weitermachen!“

   Toho esesáci často zneužívali a vězně, který se třebas jenom nepatrně pohnul, týrali.

   Čapku musel mít každý vězeň, byla to důležitější část oděvu než na příklad boty, a kdo čapku ztratil, musel si opatřit novou.

   Čapka byla také nejvýraznějším znakem vězňovy životní úrovně a jeho postavení v táboře.

   Na první pohled se poznal nováček: nosil čapku „naraženou“ na hlavě zcela ledabyle.

   Staršímu vězni, který už přežil nejhorší počáteční údobí v táboře, to jest nejméně půl roku, záleželo nejenom na tvaru a na barvě, ale zejména také na osobitém nošení čapky. Taková čapka a její posazení na hlavě vyjadřovaly, že její vlastník překonal duševní i tělesnou krisi a že chce a má vůli vydržet.

   Lepší čapku si vězeň musel opatřit „na černo“ od krejčích, kteří je šili potajmu a prodávali za potraviny.

   Znakem vězeňských funkcionářů byla čapka z modré látky, kterou jiní vězňové nesměli nosit.

   Čím více měl vězeň jídla, tím více měl čapku posunutou na stranu.

   Hladoví a polohladoví vězni, tak zvaní musulmani, nosili v zimě čapky stažené hluboko přes uši; čapky jim také sloužili místo misek při vydávání jídla, na příklad vařených brambor. Takové usmolené čapce se říkalo „špekdekl“ a jejímu majiteli ironicky „špekjäger“.

 

   Sejmutí čapky vyjadřovalo rozdíl mezi vězněm-podčlověkem a esesákem-nadčlověkem; lidé podle názoru esesáků v koncentračním táboře vůbec nebyli.

   Toto projevování otrocké úcty a ponížení si zavedli také vedoucí vězňové. V Birkenau se musela snímat čapka před každým kápem a blokältestem; kápové a blokältesti zase snímali čapky před lagerältestem.

   Zvláště Franz Danisch si zakládal na tom, aby každý před ním snímal čapku a aby se při jeho vstupu do světnice volalo:

   „Achtung!“

   Aby také on, vězeň, mohl říct spoluvězňům:

   „Weitermachen!“

   Toto projevování úcty střežili nadvězňové až do roku 1944. Kdo se nechtěl podrobit, byl poučen násilím a týráním o nutnosti zdravit, to jest o „táborové kázni“, jak to nazývali.

   Při každé táborové „slavnosti“, při vyplácení pětadvaceti ran býkovcem nebo při popravách, jimž musel celý tábor přihlížet, velel lagerälteste shromážděným tisícům po každé jako nějaký generál:

   „Mützen ab!“

   Vězňové stáli při tom v pozoru a s obnaženými hlavami přihlíželi exekuci.

 

„Jediná cesta k svobodě!“

 

ES GIBT NUR EINEN WEG                 JE JENOM JEDINÁ CESTA

ZUR FREIHEIT!                                     K SVOBODĚ!

SEINE MEILENSTEINE HEISSEN:     JEJÍMI MEZNÍKY JSOU:

SAUBERKEIT                                        ČISTOTA

PÜNKTLICHKEIT                                  PŘESNOST

GEHORSAMKEIT                                  POSLUŠNOST

WAHRHAFTIGKEIT                             PRAVDOMLUVNOST

FLEISS                                                    PILNOST

OPFERSINN                                           OBĚTAVOST

LIEBE ZUM VATERLANDE!               LÁSKA K VLASTI!

 

   Po léta jsme stávali denně hodiny při apelech před těmito německými nápisy, které se nám vrývaly do paměti.

   Viděli jsme je v Dachau i v Neuengamme, na střechách i na čelných stěnách baráků. Jinde byly na zvláštních tabulích při cestách a všude měly jedno společné: byly stejně prolhané jako všechny nacistické zásady a nacistická hesla.   Sebevětší píle, poslušnost, obětavost nebo kterákoliv jiná pěkná vlastnost nebyly v koncentračním táboře jeho velitelstvím uznávány nebo hodnoceny a nepomohly žádnému vězni na svobodu. O nepatrném procentu těch, kteří byli z koncentračních táborů propuštěni, rozhodovalo pouze gestapo. Důvodem k těmto výjimkám byla snaha vzbudit zdání jakési spravedlnosti, ale často to byla také protekce.

   I v Birkenau byl tento nápis, i v Birkenau nabádali Němci k čistotě, k přesnosti, k poslušnosti, k pravdomluvnosti, k pilnosti, k obětavosti a k lásce k vlasti – ale tento nápis byl v Birkenau umístěn pouze v cikánském rodinném táboře BIIe. Dvě bílé tabule s těmito ušlechtilými hesly stály na trávníku blízko jeho brány – 200 m od plynových komor.

   Snad bylo účelem těchto nápisů udržovat cikány v mylné naději, že jednou opět nabudou svobody.

   V cikánském táboře však byla většina osazenstva německé národnosti, a proto dali esesáci rozkaz, aby jeden z mezníků cesty k svobodě byl škrtnut! Tento mezník, to byla láska k vlasti.

   Patrně se také esesákům zdál tento mezník protismyslný v prostředí, kde se ničilo všemi možnými způsoby a kde mezníky na cestě statisíců nevinných k svobodě byly jenom komíny krematorií.

 

Táborový slovníček

 

   Jsou pojmy a výrazy, které osvobození vězňové dobře znají a kterým rozumějí, které však jsou nezasvěceným neznámé.

   Uveřejňujeme je tak, jak se jich užívalo v Birkenau; v jiných táborech byly malé odchylky nebo vězňové užívali ještě jiných výrazů.

   Block  (barák), v němž bydlili vězňové; v Birkenau to byla většinou koňská stáj.

   Blockführer  (vůdce bloku), esesman, který měl dozor v blocích a při práci.

   Blockälteste  (starší bloku), vedoucí vězeň bloku; jako označení své hodnosti nosil číslo svého bloku na levém rukávě; byl odpovědný za pořádek a čistotu v bloku. Žil si přepychově, nic nedělal a byl pánem nad životem několika set obyvatelů bloku. Nezbytným inventářem zvláštního pokojíku „pana blokového“ byla silná hůl.

   Blockschreiber ,  blokový písař, zároveň zástupce blokältesteho.

   Stubenälteste  (starší světnice), vedoucí vězeň světnice; byl odpovědný za pořádek a čistotu ve světnici; místo aby sám pracoval, honil jiné; za to měl dvojnásobnou porci polévky.

   Pípl,  mladý hoch, zpravidla zkažený táborovým životem, často Němci homosexuálně zneužívaný.

   Lagerälteste  (starší tábora), vedoucí vězeň tábora; měl na levém rukávu pásku s písmeny LÄ; byl odpovědný za pořádek a čistotu v táboře a byl představeným všech blokältestů. Byl to vězeňský diktátor tábora.

   Rapportführer  (vůdce při apelech), esespoddůstojník odpovědný za pořádek, kázeň a početní stav v táboře.

   Lagerführer  (vůdce tábora vězňů), esesdůstojník, který rozhodoval o věcech vězňů a zejména trestal.

   Lagerkommandant  (velitel tábora vězňů i esesmanů), vyšší esesdůstojník, podřízený přímo Berlínu.

   Vorarbeiter  (přední dělník), vězeň, který měl na spodním okraji levého rukávu nápis Vorarbeiter a velice křičel; když spoluvězně také ubíjel, stal se z něho brzo

   Unterkapo  (zástupce vedoucího) a nosil na spodním okraji levého rukávu nápis U. Capo; nebo se z vorarbajtra stal rovnou

   Kapo  (vedoucí), a pak nosil pásku s nápisem Capo na levém rukávu uprostřed. Rozhodoval o žití nebo nežití podřízených mu vězňů. Nemusel být odborníkem v práci, jeho kvalifikací byla schopnost týrat vězně a také

   organisovat,  to jest opatřit všechno, vždycky a kdekoliv a nedat se nikdy chytit.

   Oberkapo  (vrchní vedoucí) musel přetrumfnout kápy a zároveň na ně dozírat.

   Aufsicht  (dozor) byla táborová policie; tuto funkci vykonávali pouze „zelení Němci-zločinci.

   Arbeitsdienst  (pracovní služba) a Arbeitseinsatz  (pracovní nasazení), to byli vězňové, kteří se starali o rozdělování jiných vězňů do pracovních oddílů a podávali návrhy na jmenování nových kápů. Byli to ředitelé „úřadu práce“ v táboře – v Birkenau to byli Poláci-přisluhovači.

   Arbeitsdienstführer  (vůdce pracovní služby), esespoddůstojník, který kontroloval rozvrh práce a pracovních oddílů.

   Musulman, vězeň zničený podvýživou a životem v táboře tělesně i duševně, čekatel plynové komory.

   Häftling  (vězeň).

   Schutzhäftling  (vězeň v ochranné vazbě), politický vězeň; židé, kteří přijeli do Birkenau v hromadných transportech, neměli

   Schutzhaft  (ochranná vazba); naproti tomu židé, kteří přišli do tábora z důvodů politických, byli v ochranné vazbě a z příčin nám neznámých nesměli být usmrceni plynem; dokonce je někdy ještě v poslední chvíli z plynových komor vyvolávali.

   Schreibstube  (pisárna); zde měl každý vězeň svůj lístek v kartotéce. Byla to také účtárna mrtvol: Má dáti – Dal, Život, - Smrt!

   Rapportschreiber  (písař při raportu), vězeň odpovědný za pisárnu.

   Apel  (nástup), sraz vězňů, aby mohl být zjištěn počet vězňů v táboře; konal se z počátku nejméně dvakrát denně, ráno a večer, v posledních letech jenom jednou denně.

   Siréna zaječela vždycky, jakmile se některý vězeň rozhodl opustit navždy Birkenau a utekl; to znamenalo pro tábor, že všichni vězňové museli několik hodin stát.

   Meldunk, hlášení veliteli tábora o přestupku některého vězně; po hlášení následoval trest bez vyšetření a bez možnosti obhajoby.

   Bunker číslo 1: Pro vězně, kteří se pokusili o útěk z tábora; byl v táborovém prostranství a byl dobře maskován; bunker číslo 2: Žalář pro vyšetřovance; bunker číslo 3: V Birkenau úkryt cenných předmětů a potravin, aby se nenašly při prohlídkách nebo nebyly ukradeny esesáky.

   Dolmetscher  (tlumočník); v Birkenau tyč nebo klacek, jímž kápové tlumočili rozkazy vězňům, kteří neuměli německy.

   Selekce  (výběr), třídění zejména židovských vězňů na život a na smrt (v plynové komoře).

   Likvidace,  zničení lidí, celých táborů.

   Kanada, Kanaďané,  vyklizovací pracovní oddíl (Aufräumungskommando), který odnímal přijíždějícím transportům veškeré jejich svršky a ve zvláštním táboře je třídil k odeslání do říše. Poněvadž transporty s sebou přivážely hodně jídla, šatstva a cenných věcí, k nimž vězňové měli přístup, měli se tito vězňové nejlépe, žili v hojnosti a odtud přezdívka „Kanada“.

   Název „Kanada“ vznikl u polských vězňů, kteří žijíce před válkou v nuzných poměrech, viděli zemi hojnosti v Kanadě, kam se jich hodně stěhovalo.

   Vinkl, rovnostranný barevný trojúhelník, našitý na oděvu vězňů špičkou dolů; svou barvou vyznačoval příčinu věznění a začátečním písmenem národnost vězně:

   Červený trojúhelník nosili vězňové političtí: lidé podezřelí z illegální činnosti, rukojmí, velezrádci a podobní.

   Zelený trojúhelník nosili především zločinci z povolání (Berufsverbrecher, zkratka BV) nebo lidé, kteří byli internování po dobu války z příčin bezpečnostních (Sicherheitsverwahrung, zkratka SV). Byli tedy zeleným trojúhelníkem ozdobeni vrahové, zloději, lupiči, podvodníci, mravnostní zvrhlíci; z nich vybírali esesmani funkcionáře pro vedení tábora. V posledních letech byli tito „zelení“, oblečení do uniforem esesmanů, většinou posíláni do boje proti partyzánům.

   Černý trojúhelník měli ti, kteří se štítili práce (Arbeitsscheue). Z Němců to byli hazardní hráči z povolání, pasáci, gigolové, sňatkoví podvodníci, podloudníci, pytláci a podobná společnost. Cizinci nosili tento trojúhelník za útěk z práce, za sabotáž a podobné.

   Růžový trojúhelník nosili „teplí bratři“ (Schwule Brüder), lidé věznění pro pohlavní zvrácenost, homosexualitu. V táboře se jim naskytla skvělá příležitost, aby zneužili co největšího počtu mladých hochů.

   Fialový trojúhelník byl znakem vykladačů bible (Bibelforscher). Esesáci je nazývali „nebeskými šašky“ (Himmelskomiker). V duchu svého učení odmítali použít zbraně a prorokovali podle Písma konec špatného světa. Také jejich ženy byly pro toto učení po mnoho let v táboře. Nabídky, že budou propuštěni na svobodu, podepíší-li prohlášení, že se zříkají své víry, odmítali.

   Žlutý trojúhelník byl židovský. Byl našit na oděvu špičkou nahoru a přes něj byl našit špičkou dolů trojúhelník, který svou barvou (červenou, černou nebo jinou) vyznačoval důvod věznění, takže oba tyto trojúhelníky tvořily dohromady šesticípou hvězdu.

   Barvy trojúhelníků určovalo pro každého vězně gestapo. Rozumí se, že mnozí vězňové nosili proto barvy trojúhelníků, které jim podle obecné platnosti těchto barev v koncentračním táboře nepatřily. Byli na příklad političtí vězňové, kterým gestapo určilo trojúhelník černý, ano i zelený.

   Pásky funkcionářů na rukávech vyjadřovaly svou barvou hodnost vězně. Kápové, vorarbajtři, aufsichti nosili pásky žluté, blokältesti měli pásky červené a „táborová vláda“, to jest lagerälteste, arbajtsdýnsti a raportšrajbr byli ozdobeni páskou černou s bílým nápisem. Pásky byly nacistickým vyznamenáním a pro některé vězně byly naplněním jejich táborové ctižádosti.

 

 

PRÁCE V TÁBOŘE

 

Budíček

 

   Vstávalo se hodinu před svítáním.

   Táborový gong zazněl a blokový personál začal radikálními prostředky budit vězně bez ohledu na to, je-li někdo nemocen.

   Pak rozdali „kávu“ a potom vyhnali lidi na prostranství před blokem. Po apelu, při kterém byli spočítáni, nastoupili vězňové do pracovních oddílů; nastoupit musel každý, i kdo měl třebas horečku, neboť do nemocnice se mohl přihlásit jenom večer.

   Rozumí se, že se nemocní snažili schovat v nějakém koutě. Byly na ně pořádány hony, vězeňský hasičský oddíl, vycvičený a vedený německým „zeleným“ kápem, je hledal, chytal, bil a ty, které neubil, odváděl násilím do práce.

   Na začátku roku 1943 se raportführer rozhodl potrestat tyto „lenochy“, a proto nařídil o 10. hodině dopoledne nástup vězňů, kteří nešli do práce a zůstali v táboře. Po pečlivé prohlídce tábora byli všichni, kteří byli v táboře neoprávněně, naloženi na nákladní auta a zavezeni do plynové komory.

 

S hudbou do práce!

 

   Nekonečné pracovní oddíly pochodovaly na úsvitě za zvuků vězeňské hudby v pětistupech branou tábora na svá pracoviště vně tábora.

   Dobrým dojmem působila vězeňská hudba pouze na nováčky, když ji viděli a slyšeli po prvé. Pomysleli si – zde bude veselo. Ale večer, když při návratu z práce nesli do tábora mrtvá těla svých ubitých kamarádů, poznali, že jim esesáci vyhrávali i proto, aby zvyšovali jejich utrpení.

   Hudbou chtěli esesmani také dosáhnout, aby pětice vězňů pochodovaly vyrovnaně a stejným krokem, když procházely branou tábora. Potřebovali je v pochodu přesně spočítat. Zvláště při návratu z práce byla většina vězňů tak vyčerpaná, že se sotva vlekli. Řízné pochody je měly před vchodem do tábora vzpružit, aby se esesákům snadno počítalo. Záleželo jim hodně na zjištění přesného počtu pochodujících vězňů, aby měli kontrolu, že nikdo nechybí.

   Před strážnicí u brány stáli esesdůstojníci a opájeli se pohledem na masy otroků a esesmani odpočítávali a zapisovali počet vězňů každého oddílu. Jiní esesmani stáli před branou se psy a přebírali své oddíly.

 

V práci

 

   Pracovalo se hlavně na výstavbě tábora a na úpravě půdy pro jeho nové úseky.

   Pracovalo se na výstavbě nových baráků a jejich skupiny se ohrazovaly ostnatým drátem.

   Pracovalo se na silnicích, po kterých automobily přivážely nové a nové oběti do plynových komor.

   Obávaným pracovištěm, které bylo pracovištěm trestným, byl několik kilometrů dlouhý Královský příkop (Königsgraben), který odvodňoval Birkenau.

   Práci řídili a kontrolovali esesmani z tábora a ze stavebních kanceláří, dohlíželi na ni kápové a jejich pomocníci.

   Specialitou typicky osvětimskou byli vězňové, kteří se jmenovali aufsicht (dozor). Mohli se pohybovat svobodně a jejich úkolem bylo kontrolovat kápy, zamezovat útěkům a pašování potravin a cenných předmětů. Byli to táboroví gangsteři, kteří prohledávali vězně a všechno jim odebírali; byli velkoobchodníky s potravinami a s cennými předměty.

   Vedle přímého ubíjení lidí byla druhým účinným prostředkem bezohledného ničení lidských životů – práce.

   Je neuvěřitelné, jak mnozí vězňové, kteří dozírali na jiné vězně, je s neobyčejným zápalem honili, mučili a týrali. Vynucovali ze zesláblých kamarádů výkon, o jakém se v obvyklém pracovním světě nikomu ani nezdálo. Ulehčení dosáhl jedině ten, kdo si svého představeného vězně získal úplatkem. Stejně jako se chovali vězňové-zločinci („zelení“), chovalo se také mnoho vězňů politických („červených“): jakmile dostali moc, zapomněli na všechno; příšerné prostředí a bezohledný boj o život v nich utlumily každou stopu lidskosti.

 

Po práci

 

   Večer se pracovní oddíly vracely branou do tábora, rozumí se, že zase za zvuků ryčné vězeňské hudby.

   V prvních řadách kráčeli kápové, velmi často tak opilí, že se sotva drželi na nohou. Líh nebo vodku kupovali od esesmanů nebo od soukromých zaměstnanců na pracovištích.

   Poslední řady každého oddílu nesly mrtvé nebo raněné kamarády.

   V táboře nastoupili všichni vězňové, vyčerpaní a nečistí, k večernímu apelu. Tyto apely trvaly dlouho, někdy až do noci, protože počet vězňů často nesouhlasil.

   Za to, že třebas jeden vězeň chyběl, nebo když nemohli vězně spočítat, musely jich desetitisíce stát celé hodiny bez ohledu na počasí, stejně jako se muselo chodit za každého počasí do práce, aniž se vězňové mohli v nepohodě někde schovat nebo si usušit oděv.

   Na levém křídle každého bloku seřazeného k apelu leželo vždycky několik mrtvých a umírajících, kteří museli bez ošetření a bez pomoci čekat, až bude apel skončen. Leželi nepovšimnuti v blátě nebo ve sněhu a mnozí z nich se ani konce apelu živí nedočkali.

 

Neděle v táboře

 

   Neděle a svátky byly vůbec dny nejhorší. Pracovní oddíly nevycházely v tyto dny „klidu“ z tábora na obvyklá pracoviště. Zato byli vězňové vyhnáni z bloků na táborovou silnici, kde byli obstoupeni řadami esesmanů, kápů a vorarbajtrů vyzbrojených holemi, a tímto špalírem museli probíhat, přenášejíce v čepicích nebo v cípech kabátů bezúčelně hlínu z jedné hromady na druhou. Přitom se běželo klusem ve vodě a v bahně za velkého pokřiku nadávek a bití. Toto běsnění trvalo celé dopoledne.

   Jedné květnové neděle při tom zabili asi 300 lidí a několik set jich zranili tak, že zranění brzo potom zemřeli .

   Po obědě se vězňové museli koupat ve výmolu naplněném vodou. Z výmolu vyšli úplně zablácení a za posměchu kápů a blokältestů byli pak zahnáni do bloků k tak zvané „betruhe“ – to měl být odpočinek.

   Vězeňští funkcionáři-blokältesti, blokšrajbři a kápové byli neomezenými pány nad životem a smrtí vězňů. Tak se na příklad stalo v bloku čís. 20 v kmenovém táboře BIb dne 19. května 1942 toto:

   Blokälteste Štefan Wierbicza z Horního Slezska vyzval po večerním apelu spoluvězně, aby se hlásili ti, kteří chtějí být propuštěni. Vystoupilo 14 vězňů-nováčků, slovenských židů. Potom vyzval blokälteste svého písaře, aby pro ně vyplnil bílé formuláře: úmrtní listy. Těch 14 přihlášených vězňů se pak muselo svléknout, načež byli blokältestem a jeho personálem ubiti. Potom Wierbicza užaslým diváků oznámil, že tak se stane každému, kdo by chtěl domů.

   Wierbicza zabíjel také jiným osvědčeným způsobem řemeslných zločinců: třemi ranami holí. První rána byla namířena na ohnutá záda; po této ráně se vězeň vzpřímil. Vrah využil vzpřímeného postoje a udeřil oběť holí přes prsa do místa, kde je srdce. Vězeň zkřížil bolestí ruce na prsou a sehnul se. Potom následovala poslední rána holí do týlu, kterou byl ubožákovi zpravidla zlomen vaz. Pověstnými mistry v zabíjení byli vězeňští funkcionáři „zelení“ Němci-zločinci: Albert Hämmerle, Alfred Kühn, Alex Neumann a Zimmer.

   Vyškolení pro tyto zločiny dostávalo se jim od esesáků. Jeden z nejhorších, pověstný vrah sovětských zajatců, byl esesák Schillinger, který zle řádil zejména v prvních měsících výstavby tábora, která byla prováděna nepřetržitě i v neděli. V té době byly ubíjeny denně celé stovky vyhladovělých vězňů. Vězňové umírali všude. V blocích i okolo bloků, na táborové silnici i v příkopech kolem. Každého dne volilo mnoho zoufalců dobrovolnou smrt tím, že se snažili úmyslně projít řetězem stráží, aby při tom byli zastřeleni.

   Každého večera byli vybíráni silnější vězňové, aby odnášeli mrtvoly do bloku 21 v kmenovém táboře, odkud je pak odvážely automobily do osvětimského krematoria. Vězňové se zdráhali nosit mrtvoly, které už byly v rozkladu, a byli k tomu nuceni týráním a bitím. Jako odměnu dostávali kousky chleba, který zbyl po mrtvých. Zvláštním utrpením bylo nedělní „koupání“ a holení. Holilo se bez vody, bez mýdla, tupou břitvou ochlupení na celém těle. Do krve rozdrásaná kůže byla semeništěm infekcí, flegmon a i otravy krve.

   Pro koupání byl k disposici jeden vodovodní kohout pro 8000 vězňů a cena vody byla tak veliká, že za láhev vody se žádalo až půl bochníku chleba. Za takových podmínek byl tábor úplně zavšiven a závěrem každé neděle byla tak zv. „entlausung“, vybírání a zabíjení vší.

 

Soukromí zaměstnanci

 

   V osvětimských táborech pracovali také soukromí zaměstnanci, Němci i cizinci, kteří byli „totálně nasazeni“; říkalo se jim civilisté.

   Byli to hlavně odborníci a konali práce, které nemohli konat vězňové odborně neškolení. Nacisté jim také svěřovali práce, o nichž mysleli, že by je vězňové sabotovali.

   Stavba strojů, vodovodů, instalace a jiné práce se zadávaly soukromým firmám a ty na ně posílaly tyto odborníky nebo jejich pomocné dělníky.

   Každý soukromý zaměstnanec musel mít legitimaci s fotografií, podepsanou velitelem tábora, musel nosit na rukávě žlutou (byl-li Němec) nebo zelenou (byl-li cizinec) pásku s nápisem Zivilangestellter (soukromý zaměstnanec) nebo Zivilarbeiter (soukromý dělník) a s razítkem velitelství tábora.

   Soukromí zaměstnanci bydleli ve zvláštním pracovním táboře za městem Osvětimí a ráno procházeli řetězem stráží a závorami na přikázaná jim pracoviště. U závor je prohlížela bezpečnostní policie (Sicherheitsdienst=SD) a esesáci; kontrolovali, nenesou-li s sebou nějaké písemnosti, jídlo nebo jiné věci.

   Styk s vězni jim byl přísně zakázán a každý soukromý zaměstnanec musel podepsat také prohlášení, že nebude mluvit o tom, co v osvětimských táborech viděl nebo slyšel, jinak že ho stihne trest smrti.

   Na pracovišti, na němž se soukromí zaměstnanci museli z technických příčin stýkat s vězni, byl esesdozor zostřen, často se tam objevovalo táborové gestapo a konalo prohlídky.

   Hlavně polští soukromí zaměstnanci používali tohoto nezbytného styku s vězni k čilému výměnnému obchodu s nimi. Potraviny, které přes nejpřísnější prohlídky propašovali, směňovali za cenné věci, které si vězňové opatřovali od nových vězeňských transportů. Při tom bylo hodně soukromých zaměstnanců i vězňů chyceno, při výsleších a při mučeních byly pak objeveny celé řetězy účastníků, kteří byli potom zastřeleni nebo oběšeni.

   Také se stávalo, že soukromý zaměstnanec, zatčený pro styk s vězni, byl poslán do koncentračního tábora; to znamenalo, že nazítří pracoval sice zase u téže firmy – ale už jako vězeň.

   Někteří soukromí zaměstnanci přes všechny zákazy pomáhali vězňům, zprostředkovávali jim styk s jejich rodinami tím, že jim posílali illegální dopisy vězňů nebo jejich příbuzné o svých dovolených i navštěvovali.

   Velitelství tábora také pronajímalo soukromým firmám vězně jako pomocné dělníky za tři až šest marek denně. Tak pracovaly u těchto firem celé kolony vězňů s esesdozorci a s kápy na vykopávkách pro vodovody, na kanalisaci a jinde. Tímto pronájmem nebyli vězňové nijak chráněni, zacházelo se s nimi stejně jako v ostatních pracovních oddílech tábora.

   Hodně soukromých dělníků pracovalo také těžce při stavbách studní, při odvodňování půdy, při válcování cest a podobně. Také s nimi jsme se seznámili a někteří s námi spolupracovali tím, že nám pomohli zahájit a udržovat spojení s domovem a vynášeli z tábora naše zprávy a plány.

 

 

PÉČE O ZDRAVÉ

 

Bydlení

 

   Bydlení je výraz pro Birkenau příliš ušlechtilý.

   V Birkenau se nebydlelo, tam se leželo většinou v dřevěných barácích 9X40 metrů, které byly původně určeny za stáje pro německé polní tažení v Africe; byly bez oken, s nedostatečným osvětlením a větráním střešními světlíky.

   Na obrázku připojeném k této knížce je půdorys a řez takovým barákem.

   Při vchodu do baráku byl po levé straně pokoj blokältesteho, často přepychově zařízený, s nábytkem, s koberci a se záclonami; po pravé straně byla pisárna s evidencí blokového osazenstva a s balíčky vězňů.

   Uvnitř bloku byly po obou stranách tři palandy nad sebou.

   Plocha pro šest lidí byla 1,80X2,60 metru, takže vězeň měl asi 0,80 čtverečního metru, na nichž žil, jedl, spal a odkládal své věci.

   V bloku bývalo 400 až 500 lidí. Nábytek nebyl, sedělo se na palandách a na topném cihlovém kanálu, který probíhal středem. Dvě spodní palandy však byly tak nízké, že se na nich dalo jenom ležet.

   Topný kanál spojoval dvě pece, které stály na obou koncích bloku. Výška kanálu byla asi 50 centimetrů, šířka 60 centimetrů. Zatopilo-li se v pecích, šel kouř kanálem do komínů. Topení bylo ovšem nedostatečné a palivo si museli vězňové opatřovat sami.

   Bloky byly postupem času vybíleny nebo také vymalovány a trámy krovu byly opatřeny nápisy, které měly vězně povzbuzovat.

 

   V žádném bloku nesměly chybět dva nápisy:

 

VAŽ SI SVÝCH PŘEDSTAVENÝCH !

 

 

S KLOBOUKEM V RUCE PROJDEŠ CELÝM SVĚTEM –

PROTO V BLOKU ČAPKU DOLŮ !

 

 

   Jiné nápisy byly:

 

JEDNA VEŠ – TVOJE SMRT !

 

PRÁCE OSVOBOZUJE !

 

BLOK JE TVŮJ DOMOV !

 

BUĎ ČISTOTNÝ !

 

BUĎ PILNÝ A POSLUŠNÝ !

 

   V bloku nebyla umývárna ani záchod.

   Bylo přísně zakázáno vycházet v noci z bloku, a proto byly vzadu, mezi spícími vězni, umístěny dvě kádě na výkaly, které často přetékaly. V noci nebo ráno se kádě vynášely a vyprazdňovaly do ústředních záchodů, které zůstanou navždy chloubou nacistické vynalézavosti v oboru hygieny.

   Představte si dřevěný barák 9X40 metrů s šesti řadami betonových podezdívek s dírami – zařízení pro 250 lidí. Ráno po budíčku byla v tomto hromadném záchodě nejenom úžasná tlačenice, ale také nesnesitelný zápach.

   Umývárny byly v protějším baráku stejných rozměrů. Tímto barákem probíhaly tři železné roury s malými otvory, jimiž vytékala voda do dřevěných koryt. V umývárnách bylo stále dost místa, protože většina vězňů se nemyla. Měli málo mýdla, ručník měl jenom málokdo.

   Takové zdokonalené poměry vládly však teprve v poslední době a byly proti roku 1942 a 1943 znamenité.

   Tehdy totiž nebylo pitné vody vůbec, a kdo si ji opatřil, prodával ji za chléb. A jeden vodovodní kohoutek na záchodě sloužil celému táboru. Také umývárna nebyla a čistotní se umývali v misce, z které jedli. Často se stávalo, že nemocní použili téže misky jako záchodu.

   Podobně jako bloky dřevěné vypadaly starší bloky zděné v ženských táborech BIa a BIb. I jejich plány jsou připojeny k této knížce.

 

Stravování

 

   Hlavní příčinou tělesného vyčerpání, chorob a umírání vězňů byla nejenom špinavá a nedostatečná strava, ale přímo hlad.

   Příděly jídla byly ve všech německých koncentračních táborech stejné. Zatím co však tisíce vězňů strádaly a hynuly nedostatkem potravin, kazilo se jich jednak v birkenauském táboře veliké množství, jednak se plné vagony nejvýživnějších poživatin odvážely do říše.

   Potraviny přivážely do Birkenau hlavně hromadné židovské transporty z celé Evropy okupované Němci. Holanďané si vozili kakao, čokoládu, kondensované mléko, máslo, sýry a ovesné vločky. Řekové si přiváželi fíky, olivy, rozinky, mandle, sýry, citrony a pomeranče. Francouzi čokoládu a konservy. Maďaři měli s sebou veliké množství slaniny, uzeného masa, husího sádla a gulášových konserv. Belgičané si vozili hlavně sušené i čerstvé ovoce a marmeládu. Němečtí židé přiváželi nejméně: margarin, sacharin, vitaminy, polévkové kostky, umělý med a jiné. Z Čech a ze Slovenska přišlo do Birkenau nejlepší jemné pečivo, suché salámy, vepřové sádlo, domácí chléb.

   Bylo sice přísně zakázáno odnášet tyto potraviny z nádraží, kam přijížděly nové transporty, nebo ze skladišť, ale i zde platilo: nedat se chytit.

   V táboře bylo stále velmi málo nádob na jídlo. Většinou se používalo dvoulitrových červených plechových misek. Rozdávaly se před samým jídlem. Na jejich čistotu se mnoho nedbalo, a kdo měl rád čistou misku, nosil ji pořád při sobě. Často si vězňové dělali primitivní plecháčky z plechových odpadků.

   Lžíci musel také každý nosit s sebou, aby o ni nepřišel, a ačkoliv si vězňové přiváželi tisíce nožů, museli si v táboře udělat z plechů nožům podobné nástroje, aby si mohli krájet chléb, protože nože, které si přivezli, jim odebrali.

   Ráno dostal vězeň půl litru hořkého odvaru z kávoviny nebo „čaje“ z trav, v poledne litr polévky z tuřínu a z brambor, večer čtvrt bochníku chleba (350 gramů) a kousek margarinu, desetinu nebo dvanáctinu kostky. Salám, jehož denní příděl pro jednoho vězně vážil 30 g, přiděloval se jen tehdy, když nebyl margarin. Dvakrát týdně dostal každý vězeň lžičku řepné marmelády.

   S takovou stravou mohl nováček při těžké práci vydržet asi tak tři měsíce, ovšem jenom tenkrát, když přišel zdravý a silný. Nedostal-li však včas pomoc, musel zahynout vysílením, měl-li to štěstí, že ho při práci neubili nebo neonemocněl-li věčnou táborovou chorobou: úplavicí. Pomoc mu mohli poskytnout starší vězňové, kteří uměli „organisovat“ nebo kteří ho „organisovat“ naučili.

   Tábor dostával potraviny pro všechny své vězně. Ale příděly po mrtvých, kterých bylo denně několik set nebo i tisíc, zůstaly, a tak se mnoho ušetřilo a ve skladištích zbyly veliké přebytky.

   Jediní vězňové, kteří byli odměňováni zvýšeným přídělem potravin, byli kápové-Němci. Obyčejní vězňové měli dostávat dvakrát týdně přídavky chleba a salámu. Dostali-li je opravdu, záleželo na libovůli vězně, který spravoval skladiště potravin.

   Táborové kuchyně v Birkenau, zejména kuchyně pro muže, vařily nejhůře ze všech koncentračních táborů v Německu, protože esesáku Händlerovi, šéfovi všech kuchyní mužských táborů, rozprodával jeho důvěrník vězeň potraviny za zlato, za brilanty, za hodinky a za všechno, co mělo cenu. Nařídil vařit brambory se zablácenými slupkami, takže polévky byly špinavé a odporně páchly. „Káva“ ani „čaj“ neviděly cukr nikdy; masa a margarinu bylo v polévkách co nejméně.

   Z Portugalska, ze Švédska a ze Slovenska byly posílány vězňům malé balíčky, většinou se sardinkami a s čokoládou. Ale to by nebyl tábor Birkenau, aby vězňové, zejména židé, dostali tyto zásilky v pořádku. Jejich vydávání záviselo na náladě velitele tábora.

   Často byly celé zásilky velitelstvím tábora zabaveny, vězňové však musili potvrdit, že je dostali. Jindy zase esesmani dobré věci z balíčků vykrádali. Někdy velitelství tábora rozdělilo zabavené balíčky kápům a blokältestům jako zvláštní odměnu za „dobrou práci“.

 

Bez pitné vody

 

   Sytý hladovému nevěří!

   Je-li člověk volný, nedovede si dobře představit, jak je tomu, kdo nemůže projevit svou vůli, jak je nesvobodnému, otrokovi.

   Teprve když se nám nedostává vzduchu, uvědomujeme si vlastně, že vzduch je a že je pro náš život nezbytný. Totéž platí o vodě.

   Řekli jsme už, že v Birkenau nebyla pitná voda, že tam byly jenom výstražné tabulky „Kein Trinkwasser!“ a že zdraví i nemocní pili tedy vodu jedovatou.

   Když jsme v roce 1942 přišli do Birkenau, byla tam voda nažloutlá, kalná, a staří vězňové nás před ní varovali. Proto jsme si vodu převařovali a sladili ji cukerinem. Později jsme si opatřovali vodu esesáckou; byla to dobrá pitná voda, zvlášť pro esesáky dovážená. Také za tuto vodu se muselo platit chlebem.

   Z nalezených dokladů dnes víme, že esesáci měli přímo z Berlína přísně zakázáno pít birkenauskou vodu, ba nesměli v ní ani mít nádoby – takový měli berlínští páni strach, aby se mezi esesáky nešířily nakažlivé nemoci.

   Vratislavský profesor, který na Himmlerův rozkaz vyšetřil vlastnosti birkenauské vody, napsal o ní ve svém posudku ze dne 26. března 1941:

   „Tato voda se nehodí ani na vyplachování úst.“

 

Finská lázeň Sauna

 

   Vědecká práce a vůbec celá činnost nacistických lékařů v koncentračních táborech byla už posouzena odborníky a také odsouzena soudy nad těmito válečnými zločinci.

   I bez odborných znalostí každý pozná, že se nacističtí lékaři dopouštěli v koncentračních táborech stále zločinů proti lidskosti. Nemůžeme zapomenout na lékaře-esesdůstojníka, který řádil v Birkenau na začátku roku 1943. Jeho koníčkem byla finská lázeň Sauna.

   Tuto lázeň tvořily v Birkenau dvě místnosti oddělené od sebe vzduchotěsnými dveřmi.

   V chodbě se vězňové svlékli a odevzdali šaty a prádlo k odvšivení.

   V první místnosti byla mohutná cihlová pec, v níž se několik hodin před začátkem koupele silným žárem rozpalovaly do běla veliké kameny. U stěny proti peci byly stupňovitě upravené primitivní lavice, které stoupaly téměř až ke stropu.

   Na tyto lavice se posadili nazí vězňové, tolik, kolik se jich tam vešlo. Jeden seděl vedle druhého, zdraví se dotýkali chorých, z nichž mnozí měli nakažlivé kožní vyrážky.

Potom byly rozžhavené kameny polity vodou. Hustou parou se začala vyhublá, nemocná a zubožená těla vězňů prudce potit. Nejvíce se potili nováčkové, kteří si vylezli na nejvyšší lavice. S každého tekl proudem pot, smíšený se špínou a s hnisem mokvajících boláků.

   Když už někteří omdlévali, otevřely se vzduchotěsné dveře druhé místnosti, kam byli nazí vězňové vehnáni pod ledové sprchy za křiku a za mávání holí dozorčích vězňů. Po této koupeli následovalo utírání, a to vždy 10 vězňů jedním ručníkem.

   V místnosti, v které se vydávalo prádlo a odvšivené šatstvo, nastal zatím nepopsatelný chaos, při čemž se zpravidla na posledního nedostalo. I při tom rozhodovalo pěstní právo silnějšího.

   Výsledkem této lázně byly smrtelné zápaly plic – a to byl účel, který eseslékař sledoval.

   O pokusech, které eseslékaři v Birkenau prováděli s lidmi, ještě uslyšíme.

   Na tomto místě uvádíme dopis, který poslal lékař dr. Rascher, eseshauptsturmführer dachovského koncentračního tábora, dne 17. února 1943 „říšskému vedoucímu eses a šéfovi německé policie“ Himmlerovi v Berlíně o svých hrůzných pokusech, které chtěl konat místo v Dachau v Osvětimi, protože Osvětim se mu pro ně zdála vhodnější:

 

   V příloze Vám předkládám krátký přehled výsledků, dosažených při ohřívacích pokusech živočišným teplem na vychlazených lidech.

   Nyní pracuji na pokusech s lidmi, čímž chci dokázat, že lidé, vychlazení suchým mrazem, mohou být stejně rychle zahřáti jako ti, kteří byli vychlazeni ve studené vodě.

   Říšský eseslékař esesgruppenführer Grawitz o tom velice pochyboval a myslel, že to mohu dokázat teprve pokusy. Až dosud jsem vychladil venku asi 30 neoblečených lidí za 9 až 14 hodin na 27 až 29 stupňů Celsia. Po době, která odpovídala transportu jedné hodiny, položil jsem pokusné osoby do horké lázně. Až dosud se ohřál každý pacient úplně nejdéle za hodinu, ačkoliv mu částečně omrzly ruce a nohy do běla. U některých pokusných osob vznikly příštího dne po pokusech únava a lehké zvýšení teploty. Při tomto mimořádně rychlém ohřívání jsem ještě nemohl pozorovat úmrtí.

   Zahřívání Saunou, které jste, vysoce vážený pane říšský vedoucí, nařídil, jsem nemohl ještě provádět, neboť v prosinci a v lednu bylo venku pro tyto pokusy příliš teplé počasí. Nyní je tábor uzavřen pro tyfus a já proto nemohu pokusné osoby dopravit do esessauny. Dal jsem se několikrát očkovat a vedu pokusy v táboře sám dále, ačkoliv je v táboře tyfus.

   Nejjednodušší by bylo, kdybych byl brzy přeložen k eseszbraním a mohl jet společně s Neffem do Osvětimi a tam rychle ve velikém řadovém pokusu objasnit znovuzahřívání zmrzlých. Osvětim je pro takový řadový pokus v každém směru vhodnější než Dachau, neboť je tam chladněji, a protože osvětimský prostor je veliký, není tam celá věc tak nápadná. (Pokusné osoby totiž řvou, když příliš mrznou.)

   Je-li, vysoce vážený pane říšský vedoucí, ve Vašem úmyslu, aby tyto pro pozemní armádu důležité pokusy byly v Osvětimi (nebo v Lublině nebo v kterémkoliv jiném táboře na východě) provedeny, prosím co nejposlušněji, abyste mi dal brzy příslušný rozkaz, aby se mohlo ještě využít poslední části zimy.

 

„Dovoleno je jenom to, co je nařízeno!“

 

   Těžko lze stručně říci, co všechno bylo v táboře zakázáno, zač se trestalo a jak se trestalo.

   Bylo zakázáno pohybovat se v blízkosti drátěných plotů, aby starší vězňové nemohli informovat kolemjdoucí průvody nováčků do plynových komor, účastníky vlastních pohřbů, o tom, co je čeká.

   Stejně přísně bylo zakázáno hledět na pochodující ženy.

   A neméně přísně bylo zakázáno jíst nebo kouřit v pracovní době a mnoho, mnoho jiného.

   Těžkým přestupkem bylo také psaní dopisů do sousedních, hlavně ženských táborů v Birkenau; četní vězňové tam totiž měli příbuzné.

   Nejlépe vystihl situaci jeden esesdůstojník, který řekl: „Dovoleno je jenom to, co je nařízeno! Co není nařízeno, je zakázáno a přísně se trestá!“

   Nováček se nikdy nedověděl, co smí, a proto byl poučován klackem.

 

Táborové gestapo

 

   Úřední název táborového gestapa byl Politische Abteilung (Politické oddělení). Jeho ústředna byla v Osvětimi I.

   Toto inkvisiční zřízení mělo své špiony a slídilo mezi vězni, mezi soukromými zaměstnanci a mezi esesmany. Jeho agenti chodili po všech prostorách táborů, všechno prohlíželi a prohlíželi také překvapené vězně i soukromé zaměstnance. Projížděli na kolech, na motocyklech i v autech, pečlivě sledujíce každý nedovolený styk vězňů s esesáky nebo se soukromými zaměstnanci.

   Pověstnými členy tohoto gestapa byli Boger, Broad a Grabner, vyškolení esesdůstojníci, kterým se tak poskytovala příležitost, aby se uplatnili. Proto se horečně činili a jejich přičiněním zahynuly tisíce lidí.

   Je třeba vysvětlit úkol a účel politického oddělení gestapa uvnitř koncentračního tábora a zejména v takovém táboře, jakým byl vyhlazovací tábor Osvětim-Birkenau. Osvětim byla poslední stanice vězňů, a to i vězňů politických, kteří tam byli posíláni svým domovským gestapem s akty označenými RU (Rückkehr unterwünscht=návrat nežádoucí). Tam měl tedy každý nežádoucí vězeň „zmizet“. Nebylo určeno jak a kdy. To bylo ponecháno na libovůli správy koncentráku.

   Nacisté předpokládali, že politicky myslící a jednající vězňové se projeví daleko svobodněji v kolektivu stejně postižených v koncentračních táborech než odsouzenci ve vězeních a v samovazbách.

   A v tom spočíval úkol politických oddělení, ve skutečnosti gestapa, v koncentračních táborech. Z jiných táborů i z gestapa byli do Osvětimi posíláni nebezpeční političtí vězňové, kteří se neměli nikdy vrátit. Tito vězňové byli doprovázeni svými dokumenty. Byli mezi nimi i vězňové židovského původu, kteří nebyli nikdy z transportu posíláni do plynových komor. Jejich dokumenty v táborové kartotéce byly označeny zvláštní poznámkou.

   Tito vězňové byli zařazeni do práce. Někteří z nich byli jak na bloku, tak na pracovišti sledováni a hlídáni a vedla se další evidence jejich politického života. Nacisté předpokládali, že jejich politická činnost se nějak projeví a bude pokračovat i v koncentračním táboře.

   Esesáci politického oddělení v Osvětimi i Birkenau tušili existenci odbojových skupin, znali i některé „podezřelé“ politické protifašistické vězně, ale zřídka kdy se jim podařilo je dopadnout.

   Gestapáci pracovali nejrafinovanějšími methodami, aby vnikli mezi vězně. Kupovali si je za lehčí práci a jídlo, aby pro ně pracovali jako důvěrníci. To se však brzy poznalo, a když byl takový zrádce odhalen, dlouho nežil – nebo šel na transport.

   Esesáci se dokonce převlékali do vězeňských šatů a pracovali jako vězňové, zúčastnili se „organisování“ a i jinak se snažili vniknout do života vězňů. Nejvíce se namáhali, aby získali informace a doznání od těch vězňů, které uvěznili v osvětimském bloku 11, z nichž většina byla odsouzena k smrti zastřelením. S oblibou posílali do vězeňských cel vězně, kterým slíbili život nebo propuštění, když vyzvědí ještě před smrtí od jiných, již k smrti odsouzených, to, co si gestapáci přáli. Esesmani dobře znali psychologii vězňů odsouzených na smrt a dovedli jí zneužívat. Věděli, že každý má někoho blízkého, milého, kterému by chtěl poslat poslední vzkaz. A tak se mnozí z odsouzenců ještě před smrtí svěřovali spoluvězňům. Vcelku však zůstal kolektiv politických vězňů pevný, a i když nějaká akce selhala, zůstala isolována.

   Agenti politického oddělení také bedlivě střežili tajemství Birkenau, aby neproniklo do světa. Mluvit o tom, co se v Birkenau děje, bylo přísně zakázáno.

 

Útěky z tábora

 

   Když některý vězeň utekl, rozezvučela se táborová siréna a všichni vězňové museli ze svých pracovišť do tábora.

   V táboře se konal apel, to jest sčítání vězňů a zjišťování, kdo vlastně chybí, protože se někdy nevědělo, kdo utekl.

   Tento apel trval často několik hodin a všichni vězňové museli po celou tu dobu stát, zatím co esesmani a kápové prohledávali celý tábor a jeho okolí.

   Kdo utekl a byl dopaden, upadl nejprve do spárů táborového gestapa.

   Tam ho vyšetřovali, jak útěk provedl a s kým byl ve spojení.

   Byl-li dopaden s penězi nebo dopustil-li se na útěku krádeže, oběsili ho po několika dnech nebo týdnech pobytu ve vězení.

 

   Mistry v organisování útěků byli Rusové.

   V říjnu 1942 se podařil sovětským válečným zajatcům jeden z nejodvážnějších útěků hromadných.

   Večer po apelu je poslali v doprovodu esesmanů, aby prohledali terén po jakémsi vězni, který uprchl nebo se někde ukrývá.

   Jakmile se Rusové octli u vysokých budek stráží, vyvrátili s pokřikem „Urááá!“ budky i se strážemi a za zmatku utekli.

   Později přišlo do Birkenau ještě několik menších transportů sovětských válečných zajatců s několika vyššími důstojníky. Táborové podmínky snášeli dobře, navzájem se podporovali a neměli odpovědné funkce v táboře.

   Útěky prováděli Rusové obyčejně tak, že si při práci v pracovním oddílu vykopali v zemi úkryt. Potom, připraveni a zásobeni na cestu, zmizeli před samým skončením práce v úkrytu. Vchod do úkrytu zakryl za uprchlíky některý jejich kamarád.

   V noci pak úkryt opustili, proplížili se mezi esesáckými strážemi a prchali na východ, k ruské frontě.

   Na jaře roku 1944 řvala poplašná siréna okolo 17. hodiny denně a tak hlásila útěk některého Rusa nebo celé skupiny.

   Nikdy se však nestalo, že by některého Rusa přivedli. Utéci nebylo tak těžké jako projít okolím za územím tábora, jež bylo osídleno obyvatelstvem, které smýšlelo vůči vězňům nepřátelsky a jejich útěky vyzrazovalo.

   Také v ženském táboře se podařilo několik útěků jenom ruským ženám.

 

   Na začátku roku 1943 dopravili do Birkenau dva rodinné příslušníky vězně, který utekl, a celý tábor musel pochodovat kolem uprchlíkovy matky a nevěsty. Nešťastné ženy držely v rukou tabuli s oznámením, že příbuzenstvu toho, kdo se pokusí o útěk, hrozí smrt.

   Jiné divadlo se událo na jaře roku 1944: celý tábor musel pochodovat kolem mrtvol vězňů, sedících na židlích, kteří byli zastřeleni na útěku.

   Útěky však neustávaly. Každý uprchlík byl přesvědčen, že živý z Birkenau nevyjde, neuteče-li.

   Celkem uprchlo z Birkenau několik set vězňů a mnozí měli to štěstí, že nebyli dopadeni.

 

   Jeden z pokusů o útěk z jara 1944 se udál na příkaz podzemní vězeňské organisace. Tehdy se připravilo k útěku pět vězňů: tři byli z Osvětimi I (jejich pracovní oddíl pracoval v Birkenau), dva z Birkenau. Do úkrytu uvnitř velkého řetězu stráží jim kamarádi dopravili potraviny a jiné potřeby, kompas, mapy, nože a také dvě pistole.

   O 16. hodině hlásila siréna útěk a pracovní oddíly musely z pracovišť do tábora.

   Všichni esesmani a kápové hledali uprchlíky – pět vězňů však chybělo, a proto stál celý tábor, všichni vězňové, až do pozdního večera.

   Příští noc byli tři uprchlíci zastřeleni při pokusu proplížit se řetězem esesstráží, dvěma se podařilo stáhnout se do úkrytu. Nazítří zjistila podzemní organisace, že jeden z nich byl těžce zraněn a že potřebuje lékařské ošetření, druhý pak že je velice stísněn osudem svých kamarádů.

   Do úkrytu přišel vězeň-lékař, který raněného ošetřil a hlásil organisaci, že jeho stav je beznadějný. Zatím musel celý tábor pochodovat kolem tří mrtvol zastřelených kamarádů.

   Oba vězňové byli v úkrytu zásobováni potravinami a vodou a situace, nebezpečná pro uprchlíky i pro členy organisace, vyvrcholila, když se raněný po třídenním pobytu v úkrytu rozhodl, že se sám přihlásí.

   Organisace se usnesla, aby raněný byl otráven, a poslednímu z pěti kamarádů se útěk přece jenom podařil.

 

   Hodně těch, kteří byli popraveni za pokus o útěk nebo byli dopadeni při útěku, se stalo obětí své důvěřivosti vůči úplatným esesákům předstírajícím soucit s vězni.

   Jedním z takových špiclů byl blokführer Schneider. Zaváděl s vězni důvěrné hovory, přehlížel jejich malé přestupky a dával jim najevo svou blahovolnost a spokojenost, když pro něj vydatně „organisovali“. Sliboval jim také pomoc při útěku.

   Dva polští vězňové „zorganisovali“ pro Schneidra mnoho cenných věcí a smluvili si s ním, že je zavede za veliký řetěz stráží, aby mohli utéci.

   A opravdu.

   Jednoho dne neodešli s pracovním oddílem a esesák Schneider si pro ně podle ujednání přišel s úředním lístkem, aby je předvedl k výslechu. Poláci, připravení na útěk, odešli sice se Scheidrem, ale Schneider je odvedl místo za řetěz stráží do bunkru a udal je táborovému gestapu pro pokus o útěk spojený s podplácením příslušníka eses. Oba vězňové byli potom vyšetřováni, mučeni a nakonec oběšeni. Jejich výpovědi o Schneidrovi jim jenom přitížily.

   Nikdy bychom se nebyli dověděli, jak byli dopadeni a kdo zrazoval – mrtvý oběšenec to však prozradil po smrti.

   Než byl v krematoriu spálen, přečetli si vězňové ze sonderkomanda slova napsaná na jeho těle inkoustovou tužkou:

   „Zradil nás blokführer Schneider, pomstěte naši smrt!“

 

   Jiný příklad je ještě větším dokladem zvrhlosti esesáků:

   Náš kamarád, Slovák Bulo Langer, objevil mezi esesáky, kteří sloužili jako Volksdeutsche (soukmenovci), svého bývalého spolužáka, jenž docházel do tábora jako blokführer. Spolužák se Langrovi nabídl, že mu dopomůže k útěku. Žádal jenom, aby Langer opatřil finanční prostředky a zásoby, a Langer se čtyřmi kamarády „zorganisoval“ všechno, co esesák žádal.

   Langer nás vybízel, abychom utekli také, že slovenský esesák, jeho bývalý spolužák a přítel z mládí, je naprosto spolehlivý.

   Nešli jsme a ráno rozhodujícího dne jsme se s Langrem rozloučili a dívali jsme se, jak kamarádi, připravení k útěku, vycházejí s pracovními oddíly z tábora.

   Esesák ještě s jedním svým kolegou slovo dodrželi. Přišli na pracoviště, kde byl Langer s kamarády, a vyžádali si je od kápy na nutné práce za velikým řetězem stráží. Kamarádi prošli v doprovodu esesáků strážemi a těšili se, že se jim útěk podaří.

   Esesáci šli s nimi asi dva kilometry, potom se zastavili a všech pět, kteří šli dál, zezadu postříleli. Pak mrtvoly oloupili a veliteli tábora ohlásili, že zastřelili pět vězňů na útěku. Dostali peněžitou odměnu a třídenní dovolenou.

   Zákeřně zavraždění nešťastníci byli večer dovezeni do tábora, posazeni u vchodu do tábora na židle a vězňové, vracející se z práce, museli se na povel „Vlevo hleď!“ dívat na znetvořené obličeje kamarádů.

   Lagerälteste Danisch stál před skupinou mrtvol a vykřikoval horlivě jako jarmareční prodavač:

   „Tak zhyne každý, kdo se pokusí o útěk!“

 

   Pro útěk byl zabit také esesman Pestek, rumunský státní příslušník. Pestek spolupracoval s partyzány a nabízel několika vězňům, že jim pomůže utéci, těžko však mohl získat důvěru po zkušenostech s jinými esesmany.

   Asi v květnu 1944 uprchl z Birkenau Jaroslav Lederer z Plzně, prý důstojník československé armády. Převlečen do esesuniformy ujel s Pestkem na kole.

   Odvážný Pestek se potom vrátil znovu do tábora, aby pomohl k útěku ještě jiným vězňům.

   Jeden z nejstarších birkenauských vězňů, Josef Neumann z Medzilaborců, vězeň číslo 29 867, vypravuje o svém spojení a o pokusu o útěk s Pestkem toto:

 

   Po těžkých začátcích v Birkenau z jara roku 1942 byl jsem zařazen do leichenkomanda, pracovního oddílu sběračů mrtvol. Mým úkolem bylo navštěvovat denně jednotlivé tábory, zjišťovat počet mrtvých za posledních čtyřiadvacet hodin, abychom je potom na vozíku odváželi do kůlny, která sloužila za márnici. Tohoto zaměstnání jsem si velice vážil, neboť jsem se mohl svobodně pohybovat a tak mít jedinečnou příležitost připravit se na útěk.

   V březnu 1944, po zničení rodinného tábora českých židů, oslovil mne blokführer Pestek, kterého jsem znal stejně dobře jako mnohé jiné esesáky.

   „Nejsem tím, za kterého mne považujete,“ řekl mi Pestek, „třebaže jsem v esesuniformě. Jsem Rumun a jsem si vědom svých povinností. Nikdy jsem vězni neublížil. Jsem členem illegálního podzemního hnutí, jezdím týdně do Katovic a do Krakova, kde odevzdávám zprávy o všem, co se v táboře děje. Chci celý tábor zachránit.“

   Nedůvěřoval jsem mu a projevil jsem zdrženlivost, ale Pestek pokračoval:

   „Vidíte přece, jaké nebezpečí vám hrozí. Nestačí vám katastrofa rodinného tábora českých židů? Co podniknete, až dojde na ostatní tábory a na vás? Rozhodněte se, já vás odtud vyvedu!“

   O Pestkově nabídce jsem se svěřil kamarádovi. Varoval mě a na několika případech takové spolupráce, které skončily nešťastně, mi dokazoval nesmyslnost spojení vězně s esesákem.

   Uznal jsem jeho důvody a Pestkovi jsem se vymluvil strachem o sestru a o jiné sourozence, kteří byli také vězněni v Birkenau: svým útěkem bych je všechny uvrhl do nebezpečí života.

   Pestek chápal sice moji nedůvěru, ale přesto se mě snažil přemluvit, že to se mnou myslí dobře. Já jsem mu však nevěřil.

   Za několik neděl po mé rozmluvě s Pestkem zmizel s ním také Jaroslav Lederer z rodinného tábora českých židů. Ukázalo se, že Pestek byl jediný esesák, který to myslel poctivě, a já že jsem chybil. Pestek přinesl Ledererovi nejenom esesácký stejnokroj, ale také jízdní kolo, a jako službu konající blokführer ujel společně s Ledererem. To bylo veliké překvapení netoliko pro esesáky, ale i pro vězně, zvlášť pro mne. Litoval jsem, že jsem Pestkovi neuvěřil, a pracoval jsem na nové přípravě k útěku.

   Dne 25. května jsem byl upozorněn, že se bývalý esesák partyzán Pestek vrátil v esesáckém stejnokroji do tábora a že na mne čeká v nedostavěném baráku v úseku BIII, zvaném Mexiko. To se stalo takto: Když jsem vcházel branou do tábora, přistoupil ke mně jeden blokführer a důkladně mě prohledal. Přitom mi vložil do kapsy nějaký lístek, na kterém bylo Pestkem napsáno, kdy a kde mne očekává.

   Když jsem Pestka našel v jeho úkrytu, přivítal mě dvěma namířenými revolvery se slovy:

   „Teď už snad máš ke mně důvěru. Chceš-li jít se mnou, připrav se, v půl jedenácté odjedeme.“

   Kromě mne vyzval Pestek ještě jiné vězně k útěku. Byla to především krásná Renné Neumannová, také vězeňkyně z rodinného tábora českých židů. Do této dívky byl Pestek zamilován a chtěl ji zachránit; ona byla pravděpodobně také hlavním důvodem, proč se vrátil znovu do tábora.

   Připraven na útěk, blížil jsem se v smluvený čas k stanovenému místu. V tom jsem však z dáli zpozoroval, že se u baráku, v němž byl Pestek ukryt, děje cosi neobvyklého. Pestek byl prozrazen a byl obklíčen esesáky.

   Zpět jsem nemohl, a proto jsem šel do rodinného tábora českých židů, kde jsem se rychle zbavil všech věcí, zejména civilních šatů, v nichž jsem byl oblečen.

   Sotva jsem byl hotov, už jsem slyšel, jak mě hledají po celém táboře. Tři nejsurovější esesáci, z nich jeden na motocyklu, po mě pátrali ve všech barácích.

   Jakmile mě dopadli, zněla jejich první otázka: „Kde je Pestek?“

   „Nevím,“ řekl jsem, a to mne stálo hned dva zuby.

   Skopali mě a odvedli na strážnici, kde už byl Pestek, pověšený za ruce na mřížoví okna. Byl tak zkrvaven od bití, že ho nebylo možno poznat.

   Mě pověsili na druhé okno, také za ruce, a chvíli nás nechali o samotě. Snad čekali, že budeme spolu něco mluvit, a poslouchali asi za dveřmi.

   Potom mě vyslýchal sám velitel tábora Schwarzhuber. K ničemu jsem se nepřiznal, načež nás spoutali s Pestkem dohromady a odvezli do Osvětimi, do pověstného popravčího bloku číslo 11.

   Byla to tehdy vzrušující událost, když zkrvavený esesák spoutaný dohromady s židovským vězněm vstupovali do bloku, z kterého se jenom zřídka vraceli živí lidé, neboť pobyt v tomto bloku znamenal pouhé čekání na smrt.

   Byl jsem v samovazbě se spoutanýma rukama, které mi uvolňovali jenom k jídlu. Denně jsem slyšel, jak vybírají vězně, aby je zastřelili, a každý výstřel na nádvoří znamenal smrt některého kamaráda.

   Žalářní kápo Jakub mě při příchodu do vězení důkladně prohledal a podle předpisu mi odebral věci.

   Když jsem potom seděl spoutaný v cele, slyšel jsem pravidelný zvuk, jako slabé tikání hodinek. Zavolal jsem Jakuba a řekl jsem mu to. Prohlédl důkladně celu, rozházel celý slamník, ale marně. Nenašel nic, tikání však bylo slyšet stále.   Pojednou sáhl Jakub na mou ruku spoutanou dozadu a sňal s ní zlaté hodinky, které jsem si pro útěk opatřil a v rozčilení na ně úplně zapomněl.

   Jakub mě informoval denně o situaci a o výsleších Pestka a stále mě přesvědčoval, že se mohu zachránit. Bylo třeba opatřit značnou sumu v dolarech a podplatit jí esesáky z táborového gestapa, které provádělo vyšetřování. Jakubovým prostřednictvím jsem si tyto peníze od kamarádů opatřil a zaplatil výkupné vedoucímu osvětimského gestapa.

   Pestek byl po mnoha a mnoha týráních asi za měsíc zastřelen. Všem, kteří znali můj případ, bylo nepochopitelné, že já jsem zůstal na živu a že mě dokonce poslali zpět do Birkenau.

   Nikdo si nedovede představit onu strašlivou nejistotu a strach, které jsem pocítil, když jsem se v doprovodu esesáků vracel a šel v Birkenau po cestě, po které se chodilo nejenom do jednotlivých táborů, ale i do krematoria. Minul jsem mužský tábor karantenní BIIa, rodinný tábor českých židů BIIb, tábor BIIc, mužský kmenový tábor BIId, a k svému velikému překvapení, místo abych šel do krematoria, odevzdali mě birkenauskému táborovému gestapu, které bylo ve strážnici tábora BIIc.

   Na uvítanou mě důkladně ztloukli a poslali mě vyspat se do trestného bloku číslo 11 v mužském kmenovém táboře BIId.

   Do práce jsem nechodil, zato jsem musel denně k výslechům do politického oddělení, kde mě nutili, abych se přiznal. Čtrnáct dní na mně zkoušeli všechny druhy mučení a týrání, které vyvrcholilo přiražením prstů mezi dveřmi; při tom jsem upadl do bezvědomí. Mými tyrany byli hlavně esesáci Broad a Lachmann.

   Jindy zase změnili taktiku a chovali se ke mně neobvykle slušně. Dali mi cigarety a navrhli mi, abych se stal jejich spolupracovníkem – špionem v táboře. Když jsem odmítl, znovu mě surově zbili, a tak to pokračovalo pět neděl. Neprozradil jsem však nic.

   Od Jakuba jsem věděl o Pestkových výhružkách všem esesákům. Nebál se jich, na většinu z nich mnoho věděl. Aby je neohrozil, zabili ho.

   Mne pak nechali jako živého svědka Pestkova zločinu, jako alibi vůči svým nadřízeným. Velitel tábora Schwarzhuber ukončil jednoho dne moje výslechy a odsoudil mě doživotně do trestného oddílu.

   Dne 26. října 1944 se mi podařilo odjet s transportem do Bavorska. Zkřivené prsty a jiné stopy týrání na těle mi zůstanou až do smrti jako viditelná připomínka na Birkenau.

 

   Úspěšný útěk se podařil Slovákům, které vedl Arnošt Rosin. Ze Slovenska podali potom zprávu o tom, co se děje v Birkenau, do Londýna – v Londýně se zpráva zdála ovšem neuvěřitelná.

 

„Co není nařízeno, je zakázáno a přísně se trestá!“

 

   Byla by to celá veliká kapitola, kdybychom měli popsat všechny tresty a jejich provádění, které byly zavedeny ve všech koncentračních táborech a tedy také v Birkenau. Byly vymýšleny a prováděny s německou důkladností a nacistická „věda“ při nich slavila orgie, neuvěřitelné pro toho, kdo je nezažil nebo neviděl.

   Kromě nejrozmanitějšího týrání a bití dělali esesmani a vedoucí vězňové písemná prohlášení (Meldunk) a velitel tábora na taková hlášení odpovídal rozsudkem bez jakéhokoliv vyšetřování.

   Nejčastěji to bylo pětadvacet ran býkovcem. Tento rozsudek býval vykonáván při apelu, před všemi vězni, kteří museli při tom stát v pozoru s čapkou v ruce. Odsouzence přivázali na kozlík a některý osvědčený surovec, esesman nebo kápo, ho horlivě a nelítostně vyplácel.

   Tento poměrně mírný a běžný táborový trest se vykonával obvykle najednou, vždy, když se nahromadilo několik odsouzených. Exekuce se prováděla při apelu před zraky všech nastoupených vězňů. Odsouzení stáli ve frontě před kozlíkem a čekali jeden po druhém, až na ně dojde řada. Pro zostření byli stavěni určití vězňové na poslední místa. Svištivé rozmachy býkovce nebo ocelového lana, potaženého kůží, rozřezávaly hrobové ticho, vroubené tisíci holými, vyzáblými hlavami ostatních vězňů. Krutě a s nemilosrdnou pravidelností dopadaly rány na bezmocné a připoutané tělo mučeného a zařezávaly se do masa vypnutého těla. Zakrátko začaly lítat cáry chatrného oděvu promíšené krví… Vězeň musil přitom hlasitě počítat každou ránu. Když to některý nedokázal, protože byl pro prudké bolesti blízek šílenství, tak mu esesáci ještě nějakou přidali navíc. Bylo povinností, aby po skončení exekuce, po odvázání vězně s kozlíku, potrestaný vězeň předstoupil před velitele tábora a hlásil: „Herr Lagerführer, Häftling 73 043 fünfundzwanzig Schlaghiebe dankend erhalten“ (Pane Lagerführer, vězeň 73 043 s díky obdržel dvacet pět ran).

   Stát po celý den bez jídla u brány byl také častý trest. Za mrazů byl to trest zvlášť krutý a mnohdy končil smrtí vězně.

   Až do roku 1943 používali v Birkenau zvláštního žaláře, který byl tak těsný, že v něm mohli dva vězňové pouze stát (Stehbunker). Nezřídka se stalo, že živý vězeň stál s kamarádem, který mezitím zemřel hladem a zimou. Bylo to v bloku číslo 3 v táboře BIb.

   Pro větší skupinu, pro celý pracovní oddíl, protože málo pracoval nebo proto, že někdo z oddílu uprchl, byl obvyklým trestem „sport“.

   Při něm velel esesman nebo některý německý nadvězeň poklus; při tom se muselo rychle padat na zem a zase vstávat, plazit se po loktech nebo se válet v blátě, poskakovat v dřepu – tak dlouho, až mnozí nevstali. Takový „sport“ cítili všichni v kostech několik dní.

 

   Štefanovi Garbarskému z Varšavy, jednomu z tak zvaných starých vězňů, který měl už značné táborové zkušenosti a věděl, jak se má chovat, se přesto stala nehoda, která ho mohla stát život.

   Garbarský dostal zbytek polévky z táborové kuchyně. Hrnec mu byl příliš těžký, a proto jej postavil přede dveřmi na zem. Než se nadál, přiběhlo několik hladových židovských vězňů a o polévku vznikla divoká rvačka.

   Rozzlobený Garbarský rozháněl židy holí a v rozčilení vykřikl:

   „Však půjdete stejně všichni do krematoria!“

   A tento výkřik se stal Garbarskému málem osudný, ačkoliv jím projevil pouhou pravdu, kterou každý vězeň znal. Esesák, stojící opodál, přistoupil ke Garbarskému a odvedl ho na strážnici, kde s ním sepsali protokol, a Garbarský dostal pro rozšiřování nepravdivých a pobuřujících zpráv (Greuelpropaganda) o krematoriích 25 dní zostřeného bunkru.

   Dík podpoře židovských vězňů, kteří bunkr obsluhovali, toto velmi těžké věznění šťastně přežil. A ještě dlouho po svém propuštění si lámal hlavu, proč ho zavřeli – vždyť se esesáci se svými ničivými úmysly před osazenstvem tábora netajili.

 

Trestný blok

 

   Přeložení na trestný blok (Strafkompanie=SK) byl obvyklý trest za některé přestupky a pobyt na tomto bloku znamenal v roce 1942 a až do jara 1943 jistou smrt.

   Trestný blok byl úplně isolovaný blok, napřed číslo I v táboře BIb, potom číslo II v mužském kmenovém táboře BIId. Esesmani jej nazývali „výchovný“; ve skutečnosti to byl vrchol všech jejich bestiálností.

   „Zostřená disciplina“ byl název pro týrání a šikanování v tomto bloku pod dozorem nejbrutálnějšího vězně, kterého v táboře měli.

   Blokältestem trestného bloku byl nejdéle ze všech Bednarek, Polák – Volksdeutsche (soukmenovec). Velitel tábora ho vyznamenal tím, že mu dovolil, aby nosil dlouhé vlasy.

   Trestný blok měl nejtěžší pracovní podmínky a nejsurovější kápy, kteří se z tohoto bloku mohli vysvobodit tím dříve, čím více lidí utýrali a zabili. Dozor nad trestným blokem a nad jeho prací měl nejhrubší esesman.

   Vězňové tohoto bloku byli označeni; měli na šatech vpředu i vzadu velkou černou tečku a podezřelí z útěku měli kromě toho velký červený kruh. Koho gestapo označilo jako politicky zvlášť nebezpečného, ten dostal ještě značku I L (im Lager), což znamenalo, že nesmí nikdy opustit bránu tábora.

 

Bití se zakazuje!

 

   Zní to neuvěřitelně všem, kteří už leccos o koncentračních táborech slyšeli: od roku 1943 bylo bití v Birkenau zakázáno – a přece je to pravda!

   Zní to neuvěřitelně všem, kteří vědí, že v koncentračních táborech platil zákon džungle a že v nich byli lidé ubíjeni také jenom pro ukojení zvířecích pudů – a přece je to pravda!

   Zní to neuvěřitelně všem, kteří vědí, že valný počet úmrtí vězňů v koncentračních táborech byl následek surového bití a týrání esesmany a vedoucími vězni, kteří svým obětem způsobili těžká vnitřní i vnější zranění – a přece je to pravda!

   A ještě něco: Rozkaz, že se bití zakazuje, se nejenom čas od času opakoval, on se vyhlašoval velmi okázale! A k rozkazu se dokonce dodávalo, že proviní-li se některý vězeň nějakým přestupkem, je dovoleno učinit o tom pouze hlášení, nikdy však se na vězně nesmí vztáhnout ruka!

   Účinnost takového rozkazu však trvala sotva tři dni a mnozí esesmani a vedoucí vězňové nezachovali ani jeden den – a za několik dní po zákazu se tlouklo ještě více než před zákazem.

   Bití – to byl věčný problém koncentračního tábora!

   Esespoddůstojník pracovní služby si svolal navečer všechny kápy a zakázal jim bití s pohrůžkou, že kdo bude při bití vězně přistižen, bude potrestán. A kápové opravdu několik dní nebili.

   Za několik dní si tentýž poddůstojník svolal kápy znovu a vytýkal jim, že pracovní výkon vězňů poklesl, že vězňové při práci stojí, že vidí mnoho dělnických pomníků (Arbeiterdenkmal), jak se říkalo vězni opřenému o lopatu.

   Kápové si stěžovali, že jim bylo zakázáno bít a že bez bití nemohou přimět vězně, aby pracovali.

   Esespoddůstojník jim vysvětlil, že zákaz je špatně vykládán:

   „Bít se může, ale nesmí se zabíjet!“

   A tak příštího dne kápové zase tloukli. Zvláště zločinečtí němečtí kápové se snažili rychle dohonit, co zameškali, a proto nejenom tloukli, ale utloukali.

   Ztýrané a zraněné vězně přinášeli z pracovišť do táborové nemocnice; vězeňští ošetřovatelé někdy protestovali proti bití vězňů a některé případy také hlásili. Případy byly sice vyšetřovány, ale pokud tábor existoval, vždycky se bilo a ubíjelo.

   Některý vězeň-nováček, když slyšel, že bití je zakázáno, si stěžoval, že ho někdo bil.

   Několika dobře mířenými ranami vedoucího vězně však byl poučen o tom, že je zakázáno nejenom bití, ale že v táboře se musí také držet rypák:

   „Halte deine Schnautze!“

   Zvláště rány pěstí do oka zanechávaly viditelné stopy a takové oko hrálo v následujících dnech po každé jinou barvou. Esesmani se usmívali znetvořenému vězni a úmyslně se ho ptali, kdo mu ublížil.

   Předepsaná a vžitá odpověď zněla:

   „Upadl jsem.“

   Kdo řekl pravdu, dostal ihned tak důrazné poučení, že ji po druhé už neříkal.

   Zejména se nesmělo nikdy prozradit, že vězeň byl bit esesmanem.

   I v Birkenau se dodržovala poučka pražského nacistického dozorce ve vězení na Karlově náměstí, který mistrovskými fackami přesvědčoval vězně o tom, že německý úředník nikdy nikoho nebije!

 

Popravy

 

   Popravy, kterých bylo snad nejvíce pro pokus o útěk, se konaly veřejně a všichni vězňové jim museli přihlížet; katovskou práci konali zločinečtí němečtí kápové.

   Odsouzence přivedli spoutaného pod šibenici, potom mu přečetli nejdříve německy, pak polsky rozsudek.

   Odsouzení Poláci nebo polští židé volali v poslední chvíli:

   „Ať žije svoboda!“

   „Ať žije Polsko!“

   Rusové volali:

   „Pomstěte naši smrt!“

   „Ať žije Stalin!“

   Při popravách byla po každé zostřena pohotovost esesmanů, poprav se zúčastnili také všichni esesdůstojníci.

   Účelem veřejných poprav bylo zastrašit vězně, aby se už nikdy nepokoušeli o útěk.

   Ale v prostředí, kde se denně utracovaly tisíce lidí, působilo divadelní pořádání poprav jednotlivců po přečtení rozsudku, podepsaného samým Himmlerem, s odůvodněním a s přitěžujícími okolnostmi, protismyslně. Zastrašovací účinek se míjel cíle a poslední zvolání odsouzenců působilo povzbudivě.

   A také už nazítří odpoledne oznamoval táhlý řev sirény nový útěk.

 

   Příkladem nevypočitatelné esesácké justice je případ Alexandra Eisenbacha z Piešťan, vězně čís. 32 704, který se také vrátil domů.

   Na začátku roku 1944 měl Eisenbach na starosti soustřeďování mrtvol v jednotlivých táborech a jejich přivážení do márnice v mužském nemocničním táboře BIIf. Protože se při tom mohl svobodněji pohybovat, pokusil se s třemi kamarády o útěk.

   Dne 2. března 1944 všichni čtyři zmizeli. Jejich vozík, na němž přiváželi mrtvoly, byl nalezen opuštěný na silnici mezi tábory. Uprchlíci se skryli v hromadě dřeva, kde čekali dva dny a dvě noci, než je esesáci přestali hledat.

   Třetí noc prchali na Slovensko, ale asi 40 kilometrů od Birkenau byli zadrženi německými lesníky a vráceni do Osvětimi I; tam byli vyšetřováni několik dní táborovým gestapem.

   Dne 7. března 1944 je dopravili ještě s dvěma jinými uprchlíky do Birkenau, do trestného bloku číslo 11 v mužském kmenovém táboře BIId.

   Jejich předtuchy, že to s nimi špatně dopadne, se začaly plnit: Asi o půl čtvrté odpoledne se dověděli, že se před kuchyní stavějí dvě šibenice. Večer pak přišli „zelení“ kápové, všem šesti uprchlíkům spoutali ruce a za dozoru esesáků je odvedli pod šibenici. Tam už byli shromážděni vězňové z celého tábora se zmobilisovanými esesáky.

   Napřed přečetli rozsudky smrti nad prvními dvěma uprchlíky a oba uprchlíky hned pověsili.

   Eisenbach a jeho tři kamarádi nečekali nic jiného, než že teď dojde na ně. K jejich údivu a k obecnému údivu všech vězňů však je esesák zaháněl do bloku a větou „Ještě nejste pryč?“ končil svůj sadistický žert, který trval tři hodiny.

   Potrestáni byli odsouzením k doživotnímu pobytu v trestném bloku a kromě toho dostal každý pětadvacet ran.

 

 

PÉČE O NEMOCNÉ

 

Lékařská prohlídka

 

   Většinu nemocí v táboře způsobila podvýživa při těžké práci a nedostatek hygieny.

   Po večerním apelu se mohl každý vězeň z tábora BIb hlásit v ambulanci na bloku číslo 12, později, po našem přestěhování do mužského tábora BIId, na jeho bloku číslo 31, aby ho ošetřili.

   Pozoruhodný způsob stanovení diagnosy měl polský lékař-vězeň dr. Zenkteller. Postavil se před řadu vězňů, kteří se hlásili, že jsou nemocní. Každý musel spustit kalhoty, a když to šlo pomalu, pomáhal jim dr. Zenkteller fackami. Jakmile uviděl znečištěné spodky, prohlásil vězně za nemocného úplavicí, zapsal si jeho číslo a poslal ho v táboře BIb na blok číslo 7, kde vězeň nedostal nic jíst.

   To byl začátek i konec léčení fašisty dr. Zenktellera.

   Také malarii léčili v Birkenau velice prostě.

   Tato choroba, kterou přivezly hlavně řecké transporty, se v bažinatém osvětimském kraji velice rozšířila. Proto velitelství tábora oznámilo, aby se přihlásili ti, kteří byli už dříve nemocní malarií, aby mohli být doléčeni. Protože této lsti bylo použito po prvé, přihlásilo se několik set vězňů, které poslali do plynových komor.

   Jindy zase odvezli nemocné malarií do Lublina, kde je stihl dříve nebo později stejný osud.

   Podle výroku eseslékaře dr. Mengeleho byl tento způsob usmrcování lidí humánní.

   Jiným způsobem usmrcování nemocných i zdravých po lékařské prohlídce byly injekce: jedovaté zástřiky.

   Z počátku vozili nemocné tyfem do Osvětimi I, kde je zástřiky usmrcovali, později postavili pro tento účel malou místnost v Birkenau u bloku číslo 8 v táboře BIb.

 

Nemocnice – „revír“

 

   Nemocnicí, které se ve všech koncentračních táborech říkalo „revír“, byl v táboře BIb původně blok číslo 7.

   Dostat se do nemocnice nebylo snadné – zpravidla teprve vysoká horečka o tom rozhodla.

   A dostat se do nemocnice – znamenalo téměř jistou smrt.

   Desetitisíce vězňů prošly branou tábora v Birkenau, blokem číslo 7 prošla většina z nich do krematoria.

   Blok číslo 7 byl zděný barák bez podlahy, s malými okny, která nešla otevřít; proto tam byl nesnesitelný zápach.

   Po stranách a uprostřed bloku byly vyzděné pelechy, plné vší, se slamníky prosáklými lidskými výkaly. Na slamnících leželo tolik vězňů, kolik se jich tam dalo vtěsnat, takže nemocní se sotva mohli otočit. Nikdo také nevěděl, nemá-li jeho soused nějakou nakažlivou nemoc. O to se také nikdo nestaral.

   Nemocní leželi s umírajícími a s mrtvými, a být v tomto brlohu lidských trosek, znamenalo kruté utrpení ještě před smrtí, utrpení, které si nikdo, kdo to nezažil, nedovede představit.

   Lékařské ošetření nebylo, ani potřebné léky, ani umývárna, ani voda, ani mýdlo, ani ručník.

   Ošetřovatelé-vězňové se sice celkem snažili v rámci svých primitivních možností konat svou práci. Nebyli však vybíráni podle kvalifikace, ale podle táborové tradice, při níž rozhodovala doba pobytu v táboře a osobní poměr k vedoucím vězňům tábora. Tak musel na příklad primář čáslavské nemocnice dr. Kafuněk, místo aby ošetřoval nemocné, přinášet kotle s jídlem z táborové kuchyně, zametat podlahu a vynášet výkaly a teprve později vykonával lékařskou službu.

   Jídlo bylo stejné pro nemocné jako pro zdravé.

   Nemocní úplavicí nebo podezřelí z tyfu, pokud nebyli usmrceni injekcemi nebo v plynové komoře, byli překládáni na čtvrté oddělení, kde leželi mezi mrtvolami tak zvaných nevyléčitelných.

   Jeden z pisatelů této knížky ležel v této nemocnici šest týdnů a přežil v ní opravdu jenom jakýmsi zázrakem skvrnitý tyfus a úplavici.

   Nemocnice v bloku číslo 7 byla později rozšířena o blok číslo 12 a pak ještě o blok číslo 8, který byl zařízen snesitelněji; v tomto bloku však byli léčeni pouze vedoucí vězňové, především nadlidé: „zelení“ říšští Němci, to jest – zločinci.

   Ještě později byl zřízen celý mužský nemocniční tábor BIIf, kde se poměry sice zlepšily, systém však zůstal stejný.

 

„Zvláštní ošetření“

 

   Zvláštní ošetření (Sonderbehandlung=SB) byl krycí a humánní název pro násilné usmrcování vězňů v plynových komorách plynem cyklon B.

   Jakmile totiž byl blok číslo 7 plný nemocných, a to bývalo obyčejně každé dva či tři týdny, někdy však také každý týden, přišel rozkaz k sestavení tak zvaného transportu pro zvláštní ošetření.

   Dozorčí esesman nemocnice (Sanitätsdienstgehilfe=SDG), někdy také eseslékař, určovali počet těch, kterým se má dostat tohoto zvláštního ošetření, a vedoucí vězňové nemocnice byli povinni tento počet v krátké lhůtě dodat.

   Podívali se po nemocných, zapsali si čísla některých a časně ráno je vyhnali z bloku; na dvoře je sestavili, přesně spočítali a s pomocí personálu naložili na nákladní auta. Aby nikdo nemohl zmizet, vytetovali jim pod vězeňské číslo na levé ruce ještě písmeno L; snad to bylo začáteční písmeno německého slova Leiche (mrtvola).

   Protože oběti věděly, co je čeká, esesmani jim ani nic neskrývali. S nemocnými byly nakládány také mrtvoly.

   Když auto přijelo ke krematoriu, vyklopili celý jeho náklad, mrtvé, polomrtvé i živé, jako smetí automatickým zvednutím karoserie před vchod nebo před betonovou skluzavku, která ústila do předsíně plynové komory.

   Koncem února 1943 zažil blok číslo 7 zvlášť důkladnou čistku.

   Naložili na auta nejenom všechny nemocné, ale i několik ošetřovatelů, ba i vězně-lékaře, kteří museli do poslední chvíle pomáhat při nakládání svých kamarádů. Ošetřovatele a lékaře naložili proto, že jim do stanoveného počtu chybělo ještě několik lidí.

   Ale ani to nestačilo, ještě pořád chyběli dva.

   Hledali proto dále, a když už nemohli nikoho najít, zavolal esesman kolemjdoucího zdravého vězně a nařídil mu, aby vstoupil do auta.

   Vězeň věděl dobře, co ho čeká, proto se bránil.

   Ztýrali ho tedy, pak ho zastřelili a jeho mrtvolu vhodili na vůz.

 

   Na jaře roku 1943 se vězňové začali vzpírat vstoupit do aut. Proto esesmani vynalezli jednoduchý prostředek: vybrané vězně odvedli napřed z bloku číslo 7 do koupelny, tam je vykoupali a dali jim čisté košile. A v košilích je vehnali do auta a zavezli do plynových komor.

   Esesáci dobře věděli, že člověk svlečený až do košile je víc než bezbranný a není schopen odporu.

 

Výběr do plynových komor – „selekce“

 

   Občas byly osvětimské tábory přeplněné a tehdy se v nich konaly čistky, to jest výběry do plynových komor, tak zvané „selekce“.

   Vězňové nastoupili nazí před eseslékaře, kteří je třídili na práce schopné a na práce neschopné; tohoto třídění se zúčastnil také velitel tábora.

   Pohybem palce bylo nahému vězni dáno najevo, jde-li na smrt ihned, či zda se tento rozsudek ještě na nějaký čas odkládá.

   Potom zapsali čísla vězňů určených do plynových komor, aby nikdo nemohl uniknout, a všechny tyto odsouzence na smrt soustředili na jeden právě prázdný blok.

   Eseslékaři vybírali na smrt vězně tělesně slabé, tak zvané „musulmany“, dále vězně, kteří měli vředy, svrab nebo oděrky na nohou nebo na rukou.

   Mnozí „musulmani“ byli už tak fysicky vyčerpáni, že byli bez vůle, ke všemu neteční, v nic nevěřící. Věděli, že pro ně není jiné východisko než komín krematoria. Smířili se se svým beznadějným postavením, nebránili se svému osudu a šli tupě, jako na porážku. Někteří projevovali dokonce uspokojení nad tím, že se jejich hrozný, nedůstojný život končí.

   Často však byli mezi těmi, kteří měli zemřít, i lidé zdraví.

   Záminky pro výběr do plynu byly přerozmanité. Jednou nařídili soupis všech židů starších 50 let. Slíbili jim lehkou práci, potom je však poslali všechny, i zdravé, do plynu. Jindy zase hledali mladší, do 16 let, a zničili je stejně.

   Odsouzenci byli na soustřeďovacím bloku dva až tři dny, než je odvezli do plynových komor, a nelze ani vylíčit hrůzu takového společného pobytu několika set lidí, čekajících na smrt.

   Velitel tábora i vedoucí vězňové jim při tom předstírali, že pojedou na zotavenou.

   Nezapomenutelné zůstane cynické upozornění eseslékaře, který radil jednomu z těchto vězňů, když nastupoval k autu na svou poslední cestu:

   „Vyhrňte si límec, ať se nenachladíte!“

   Jiný eseslékař dal podobnou radu vězni, který vcházel do budovy krematoria bos: „Dejte pozor na střepiny, abyste si neporanil nohy!“

 

   Pocit strachu, hrůzy, zoufalství a duševního utrpení jednotlivců, jejichž trest smrti byl ještě zostřen pobytem v Birkenau, nedovedeme vyjádřit. Snad proto, že jsme v tomto prostředí žili příliš dlouho.

   Situace, které by za normálních okolností přivodily duševní zhroucení, vybičovaly v Birkenau vůli k činům, kterých je člověk schopen jenom jedenkrát v životě.

   Jednou byl vybrán do plynu, jako neschopný práce, berlínský žid Werner Krisch.

   Krischovi se podařilo utéci z bloku, v kterém byli odsouzenci soustředěni, a ukryl se blízko naší zámečnické dílny v pískové jámě přeplněné pařezy.

   Při apelu se zjistilo, že jeden vězeň chybí. To byla záhada pro esesáky i pro vedoucí vězně, protože se pracovní oddíly vrátily do tábora v plném počtu. Zvláštní při tom bylo, že chybí právě vězeň určený do plynu. Všichni museli sát několik hodin na apelu, zatím co celý tábor byl důkladně prohledáván – uprchlíka však nenašli. Tak uplynulo asi čtrnáct dní.

   Zatím se v naší zámečnické dílně děly divné věci: v noci se nám ztrácelo jídlo a mezi členy dílny vznikaly hádky a vzájemná obviňování. Podezřelé bylo, že zloděj bral jenom tolik, aby se najedl.

   Jednoho večera však jsme „zloděje“ chytili. Byl to Krisch, který chtěl žít. Každou noc opustil svou jámu pod pařezy, proplížil se vysokou vrstvou dřeva a oknem vnikl do dílny. V dílně se najedl a ještě se tam vyspal. Před svítáním vlezl zas pod pařezy. Tak žil dvě neděle.

   Jeho objevení nám způsobilo trapnou situaci. Skrývat jsme ho nemohli, zároveň jsme však věděli, že vydáme-li ho, bude popraven.

   Po dlouhých poradách jsme se rozhodli, že případ oznámíme lagerältestemu, který byl Krischovým objevením překvapen právě tak jako esesáci.

   Nakonec všichni uznali jeho vůli k životu a dovolili mu, aby pracoval v naší dílně. Tam se zotavil a dnes žije jako po druhé narozený.

   Zakončení Krischova případu – to byla jediná výjimka, která se už nikdy neopakovala.

 

   Jednou zapsali na smrt pětačtyřicetiletého muže, který měl toliko od špatné obuvi odřené nohy a jehož šestnáctiletý syn byl také v táboře.

   Syn se snažil otce zachránit a pokoušel se v táborové pisárně zaměnit čísla, ale marně. Tu si dodal odvahy a klekl na kolena před velitelem tábora a s pláčem prosil, aby mu nebral otce.

   Velitel mu odpověděl, že se nemusí ničeho bát, otec prý se jede léčit, a až se vyléčí, zase se vrátí.

   Mladík se však nedal odbýt a nabízel se, že půjde pracovat za otce do jeho těžkého pracovního oddílu na stavbu silnice.

   Za to ho raportführer Polotschek surově zkopal, a když syn řekl, že ví, co otce čeká, zapsal si raportführer jeho číslo a poslal ho společně s otcem na smrt.

 

   Výsledky těchto osvětimských čistek jsme viděli nejlépe v Birkenau, když celé kolony nákladních aut ujížděly k plynovým komorám. Vězňové na těchto vozech se chovali celkem tiše; někteří snad nevěděli, snad nevěřili, co je čeká.

   Často soustřeďovali vězně určené na smrt napřed v mužském nemocničním táboře BIIf a teprve později je zavezli do plynových komor.

   Také někteří bloältesti ochotně a se zájmem plnili vražedné rozkazy.

   Když jim nařídili, aby vybrali práce neschopné vězně ze svých bloků, klidně psali jejich čísla a tím i jejich rozsudky smrti. Často vybrali vězňů tolik, že eseslékař mnohé vrátil.

 

Svědectví lékaře

 

   MUDr Vilém Jurkovič, vězeň číslo 32 046, vydává toto svědectví:

   Začal jsem pracovat ve vězeňské nemocnici v Osvětimi v květnu 1942 jako jeden z prvních československých lékařů a pracoval jsem v osvětimských vězeňských nemocnicích půl třetího roku, takže jsem důkladně poznal hmotné, hygienické i psychologické podmínky života i umírání nemocných spoluvězňů a lékařskou i lidskou hodnotu nacistických lékařů a jim přidělených esesáckých zdravotníků.

   Z počátku jsem pracoval v hlavním táboře Osvětim I, kde byla vězeňská nemocnice zařízena celkem velice pěkně, jestliže ji srovnávám s vězeňskými nemocnicemi přilehlých táborů. Hlavní tábor totiž představoval jakési vzorné zařízení - prý hygienické - a měl sloužit jako příklad nemocnicím táborových odboček.

   Lůžka byla jako všude v koncentračních táborech třípatrová. Na jedné posteli leželi jeden až tři nemocní. Tento počet neurčovala povaha nemoci, nýbrž stupeň vězňovy táborové kariéry a důležitost jeho funkce. Význační vězňové, kterým se říkalo prominenti, leželi po jednom, ostatní po dvou až třech na úzkém lůžku. Stalo se, že pohromadě leželi: člověk s rozsáhlým hnisáním dolní končetiny, která potřebovala naprostý klid, neklidný pacient s nějakou infekční chorobou a pacient se zápalem plic – všichni tři v jednom lůžku ve třetím patře, takže ošetřovatel nebo lékař museli vystoupit aspoň na postel v druhém patře, aby se mohli k pacientům přiblížit. Jak si takoví tři pacienti na jedné úzké posteli rozuměli, k jakým pohnutým scénám někdy docházelo, dovede si živě představit ten, kdo viděl lidi, strachující se a zápasící o holý život.

   Vězeňská nemocnice měla jenom zdánlivě úkol léčit nemocné, ošetřovat poškození nebo poranění a být střediskem péče o nemocného vězně.

   Nemocnice v osvětimských táborech třídily nemocné vězně, kteří vyhledali lékařskou pomoc, protože už sotva stáli na nohou, do dvou skupin: v první byli vězňové, kteří podle povrchního zdání nacistického lékaře se zdáli nevyléčitelní nebo tak oslabení, že by léčení a rehabilitace jejich pracovní schopnosti trvala velmi dlouho; v druhé pak ti, o kterých se domníval, že po krátké době ošetření budou opět propuštěni „na lágr“ jako roboti schopní práce.

   První skupina vězňů se svlékla do naha a v husím pochodu byla přivedena na nádvoří mezi bloky číslo 20 a 21. Odtud pouštěli vězně jednoho po druhém na chodbu bloku číslo 20, kde jim esesácký saniťák, později jeden polský vrah, v malé místnosti na konci chodby naproti koupelně dával fenolové injekce přímo do srdce, takže byli za několik vteřin, nejdéle za minutu mrtvi. Byla to smrt rychlá, bez veliké námahy a finančního nákladu. Opodál stáli dva vězeňští ošetřovatelé, kteří museli usmrcené vězně skládat v koupelně jako klády.

   Noví vězňové, kteří ještě neznali podrobnosti táborového života, nevěděli, co je může čekat, byli-li uznáni neschopnými práce. Když se však s praxí v koncentračním táboře seznámili, rozmýšleli se, mají-li podstoupit cestu pro fenolovou smrt, která hrozila každému, o kom se eseslékaři nezdálo, že by mohl být rychle vyléčen.

   Eseslékař nevyšetřoval. Díval se toliko na nahé vězně, kteří před ním defilovali, a podle povrchního dojmu je dělil na vhodné pro vyléčení a na odsouzené k smrti.

   Po nějakou dobu ovládal mysli vězňů značný strach před onemocněním, protože kromě prominentů a starších vězňů nikdo nevěděl, kdo bude vybrán, aby byl „léčen“ fenolem. Je zajímavé, že vězňové pokládali tuto smrt za potupnou, potupnější než smrt zastřelením „na útěku“, kterou si někteří přiváděli úmyslným vstupem do blízkosti drátěných plotů.

   Fenolová smrt postihovala nejvíce židy, po nich Rusy a Ukrajince, ostatní národnosti už méně.

   V roce 1942 bylo vydatné a výkonné léčení prakticky nemožné, protože byl naprostý nedostatek léků a lékařů, a tento stav se změnil až v létě roku 1943, kdy nastalo ve všech osvětimských táborech znatelné zlepšení v zacházení s vězni. Ale interní léčení bylo v roce 1942 ilusorní pro naprostý nedostatek léků, diagnostických a therapeutických možností. Ošetření drobných ran, hnisání, nežitů i menší chirurgické zákroky zachránily život tisícům vězňů, protože neošetřená rána, i jenom malá oděrka, vedla rychle k hnisavému zánětu, kterému podlomené zdraví a nedostatečná odolnost vězňova podlehly. A který vězeň neměl neotřesené zdraví a nesníženou odolnost proti nákazám a chorobám?

   Naproti tomu každý, u koho byla zjištěna tuberkulosa, příjice nebo malarie, byl odsouzen k smrti fenolovou injekcí nebo zadušením v plynové komoře. Tyto nemocné jsme utajovali až do roku 1943, kdy byla zřízena oddělení pro tuberkulosní, která se velmi rychle zaplňovala, a kdy bylo možno oficiálně léčit příjici a malarii, kterou do Osvětimi zavlekli Řekové.

   Tuberkulosa patřila mezi nejrozšířenější vězeňské choroby v době, kdy skvrnitý tyfus byl likvidován jako rozšířená endemie (nákaza, vyskytující se stále na určitém místě), když předtím skosil desetitisíce vězňů.

   Pro strašné zavšivení tábora byl skvrnitý tyfus stálou hrozbou a obávanou metlou, protože nákaza hrozila na každém kroku a bylo velmi těžké se této chorobě vyhnout. Vši byly všude, menší i větší, takové, které kousaly, jiné, které jenom svědily, a téměř každá byla nositelem drobných tělísek, které byly choroboplodnými zárodky skvrnitého tyfu. Nikdo si nebyl jist, kdy skvrnitým tyfem onemocní. Úmrtnost byla obrovská. Až v roce 1944, v době podstatného zlepšení a uvolnění táborového života, byl osvětimský tábor proti skvrnitému tyfu proočkován. Tehdy se také značně zlepšila hygiena, pokročily odvšivovací možnosti a tím se stal výskyt skvrnitého tyfu opravdovou vzácností.

   První veliké odvšivení tábora bylo provedeno v létě roku 1942. Tehdy byly zahubeny nejenom vši, ale v plynových komorách byli zadušeni i jejich lidští nositelé, z největší části nemocní a tělesně slabší vězňové, s nimiž zahynuly také tisíce zdravých a zdatných vězňů podle volného výběru eseslékaře.

   Účinné ošetřování, po případě ovlivňování průběhu skvrnitého tyfu, nebylo z počátku možné: chyběly cévní a srdeční léky, které by uklidnily velmi neklidné pacienty (často se stalo, že pacient vyskočil oknem z přízemí nebo z prvního patra), nebyly solné roztoky, plasma a krevnivky.

   Účinných chemotherapeutik (na příklad sulfonamidy) proti plicním a středoušním komplikacím bylo velice málo. Chorobu přestál ten, komu pomohla příroda a vrozená nebo získaná odolnost. Východní národy, hlavně slovanské skupiny, byly značně odolné proti skvrnivce, jejíž průběh byl u nich méně bouřlivý.

   Rekonvalescence po skvrnitém tyfu je dost dlouhá, choroba zanechávala komplikace a následky na srdci nebo v soustavě nervové. Mnoho rekonvalescentů zahynulo v plynových komorách jenom proto, aby se na odděleních pro skvrnivku uprázdnila místa pro nově onemocnělé, a také proto, že rehabilitace pracovní schopnosti u takového rekonvalescenta trvala dlouho. A nebyl-li vězeň schopen pro nacisty pracovat, musel zahynout. Podle této zásady jednali nacisté s vězni, zvláště s vězni nemocnými.

   Po stránce lékařské byly vězeňské nemocnice v Osvětimi I vybaveny dost dobře.

   Místa lékařů a ošetřovatelů byla často obsazena lékaři s delší odbornou praxí nebo lékaři mladými nebo staršími mediky. Byli mezi námi universitní profesoři, ale také laikové, kteří prováděli menší operace. Nevím však o případu v Osvětimi, aby zámečník, šofér nebo mechanik prováděli větší operace nebo chirurgické výkony (operace břišní, hrudní, amputace štítné žlázy a podobně), jak tomu bylo v prvních letech koncentračních táborů. V Osvětimi vedl vězeňské chirurgické oddělení lékař-vězeň, který byl chirurgicky školený a měl také asistenta lékaře.

   Operační sál zaručoval naprostou asepci a byl velmi dobře vybaven instrumenty, které si opatřovali vězňové sami z věcí, které přivezly vězeňské transporty. Byly to nástroje odcizené při třídění hodnot, které do Osvětimi přinášely nic netušící oběti, jimž bylo doma slíbeno, že si budou moci své věci nechat.

   Operoval-li lékař-vězeň, operovalo se podle lékařských pravidel a podle nejlepšího lékařského svědomí. Jenom tehdy, když napadlo „lagerarzta“, to jest eseslékaře, aby si zaoperoval (což znamenalo, aby se pocvičil nebo aby se přiučil v operačním umění), byl vybrán pro operaci vězeň s jakoukoliv nemocí, která nějak souvisela s operací, které se chtěl německý lékař přiučit. Tak se na příklad dělaly resekce žaludku při obyčejných katarech nebo odstranění štítné žlázy při obyčejném zvětšení a podobně.

   V roce 1943 byl zřízen na území osvětimského táborového koncernu hygienický ústav zbraní SS, jehož velitelem byl esesák Weber, mladý lékař s touhou po „vědeckém“ vyniknutí, který se neštítil užívat ke svým pokusům lidského masa a lidské krve ve velkém množství. V tomto ústavu pracovali z Čechoslováků profesor dr. Tomášek z Brna, dr. Janouch a dr. Makovička z Prahy, dr. Korn, zvěčnělý kolega Petřek (bratr známého kněze Petřka) a já. V laboratořích tohoto ústavu bylo možno provádět téměř všechny reakce bakteriologické, serologické, haematologické, vyšetření malarie, vyšetření chemická a podobně.

   V tomto ústavu se používalo lidského masa k přípravě některých půd, v nichž se pěstují bakterie, a toto maso bylo „nasekáno“ v krematoriích, kam denně odváželi mrtvé z lágrů. Krev k pokusným účelům se odbírala od nemocných vězňů, od rekonvalescentů a od zastřelených, to jest od vězňů, kteří byli popraveni zastřelením. Byl to nejlacinější způsob, jak získat maso a krev, jichž se na konci války nedostávalo. Lidského masa vězňů bylo dost a cynická chladnokrevnost a racionalisace v zabíjení se projevovala na každém kroku táborového života.

   V březnu 1944 jsem byl přeložen z trestu z vězeňské nemocnice v Osvětimi I do nemocnice v Birkenau, kde jsem později vedl laboratoř přičleněnou k nemocnici. Nemocnice byla v samé blízkosti krematorií a z okna její laboratoře byl dobrý výhled na dvůr dvou krematorií.

   Toto přeložení však pro mne znamenalo značné zlepšení. Mohl jsem se téměř denně stýkat se svou ženou, neboť jsem si pod rozličnými falešnými záminkami vymohl vstup do ženských táborů, kde byla moje žena vězněna také od roku 1942, a tak jsem mohl podrobně a z vlastního pozorování poznat poměry v těchto táborech.

   Zdravotní poměry v birkenauských ženských táborech, zejména v rodinném táboře českých židů (BIIb), v maďarském ženském táboře (BIIc) a v úseku BIII byly strašlivé. Na malém prostoru tam žilo napěchováno na 30 000 žen. To samo osvětluje nejlépe stav, v jakém tito vězňové žili. Chatrné oblečení, nedostatečné jídlo, málo vody, bez mýdla a bez koupání po měsíce, nedostatek ženských hygienických potřeb, vybičovaná touha všechno přežít, jakási bezohlednost k jiným i k sobě, někdy až příliš nápadný egoismus, často boj o brambory, ochotné a rychlé vzplanutí zlosti a rozčilení, spory mezi spoluvězni o kousek místa v lůžku – to všechno bylo charakteristikou žití v místech, kde bylo nashromážděno tolik lidí na malém prostoru.

   Špína a hlad, tělesné i duševní týrání, bezútěšnost a bezvýhlednost vlastní situace podlamovaly rychle zdraví tělesné i duševní – a vězeň upadal velice rychle do stavu, kterému se v táboře říkalo „musulman“. To byl člověk vyhublý, vyzáblý, kost a kůže, bez vůle a síly, sotva se vlekoucí, s výtokem z nosu, který stékal po ústech a po bradě, člověk špinavý, oděný v hadrech, často značně zavšivený, obyčejně se silným průjmem a tomu odpovídajícím zabarvením prádla, s vpadlými, jindy zase vystouplými očními bulvami – pravý obraz bídy, slabosti, zoufalosti a hrůzy koncentračního tábora. Musulmanství bylo postrachem vězňů, protože nikdo nikdy nevěděl, kdy ho osud musulmana může potkat. Osud člověka, který se klátí pod každým silnějším závanem větru, člověka bez vlastního rozhodování, bez zájmu o duševní život, člověka úplně otupělého, jistého kandidáta plynové komory nebo jiného způsobu smrti. Tento osud tehdy už nehrozil starým vězňům, ale vězňům novým a nezkušeným, kteří se ještě nevyznali v táborových poměrech.

   V těchto úsecích osvětimského tábora byl v létě r. 1944 zasvěcen smrti každý, u koho byla zjištěna infekční choroba. Tehdy nebylo ani isolačního oddělení, nebylo vůbec léků nebo jenom směšně malé množství pro 30 000 lidí. Zásluhou vězňů se tento katastrofální stav rychle zlepšoval. Léky se braly ponejvíce v esesáckých skladech, stejně jako zařízení a nástroje, a už v srpnu a v září 1944 bylo nashromážděno určité množství léčiv, jichž se používalo k ošetřování a k léčení. Většina vězňů-lékařů pak dělala, co mohla, pomáhala a léčila prostředky, které byly právě po ruce. Některé z nich byly více, jiné méně účinné.

   Může se po pravdě říci, že veliká většina Čechoslováků si vedla dobře. Zachránili jsme mnoho životů nejenom jako lékaři, ale i oklamáním esesáků, fingovanými diagnosami a vyšetřováními, předstíráním různých poruch, zakrytím a utajením infekční choroby a podobně. Tak bylo zachráněno mnoho lidí před plynovou komorou, před těžkou prací v táboře, někdy i před tělesnými tresty.

   K hrůzným kapitolám nacistické táborové mediciny patří působení vrchního eseslékaře pro Birkenau, hauptsturmführera dr. Mengeleho. Tento lékař, vyznamenaný za své zásluhy železným křížem, ztělesňoval veškerou nelidskou krutost a lstivost nacistické povahy. Jeho brutální vystupování vůči vězňům, kteří se třásli při jeho objevení, se spojovalo s potměšilou laskavostí a se sladkou tváří, když chtěl dosáhnout nějaké spolupráce vězňů nebo lékařů-vězňů při své „vědecké“ práci o biologii dvojčat a trojčat, hlavně jednovaječných. Šlo mu o rasově biologickou studii, o studium vlivu okolí na lidi stejného dědičnostního základu.

   Ač se všechny malé děti z transportů, které přijížděly do Birkenau, posílaly přímo do plynových komor, vybíral si z nich dr. Mengele dvojčata, která se hodila pro jeho „práci“, a posílal je do nemocničních bloků, kde jim dával někdy i přídavky jídla. Děti rozličného stáří podroboval rozmanitým anthropomorfickým měřením, vyšetřování klinickému a laboratornímu a pozoroval jejich chování. Někdy se s dětmi zachránila maminka, jindy otec, kteří by jinak byli bývali zadušeni v plynových komorách. Celé toto studium dvojčat a trojčat mělo jenom jeden jediný positivní výsledek: zachránilo život několika desítek dětí a dospělých lidí, vědeckého významu však nemělo ani za mák.

   Povahu dr. Mengeleho ukazuje nejlépe tento případ: Jedno dítě z vyšetřované skupiny dvojčat zemřelo „přirozenou“ smrtí a při pitvě byla zjištěna nějaká anomalie v orgánech hrudníku, nepamatuji se přesně, šlo-li o anomalii plic nebo srdce. Dr Mengele, který se vydával za vědychtivého, se rozhodl, že zjistí, vyskytuje-li se podobná anomalie také u žijícího sourozence. Přijel ve svém autu do tábora, obdaroval dítě čokoládou a vzal si je do auta s ujištěním, že jedou na procházku. Procházka vedla na dvůr krematoria, kde dr. Mengele vystoupil z auta i s dítětem, vytáhl pistoli, střelil dítě do hlavy a poručil, aby je pitvali, aby se mohl přesvědčit, mají-li dvojčata stejnou anomalii orgánů.

   Takový byl způsob „vědecké“ práce eseslékařů.

   Chladnokrevná krutost, spojená se sadistickým uspokojením nad smrtí desetitisíců a statisíců, vyzařovala z tváře dr. Mengeleho při jeho funkci výběrčího do plynu jak v táborech, tak také při transportech, které přijížděly do Birkenau v létě roku 1944. Na tváři některých eseslékařů bylo někdy vidět známky únavy, snad i duševní nejistoty nad hromadnými vraždami zdravých lidí, ale z tváře dr. Mengeleho vyzařovala vždycky zběsilá nenávist ke všemu, co nebylo nacistické. Dovedl se zajímat o chorobu některého vězně a někdy se zdálo, že je schopen i lidské účasti. Ztratil-li však zájem, dovedl téhož pacienta vzápětí poslat do plynové komory. A to se stalo velmi často.

   Taková byla většina nacistických lékařů, které jsem poznal v koncentračních táborech.

 

Péče o mrtvé

 

   Největší péči věnovali v Birkenau mrtvolám a stále si ověřovali jejich čísla.

   Čísla měli vězňové vytetovaná na levém předloktí. Tetování zavedli esesáci teprve koncem roku 1942, a to pouze v Osvětimi. V jiných táborech se tato čísla vězňům netetovala. Hlavním důvodem tohoto opatření bylo zavedení pořádku do táborové evidence mrtvých i živých. Osvětim byl vyhlazovací tábor, z něhož neměl nikdo vyváznout živ. V tamější praxi se stávalo, že docházelo k záměnám do té doby, než se začala čísla tetovat. Mrtvoly byly zjišťovány pouze podle čísel našitých na oděvu, což byla příčina zmatku. Zdraví vězňové čekali na oděv umírajících, aby si jej vyměnili za svůj chatrný. Mrtvolu oblékli do svého starého oděvu, dříve než ji odvezli. Na výměnu nebo přešití vězeňských čísel nebylo dostatek času a vězni ani na tom nezáleželo. Člověk tam byl jen pouhým číslem. Tak se stávalo, že živý byl podle čísla mrtev a mrtvý žil… Protože v táborové evidenci bylo číslo rozhodujícím znakem vězně, podle něhož připisovali nebo odepisovali, hrálo jméno vězně roli podružnou.

   Někdy se stalo, že si gestapo vyžádalo k doplnění svých akcí ještě osobní výslechy a svědectví vězňů. Tak se dostavili k výslechu vězňové, kteří podle jména ve skutečnosti zemřeli, měli však správné spisové a kartotéční číslo a těžko prokazovali, že nemají nic společného s mrtvým, kterého gestapo chtělo vyslýchat.

   Tyto spletité situace vedly esesáky osvětimských táborů k tomu, aby zavedli přesnou a jistou evidenci mrtvol i živých. Zřídili pracovní oddíl tak zvaných „politických písařů a tetovačů“. Každého vězně, který nešel přímo z vlaku do plynových komor a byl dočasně vybrán na práce v táboře, hned po registraci označili číslem a vytetovali mu je na levé předloktí. Toto číslování vězňů nám také umožnilo celkem přesně sledovat a sestavit statistiku osvětimských obětí.

   Byl-li někdo mrtvý nebo umírající, to nezkoumali; když se prostě neozval, vytáhli ho z jeho pelechu a položili na hromadu mrtvol na dvoře.

   Nesouhlasil-li počet vězňů v bloku, vyhnali všechny na dvůr, bez ohledu na to, byli-li nemocní, a bez ohledu na počasí. Tam museli všichni stát tak dlouho, až počet konečně souhlasil.

   Mrtvoly vláčeli nahé, na řemeni ovázaném okolo ruky nebo okolo nohy, a tak je dopravovali do márnice, která byla v táboře BIb za blokem číslo 27.

   Tam je srovnali pečlivě do hranic, aby je mohli spočítat.

   Napřed jim však vytahali zlaté zuby. Podpatkem kopli do úst, až se rozevřela, a kleštěmi vytrhli všechno, co bylo zlaté.

   Mrtvoly byly vysvlékány z šatů, zejména z bot, o něž byla v táboře velká nouze. Přitom se celé vagony šatstva, prádla a obuvi z transportů vězňů, kteří byli v Birkenau usmrceni, odvážely do říše pro německou Winterhilfe (zimní pomoc).

 

 

 

 

ŽENSKÝ TÁBOR V BIRKENAU

 

 

ZAČÁTKY

 

V Osvětimi I

 

   První ženský koncentrační tábor v Osvětimi I byl založen v březnu 1942. Dosavadní mužský tábor byl rozdělen dva metry vysokou cihlovou zdí na dvě části a z ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku bylo přivezeno asi 1000 německých žen, převážně prostitutek, které v táboře nosily černý trojúhelník.

   Tak jako měli v mužských koncentračních táborech význačné postavení a funkce Němci, zaujímaly je v ženských táborech Němky. A čím byli v mužských táborech „zelení“ Němci-zločinci, tím byly v ženském táboře „černé“ Němky-prostitutky. Hrdě uplatňovaly své nároky na prvenství. Velitelství tábora vědělo, kdo jsou tyto ženy, ale jejich „němectví“ bylo pro ně legitimací, aby jim přidělilo vedoucí funkce.

   Ženský tábor v Osvětimi se novými transporty žen rychle naplňoval, takže přes velikou úmrtnost měl v polovici srpna 1942 12 000 vězeňkyň. Bloky byly přecpány a ubytovací poměry byly proto velice zlé.

   Z mužského tábora bylo vidět za vysokou zdí dohola ostříhané ženy.

   Dívat se na ženy však bylo zakázáno a přísně se trestalo.

   Když se na silnici míjely mužské a ženské pracovní oddíly, musely na povel esesmanů „Vpravo, vlevo hleď!“ odvrátit hlavy, aby se neviděly.

   Kdo to neudělal, ať muž či žena, dostal pětadvacet ran býkovcem.

 

Přesídlení do Birkenau

 

   Dne 16. srpna 1942 byl ženský tábor v Osvětimi I zrušen a přestěhován do Birkenau.

   Velitelství tábora použilo této příležitosti k prvnímu ničení ženských vězňů: 8000 žen bylo přestěhováno do Birkenau, 4000 žen bylo posláno do plynu.

   V Birkenau přišly ženy do hrozných poměrů. Bloky byly bez podlah, bez oken, bez příslušenství; do bloků pršelo, pitná voda nebyla a na mytí byla jenom jedna káď vody pro celý blok, který měl 1000, později i 1200 vězeňkyň.

   Pohybovat se mezi bloky bylo velice obtížné: půda byla bahnitá, nebylo kanalisace ani cest.

   V listopadu 1942 jsme přišli do ženského koncentračního tábora v Birkenau po prvé. Jeho poměry na nás učinily takový dojem, že jsme v něm vydrželi jenom několik málo hodin denně.

   Nejbrutálnější jednání a surovosti esesdozorkyň a německých žen-vězeňkyň, které měly nějakou funkci, bylo více než odpuzující; nemohli jsme pochopit, jak je možné takto s ženami zacházet.

 

 

PŘÍCHOD NOVÝCH ŽEN

 

   Do ženského tábora přicházely: ženy, které byly vybrány z hromadných židovských transportů jako práce schopné; ženy politicky podezřelé, zatčené a vyšetřované gestapem, které přišly z vězení (z naší vlasti to byly na příklad ženy z Malé pevnosti terezínské a z Pankráce, které přijížděly buď ve skupinách nebo jednotlivě); ženy evakuované z krajů, které byly ohroženy postupem ruské fronty – ty přicházely s dětmi.

   Byly to tedy ženy z celé Evropy a byly mezi nimi také jugoslávské partyzánky, ruské důstojnice, které uprchly ze zajateckých táborů, Němky, které vyznávaly učení bible, a hodně Polek.

   Zvláštní zmínky si zaslouží transport 128 jihoslovanských partyzánek, které přijely do tábora v létě roku 1944. Odepřely svléknout se ze svých uniforem, byly však k tomu hladem donuceny. Těžká práce jich zanechala na živu jenom 12.

   Číslování a tetování žen bylo stejné jako u mužů, ženy však měly vlastní serie. V první serii bylo 92 000 žen, ve druhé, v níž bylo ženám vytetováno kromě čísla písmeno „A“, bylo 29 000 žen; cikánské ženy měly číslování zvláštní s písmenem „Z“; těch bylo 8000.

   Všem ženám kromě Němek ostříhali nejenom vlasy, ale oholili je na celém těle. Kromě toho je oblékli do starých hadrů, na nohy jim dali dřeváky nebo dřevěné pantofle a hned druhého dne je poslali na nejtěžší práce.

 

 

ŽIVOT ŽEN A DĚTÍ

 

Práce

 

   Z žen sestavovali stejné pracovní oddíly jako z mužů a ženy pracovaly na nejtěžších pozemních pracích. Stavěly cesty, kopaly kanály, odvážely na kárách a na železných vozících hlínu, nosily kolejnice a přinášely cement na stavby.

   Dozor nad nimi měli esesmani se psy a esesdozorkyně.

   Vedoucími ženských pracovních oddílů byly převážně německé prostitutky, které vynucovaly na ženách bitím a nejrozmanitějším mučením co největší pracovní výkon.

   Vysílené ženy byly tímto nelidským běsněním doháněny k zoufalým pokusům o sebevraždu: vrhaly se do řetězu esesstráží, kde je psi honili a stráže střílely.

   Večer nosily ženské pracovní oddíly mrtvá těla svých kamarádek za zvuků hudby ženské táborové kapely k sčítacímu apelu – stejně jako nosily mrtvá těla svých kamarádů pracovní oddíly mužské.

   Za těchto okolností vydrželo v táboře jenom málo žen delší dobu. Vydržely pouze ty, které byly zaměstnány ve správě tábora, na příklad v blocích, v kuchyních, v pisárně, v oděvních skladech, v desinfekční stanici, v nemocnici. Tam nekonaly tak těžkou tělesnou práci a měly lepší ubytovací a hygienické podmínky.

   Nejhrubší a nejtěžší práce musely dělat zejména židovky.

 

Životní podmínky

 

   Prvním ženským koncentračním táborem v Birkenau byl tábor BIa. Protože byl brzo přeplněn, byl v létě roku 1943 rozšířen o dosavadní mužský tábor BIb.

   Když pak v létě v roce 1944 přišly maďarské transporty, vzrostl počet žen v Birkenau na 80 000 a ženy obsadily také tábor BIIc a část nedokončeného úseku BIII.

   Polovice bloků v táborech BIa a BIb byly nejprimitivnější zděné baráky, takové, jako byl nemocniční blok číslo 7 v táboře BIb.

   Na každém bloku bylo až 1200 žen. Spaly na tříposchoďových zděných palandách, a na čtyřech čtverečních metrech jich spalo někdy šest i více, nejčastěji na holých prknech, bez slamníků, prostěradel, přikrývek. Ve spaní se střídaly, a protože se netopilo, zahřívala jedna druhou.

   Hygienická zařízení, mýdlo, ručník, kartáček na zuby, klosetový papír ani jiné hygienické potřeby prostě nebyly.

   To všechno urychlovalo tělesný a duševní úpadek žen, které brzy po příchodu vlivem pracovních poměrů, podvýživou a hrubým zacházením onemocněly a umíraly.

   Balíčky Červeného kříže byly vykrádány také v ženském táboře, jehož vrchní velitelka Rakušanka Mandlová, bestie v lidské podobě, vykrádala s ostatními esesdozorkyněmi z balíčků čokoládu a všechny dobré věci. Tvrdily, že je odevzdají německým vyznavačkám bible, což ovšem neudělaly.

   Naprosto nedostačující životní podmínky byly i u žen příčinou rychlého rozšíření nejrůznějších, i nakažlivých chorob, hlavně skvrnitého tyfu.

   Celé polovice tábora BIa se užívalo jako nemocnice a léčení v ní bylo stejné jako v nemocnici mužské – všechny nemocniční bloky byly vlastně jenom zásobárnami plynových komor.

   V zimě r. 1942 ležela mezi bloky mrtvá a polomrtvá těla nahých žen, o které se nikdo nestaral, se stopami těžkých útrap a bití. Teprve večer je sebrali k sčítacímu apelu a po apelu je odvezli do krematoria.

   Apely v ženském táboře trvaly vždycky nesmírně dlouho, protože počet žen málokdy souhlasil. Proto stály při apelu mnoho hodin za každého počasí, kterému padlo za oběť mnoho a mnoho žen.

   Esesmani se chovali k ženám stejně hrubě jako k mužům, esesdozorkyně byly hysterické, sadistické zrůdy, které vězeňkyně šikanovaly a ubíjely.

   Tak na příklad esesdozorkyně Volkenrathová polévala židovské ženy, které musely stát při výběru několik hodin nahé v zimě před bloky, studenou vodou, spílala jim a posílala na ně psy.

   Podobných krutostí se dopouštěly esesdozorkyně především na ženách starých, nemocných a slabých.

 

Trestání

 

   Tresty žen byly podobné trestům mužů.

   Esesdozorkyně trestaly za malichernosti tvrdými tresty: pětadvacet ran holí, přeložení na trestný blok nebo na sběrný blok číslo 25 v táboře BIa, v němž byly soustředěny ženy odsouzené k smrti v plynových komorách, těžká práce (na příklad nošení kamenů v zimě bez rukavic, klečení na štěrku jenom v nejnutnějším oděvu a s holými koleny), „sport“ až do úplného vyčerpání. Nejčastějším a nejkrutějším trestem bylo ostříhání nově narostlých vlasů dohola.

   Belgičanku Malu Zimmetbaumovou, které se podařilo utéci, po osmi dnech chytili a přivedli zpět do tábora, uvěznili, vyšetřovali a mučili. Přitom ji tajně odsoudili k upálení za živa a pro výstrahu ji postavili před pochodující ženy.

   Ale Mala se nějak dověděla, co ji čeká. Proto uhodila v nestřeženém okamžiku esesmana Rütterse do tváře a podřezala si žiletkou žíly na rukou.

   Na ambulanci ji ošetřili, umírající ji zavezli na dvoukolové káře do krematoria a tam rozsudek vykonali.

 

Odvšivování

 

   Odvšivování bylo příležitostí k týrání a k ničení žen. Konalo se velmi často, ale vši nebyly zcela odstraněny nikdy.

Celé dny stály řady nahých žen za deště nebo i za mrazu před desinfekční stanicí a čekaly, až na ně dojde. Přitom je esesáci zesměšňovali a sprostě uráželi.

   Při každém odvšivování byly ženy zbaveny všech svých věcí, které si s námahou, ba často s nasazením života opatřily a jimiž si mohly aspoň trochu ulehčit.

   Po odvšivení dostaly staré hadry, mnohdy zavšivené, a staré špinavé přikrývky.

   Někdy poslali do ženského tábora muže-holiče, kteří museli ženy při odvšivování vyholovat na celém těle.

   Při odvšivování byly před desinfekční stanicí postaveny kádě s roztokem cyklonu, kterého se užívalo také v plynových komorách, a všechny ženy se musely v těchto kádích postupně vykoupat. Potom je zahnali pod sprchy, a když se osprchovaly, vyhnali je ven.

   Esesdozorkyně a „černé“ Němkyně-prostitutky doprovázely celé odvšivování žen křikem, nadávkami a bitím.

 

Výběr do plynových komor – „selekce“

 

   Při každém odvšivování se prováděla „selekce“, to jest výběr do plynových komor.

   Ženy musely nastoupit nahé před bloky, kde je eseslékař v doprovodu esesdozorkyň jednu po druhé prohlížel. Nezkoumal jejich zdravotní stav, jenom povrchním pohledem podle své nálady a zvůle rozhodoval o jejich osudu.

   Ženy, které vybrali do plynu, se musely postavit stranou a jejich tetovaná čísla si esesdozorkyně zapsaly. Potom je odvedly na sběrný blok číslo 25 v táboře BIa, kde vězeňkyně čekaly i několik dní, než byly odvezeny auty do plynových komor.

   Často se stávalo, že do tohoto bloku přivedli i ženy zdravé, které se dopustily nějakého přestupku, a to pro ně znamenalo smrt nebo aspoň děs ze smrti – propustili-li je po několika dnech.

   Kateřina Singrová z Marikové, vězeňkyně číslo 2098, a Božena Weissová z Michalovců, vězeňkyně číslo 1227, naše spolupracovnice, které přijely do Osvětimi s prvními ženskými transporty v březnu 1942 a které se také vrátily do vlasti, nám sdělily o výběrech žen do plynu toto:

 

   Vězeňkyně od číslice 1 do 6000 nebyly při příjezdu transportů na nádraží tříděny a šli všechny do tábora.

   První větší výběr žen do plynu byl proveden při přesídlení ženského tábora z Osvětimi I do Birkenau, kdy bylo plynem otráveno 4000 žen.

   Dne 9. září 1942 se provádělo veliké odvšivování tábora, které trvalo tři dny. Tehdy bylo vybráno do plynu 3000 žen za asistence oberscharführera Müllera, esesdozorkyň Drechslerové a Stiewitzové.

   Od 14. listopadu do 6. prosince 1942 se provádělo „zimní“ čištění tábora. Tehdy zůstalo z 20 000 židovských žen na živu jenom 1400 žen. Třídilo se denně, za mrazů a za dešťů, aby bylo místo pro očekávané transporty holandské a francouzské.

   Tyto transporty přišly v prosinci 1942, a tak se v lednu 1943 stav ženského tábora BIa zvýšil na 11 000 žen; proto začali znovu odvšivovat a plynovat.

   Do března 1943 byl počet žen zmenšen na 5500, ačkoliv denně přibývaly nové ženy z transportů holandských a francouzských a ačkoliv tehdy ženy ještě nevyváželi do jiných táborů jako pracovnice.

   Do března 1943 byly vybírány do plynu i ženy nežidovské, především nemocné Češky a Rusky. Stalo se dokonce, že jednou vybrali do plynu i několik nemocných Němek.

   Kromě těchto velikých výběrů konaly se nepravidelně, podle nálady esesdozorkyň, výběry malé, při večerních a ranních apelech. Tyto výběry prováděli eseslékaři dr. König a dr. Thilo a esesdozorkyně Hassová.

   Hassová vybírala z vlastního popudu, zpravidla v neděli. Přijela odpoledne do tábora a zašla do některých bloků. Ženy se musely svléknout, nastoupit před blok a Hassová je sama, bez lékařské asistence, vybírala do plynu.

   Těmito výběry byly ničeny ženy, které byly uznány při třídění transportů na nádraží za práce schopné, tedy ženy v táboře už zapsané, z nichž každá měla v hlavní pisárně lístek s číslem, se jménem a se zaměstnáním. Po výběru pak bylo na těchto kartotékách u žen poslaných do plynu v rubrice příčina smrti poznamenáno SB (Sonderbehandlung=zvláštní ošetření) a kartotéční lístky byly potom založeny mezi doklady o zemřelých.

   V září 1943 vydal Berlín rozkaz, aby všechny doklady s poznámkami SB byly zničeny; také ve všech seznamech vězňů bylo SB vymazáno a nahrazeno poznámkou, že vězeň zemřel přirozenou smrtí.

   Opsaly jsme tyto seznamy a zakopaly je pod cihlovou podlahu našeho bloku. Tento blok pravděpodobně zničen nebyl a záznamy tam tedy jsou.

 

   Sběrný blok číslo 25 v ženském táboře BIa, do kterého byly odváděny ženy vybrané do plynu, byl protějškem nemocničního bloku číslo 7 v původně mužském táboře BIb.

   Nádvoří mezi bloky číslo 25 a číslo 26 bylo obehnáno vysokou zdí, okna bloku byla zamřížována a opatřena ostnatým drátem, aby odsouzenkyně na smrt, které čekaly několik dní o hladu a žízni na provedení rozsudku, nemohly uprchnout.

   Nakládání a odvážení žen do plynových komor, to by mohla být největší a nejhroznější kapitola této knihy. Netroufáme si na ni. Nechť ženy, které Birkenau přežily, samy popíší tyto pohřby živých a život, který je předcházel.

   Velitelství tábora nařídilo, aby ženy byly odváženy pouze v košilích, později úplně nahé, protože při jednom nakládání polila jedna žena obličej esesmana vitriolem, který měla pod šaty.

   Zatím co muži se chovali celkem netečně, ženy po celou jízdu křičely a kvílely. Často vyskakovaly z jedoucích automobilů, všechno však bylo marné.

 

Pokusní králíci

 

   V zimě roku 1942 zařídil profesor dr. Schuhmann z Berlína v ženském táboře BIa pokusnou roentgenovou stanici, kde byli mladí muži a mladé ženy ozařováni prudkými roentgenovými paprsky, aby byli sterilisováni, to jest učiněni neplodnými. Od velitelství tábora dostával dr. Schuhmann pro tento účel tolik židovských vězňů, kolik chtěl.

   Sterilisace se prováděla tak, že vězeň se postavil mezi dvě kuželovité lampy roentgenového přístroje. Prozařování trvalo několik minut a opakovalo se; bylo jistě velice bolestivé, neboť vězňové při tom křičeli.

   Byli jsme svědky takového prozařování, když jsme v prosinci 1942 v sousední místnosti opravovali operační stůl a zámky a klíčovou dírkou pozorovali, co se u roentgenu děje. Slyšeli jsme také hrubé nadávky dr. Schuhmanna vězňům, kteří se báli a k přístrojům se nesprávně stavěli.

   Pro sterilisaci vybírali vězně od 20 do 30 let, hlavně holandské a řecké židy, a postupně jich vybrali několik tisíc. Soustřeďovali je v bloku číslo 15 v táboře BIb a blokältesti doprovázeli denně jejich skupiny do pokusné stanice. Vězňové zakrátko po sterilisaci a po velikém utrpení zahynuli.

   Z Birkenau dodávali muže a ženy také do Osvětimi I, kde se v bloku číslo 10 konaly rozličné pokusy na pohlavních ústrojích lidí.

   Sylvia Friedmanová z Prešova, vězeňkyně číslo 1818, pracovala při těchto pokusech jako asistentka při roentgenu až do 18. ledna 1945, do evakuace tábora, a šťastně se vrátila domů.

   Uvádíme část jejích podrobných údajů, které ověřil a potvrdil dr. Vilém Jurkovič, který byl tři roky vězněn v Osvětimi I a v Birkenau.

 

   Organisaci všech pokusných stanic s vězni prováděl dr. Wirts, šeflékař (Standortartz) osvětimských táborů. Jeho spolupracovníkem a pomocníkem byl dr. Weber, který prováděl pokusy a vedl laboratoře v Rajsku. Při pokusech asistovali: profesor dr. Clauberg, majitel klinik v Königsdorfu a v Königshütte, a oberscharführer Büning. Chemické pokusy řídil chemik dr. Göbl z Berlína.

   Z vězňů byl k spolupráci na těchto pokusech přinucen profesor dr. Samuel. Měl původně německou státní příslušnost, do Osvětimi byl deportován z Holandska. V květnu 1944 byly jeho zápisky o výsledcích jeho práce zabaveny a on sám zastřelen.

   V pověstném bloku číslo 10 v Osvětimi I se konaly přípravy k pokusům sterilisačním, k umělému oplodňování žen, k vyklešťování mužů a k získávání přípravku salpingo pro sterilisaci; tento přípravek dováželi předtím z Velké Britannie, za války jej proto neměli.

   Pokusy začaly dne 18. prosince 1943 a v tomto bloku pro ně soustředili asi 350 mladých žen, převážně holandských a řeckých židovek.

   Ženám vstřikovali do dělohy jopidin a hned po vstříknutí pořizovali roentgenové snímky. Po třech týdnech pokus opakovali s tím rozdílem, že jim vstřikovali preparát F 12a a po dalších třech týdnech citobarium rozředěné vodou. Jodipinu bylo používáno 20 až 40 procent. Preparát F 12a byl prostředek kontrastní s přídavkem 10 krychlových centimetrů vody a 10 krychlových centimetrů novokainu. Ženy dostávaly po každém vstřikování vysoké horečky, záněty vaječníků, veliké bolesti a křeče, končící často bezvědomím. Všem ženám vyjímali jeden nebo oba vaječníky, které posílali do Berlína.

   Přípravy pro umělé oplodňování žen byly sice skončeny, k pokusům však pro evakuaci tábora už nedošlo.

   Ženám byly odstraňovány také části pohlavních orgánů, které posílali rovněž do Berlína, nejdříve však z nich pořídili snímky.

   Kromě toho odbírali těmto ženám krev pro ústav dr. Webra, kde s ní konali také pokusy.

   Všechny snímky, asi 5000 kusů, nosil ve své tašce dr. Clauberg a měl je při sobě ještě v den evakuace tábora.

   Vězňové poslali všechny preparáty illegálně z tábora belgickému lékaři dr. Frankovi, jehož manželka, na které také prováděli pokusy, pracovala u dr. Göbla.

   Profesoři a lékaři, kteří dělali tyto pokusy, se netajili tím, že účelem pokusů je příprava pro sterilisaci evropských národů po válce.

 

   Jedním z nejkrutějších esesáků, kterého jsme poznali, byl dr. Mengele z Frankfurtu nad Mohanem, nacista – „nadčlověk“, který pouhým nedbalým pohybem ruky, pobroukávaje si přitom občas arii z Toscy, posílal na smrt desetitisíce lidí.

   Výjimku při jeho třídění lidí činila dvojčata a trpaslíci. Potřeboval je pro své surové pokusy a dělal s nimi věci, kterých se může dopustit snad jenom šílenec.

   Pracoval na „vědeckém“ díle Rassenforschung (Studium ras), a proto konal nejrozmanitější pokusy a pozorování, hlavně na cikánech. Roztřídil je podle jejich údajů na cikány „percentuální“: Cikán, který měl pouze 25 procent cikánské krve, měl, ovšem pouze theoreticky, naději na propuštění, předtím však měl být sterilisován. Dr. Mengele odbíral také cikánským ženám krev pro vojáky na frontě a podobně. Své pokusy dělal na příslušnících různých národností.

   Bylo sice z Birkenau propuštěno také několik cikánů, ale ti byli napřed sterilisováni.

 

   Clauberg byl vedoucím pokusných stanic a byl pověřen přímo Himmlerem objevit takovou sterilisační methodu, která se měla stát prostředkem biologického ničení porobených národů. Z dokumentů a protokolů norimberského procesu svědčí dva dopisy, které v celém rozsahu ukazují zvrhlé plány esesáků na ovládnutí světa. Dne 7. června 1942 měl Clauberg rozmluvu s Himmlerem, při níž projednávali podrobnosti organisování těchto sterilisačních pokusů. Himmler tehdy Claubergovi přislíbil, že mu dá pro jeho pokusy k disposici každé množství vězňů z koncentračního tábora Osvětim. Himmlerův tajemník Brandt napsal pak o tom 10. července 1942 tento dopis:

 

   Panu profesorovi Claubergovi, Königshütte

 

   Vážený pane profesore!

   Říšský vedoucí SS mně uložil, abych Vám sdělil jeho přání, abyste po předchozím projednání s SS obergruppenführerem Pohlem a vedoucím lékařem koncentračních táborů odjel do Ravensbrücku a Osvětimi  a zahájil tam podle svých method sterilisaci židovských žen.

   Dříve než se svými pokusy započnete, klade říšský vedoucí zvláštní důraz na to, aby se od Vás brzy dozvěděl, jak dlouhé doby bude zapotřebí ke sterilisaci tisíce žen. Sterilisace má být prováděna tak, aby židovky nic netušily. Říšský vedoucí je toho názoru, že pod záminkou normální gynekologické prohlídky jim můžete dát potřebnou injekci.

   O účinku provedené sterilisace musí být provedeny důkladné zkoušky, hlavně tak, že po určité době, kterou Vy stanovíte, bude roentgenovými snímky zjištěno, k jakým změnám došlo v organismu. Bude však třeba také provést praktickou zkoušku, a to tím způsobem, že sterilisovanou ženu uvězníte na určitou dobu společně s mužem a pak zjistíte, jaký výsledek se dostaví. Abych mohl říšského vedoucího informovat, prosím o Vaši odpověď na tento můj dopis.

 

                                                                                                  Heil Hitler!

Brandt, SS Obersturmführer

 

   Dne 7. června 1943 odpověděl Clauberg Himmlerovi takto:

 

   Moje methoda sterilisovat ženský organismus bez operace je takřka vypracována. Provádí se jediným zástřikem do pochvy dělohy a může ji vykonávat kterýkoliv lékař při normální gynekologické prohlídce, dobře známé každému lékaři. Prohlašuji-li, že methoda je „takřka“ hotová, znamená to:

1.     Je třeba ještě vypracovat malé zdokonalení,

2.     tato methoda může již dnes nahradit operaci při našich obvyklých eugenických sterilisacích.

   Dnes mohu celkem přesně odpovědět na Vaši otázku, kterou jste mně, pane říšský vedoucí, předložil téměř před rokem, totiž za jak dlouhou dobu bude možno provést sterilisaci u tisíce žen.

   Budou-li moje nynější pokusy probíhat s takovým zdarem jako dosud – a není důvodu, aby tomu tak nebylo – není daleko okamžik, kdy Vám budu moci prohlásit, že za pomoci zapracovaného lékaře, ve vhodně vybaveném prostředí a za pomoci asi deseti mužů pomocného personálu bude moci být sterilisováno několik set, ba dokonce i tisíc žen za jediný den…

 

   Clauberg spolupracoval s farmaceutickými a chemickými továrnami koncernu I. G. Farben. Jejich různé drogy a preparáty zkoušel na ženách, které pro tento účel I. G. Farben kupoval od velitelství osvětimského tábora.

 

   Dvě dívky, dvojčata, která nyní žijí v Praze a jejichž jména z pochopitelných příčin neuvádíme, byly také mezi těmi, které dr. Mengele vybral pro své pokusy – nemusily tedy zemřít v plynové komoře. Nevěděly však, že je čeká něco daleko horšího.

   Jejich svědectví je toto:

 

   Před druhou likvidací rodinného tábora českých židů v červenci 1944 vybrali z něho 10 párů dvojčat.

   Fotografovali a roentgenovali nás se všech stran a dr. Mengele studoval náš přesný popis, míru i váhu, otisky prstů na rukou i na nohou. U některých provedli i otisky chrupu. Zkoušeli naši krev i moč a výsledky zkoušek posílali do Berlína.

   Mezi jednovaječnými dvojčaty provedli transfusi krve. My dvě jsme na příklad dostaly od mužů-dvojčat každá 350 krychlových centimetrů krve; na to jsme reagovaly velmi silnými bolestmi hlavy a vysokými horečkami.

   Dr. Mengele připravoval pokusy násilného spojení jednovaječných dvojčat, mužů a žen, aby mohl zjistit, budou-li děti z tohoto spojení rovněž dvojčata. Proto nás nepustil z tábora na práci do říše a hledal nám vhodné mužské protějšky. Na naše námitky, že něco takového není přípustné, řekl, že jsme vězeňkyně a že si proto nemůžeme poroučet.

   Po likvidaci našeho tábora prohlíželi a gynekologicky studovali eseslékaři všechna dvojčata, umístěná v ženských táborech BIa a BIb a v mužském nemocničním táboře BIIf, až do evakuace dne 18. ledna 1945.

 

   Co bylo vlastním účelem pokusů na vězních?

   Nacisté sledovali dva cíle. Snažili se vynalézt prostředek, kterým by tak zvané „méněcenné“ rasy a národy omezili v jejich množení.

   Druhým cílem bylo urychlit a rozšířit rozmnožování vlastní, tak zvané „čisté nordické rasy“.

   Pokusy vojensko-sanitní, sterilisační i oplodňovací přímo souvisely s imperialistickými snahami nacionálně socialistické strany o ovládnutí světa.

 

Děti

„Děti jsou květy země…“

Maxim Gorkij

 

   Nacisté se neštítili ani zločinů na dětech a mládeži. Kolik dětí, nemluvňaty počínaje, zahynulo v plynových komorách Birkenau, to se nedovíme nikdy. Do plynových komor byly posílány celé rodiny. Počet zavražděných dětí a mládeže do šestnácti let se odhaduje na milion obětí.

   Dítě se v Birkenau narodit nesmělo, esesácké zákony to nedovolovaly. S nacistického hlediska je to přirozené. Vždyť všemi prostředky usilovali o to vyhubit tak zvané méněcenné rasy. S děsivou skutečností barbarského hubení dětí jsme se setkali po prvé v prosinci 1942. Tehdy jsme pracovali v nemocničním bloku číslo 32 v ženském táboře BIa. Dveřmi, na kterých jsme opravovali zámek, procházela vězeňská ošetřovatelka s právě narozeným dítětem. Ukázala nám děťátko a cynicky řekla, že dítě musí být usmrceno, ačkoliv jeho matka není židovka. Potom jsme se dozvěděli, že každé novorozeně muselo být usmrceno. Těhotné židovky byly posílány přímo do plynové komory.

   Chlapců, které někdy ušetřili, použili nacisté po prvé jako zednických učňů při stavbě krematorií v Birkenau. Tento pracovní oddíl se jmenoval Maurerschule (zednická škola).

   V Birkenau byli tito chlapci, vlastně děti, u zvlášť surového blokältesteho v bloku číslo 15 v táboře BIb. Při těžké práci, kterou museli konat, jim strava ovšem nestačila, takže trpěli podvýživou. Když se práce v Birkenau skončily, byli hoši z této zednické školy odvezeni roku 1943 do Osvětimi I a tam s jinými dětmi usmrceni jedovatými zástřiky fenolu.

   Jednotlivé děti byly v táboře stále, v blocích i v pracovních oddílech, a vykonávaly rozličné pomocné práce. V táborovém prostředí se ovšem nenaučily ničemu dobrému. Zvlášť byly ohrožovány německými kápy, kteří pro své zvrhlé sklony, vybičované dlouholetou vazbou, potřebovali ve své blízkosti chlapce.

   Znali jsme poměr německého „zeleného“ vězně-zločince k židovskému chlapci. Tento oberkapo, jmenoval se Karl, hýčkal svého miláčka a učil ho zpupnosti. Někdy ho však surově ztloukl až do krve. Potom plakal, odprošoval ho a líbal.

   Někteří tito chlapci se vlivem svého okolí proměnili v individua stejně zvrhlá, jako byli jejich ochránci, a patnáctiletý hoch dovedl zakrátko týrat a zabíjet bezmocné a staré vězně právě tak jako jeho starší vzor.

   Při druhé likvidaci rodinného tábora českých židů v červenci 1944 bylo do mužského kmenového tábora BIId dodáno asi 80 mladých hochů, kteří byli později odvlečeni do říše. Několik jich však přece jen zůstalo na živu, a to jsou jedny z mála dětí, které přežily Birkenau.

   Při evakuaci tábora v lednu 1945 bylo v Birkenau asi 800 dětí. Většinou to byly polské děti z Varšavy.

   Po osvobození birkenauského tábora se našel v pisárně rozdělovny práce ženského tábora doklad, datovaný dne 2. října 1944, podle kterého bylo jenom v ženských birkenauských táborech v říjnu 1944 celkem 1717 dětí ve stáří do 14 let.

 

   Červenec 1944. Tehdy došlo k druhé likvidaci terezínských transportů v českém rodinném táboře v BIIb. Popisujeme v jiné kapitole historii tohoto tábora. Byl zvláštní svým počátkem, průběhem a dvěma tragickými likvidacemi jeho osazenstva.

   Vězňové tohoto tábora, tedy rodiny s dětmi, byli nešťastní lidé, kteří od března 1944 do července téhož roku v plném vědomí očekávali svou popravu plynem. Vlivem nepříznivé situace na frontách rozhodli však nacisté jinak. Vybrali všechny práceschopné muže a ženám doporučili, aby se odloučily od svých dětí a šly na práci do jiných táborů, že tak mohou zachránit své životy. Rozhodnout se bylo tím těžší, že tehdy v létě 1944 se již zřetelně rýsoval blížící se konec nacismu zásluhou rychlého postupu vítězné Sovětské armády. Odjezd z osvětimského tábora znamenal tedy pro ně naději na záchranu života, ovšem za cenu, že jejich děti budou usmrceny.

   Očitý svědek z krematoria nám tehdy vyprávěl podrobnosti o nesmírném hrdinství těchto matek. Do krematoria číslo 4 přivážely nákladní automobily matky s dětmi. Svlékárna se pomalu plnila. Esesáci v čele s velitelem Kramerem učinili řadu bezpečnostních opatření, neboť si byli vědomi, že tito vězňové dobře vědí, co je čeká. Kulomety, plamenomety a esesáčtí psi i značně posílená smečka esesáků, to vše bylo mobilisováno kolem plynových komor a krematorií.

   V čekárně před plynovou komorou stála také jedna matka se svou asi pětiletou dceruškou. Dítě bylo netrpělivé dlouhým čekáním. Neustále se vyptávalo matky, jak dlouho to ještě bude trvat, kdy už pojedou. Matka se slzami v očích ji utěšovala: „Buď hodná, už to nebude dlouho trvat, pojedeme za babičkou a za dědečkem. Musíme se ještě vykoupat, pěkně se potom oblečeme a už pojedeme…“

   Dítě se však nedalo uklidnit, jako by tušilo něco neobvyklého. Matka ze strachu, aby dítě svým hlasem nevzbudilo zuřivost hlídajících esesáků, kteří i děti surově bili, řekla: „Tak nám ještě zatanči a potom už brzy pojedeme za babičkou.“ A děvčátko začalo radostně tančit. Větší počet žen a dětí utvořil kruh kolem děvčátka, které krásně tančilo čtverylku v místě, které nelze nazvat jinak než čekárnou na smrt. I někteří esesáci byli výjevem překvapeni a sledovali malou tanečnici. Ta však nedotančila …

   Do místnosti vstoupil náhle Kamer a se slovy „Zde se nehraje divadlo!“ dal rozkaz k nástupu do plynových komor.

   Jednou v srpnu 1944 bylo v Birkenau těžké, dusné vedro, jako před bouří. V táboře bylo nás vězňů málo, pouze řemeslníci a pomocné síly. Ostatní byli všichni na práci mimo tábor.

   V poledne, právě v době největšího horka, přijel vlak s transportem asi dvou tisíc lidí. Začala obvyklá selekce a vytřídění lidé z vlaku šli dvěma proudy. Jedni – a těch bylo málo – šli jedním směrem. Druzí, kterých bylo mnoho, šli kolem našeho tábora. My věděli, že jdou na smrt. Stáli jsme u baráků v bezprostřední blízkosti plotu z ostnatého drátu. Snažili jsme se poznat nebo zjistit, z které země asi nacisté přivezli tyto nové oběti. Bylo to nesnadné, neboť pochodující byli dobře sledováni esesáky. Ti drželi pušky v rukou a byli připraveni k okamžitému střílení. Letní dusno, pálící slunce a prach těžce působily na pochodující. Byli mezi nimi většinou staří lidé. Cesta vlakem byla asi dlouhá, byli vyčerpáni a trpěli strašnou žízní, volali po vodě.

   Vedle nás stál a díval se také jeden ze sovětských chlapců, kterých bylo v našem táboře několik. Najednou zmizel do baráku. Netrvalo to však dlouho a chlapec se objevil. Stál před námi neblíže plotu a ruce měl v hlubokých kapsách. Pojednou se rozkročil, vytáhl rychle z kapsy láhev minerální vody a obratně ji hodil přes plot pochodujícím starým ženám. Než jsme se nadáli, hodil ještě druhou láhev dalšímu pětistupu opět s takovou zručností, že hlídající esesák to ani nepostřehl.

   To byl na táborové poměry nesmírně odvážný čin. My dospělí jsme se něčeho takového neodvážili. Dokázal to však asi čtrnáctiletý ruský chlapec Aljoša. Nejen odvahu a obratnost, ale i velikou mravní sílu jsme poznávali u mladých sovětských lidí v Osvětimi, v prostředí, kde člověk se stával člověku vlkem.

   Výpověď polské občanky vězněné v Birkenau, spisovatelky S. Szmaglewské, na zasedání Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku v roce 1946.

Předseda: Řekněte, prosím, své jméno.

Szmaglewská: Szmaglewská.

Dále svědkyně skládá přísahu.

Smirnov (zástupce sovětské obžaloby): Svědkyně, byla jste vězněna v táboře Osvětim?

Svědkyně: Ano.

Smirnov: Kdy jste byla v Osvětimi?

Svědkyně: Od 7. září 1942 do ledna 1945.

Smirnov: Máte nějaké potvrzení, že jste byla v tomto táboře vězněna?

Svědkyně: Mám vytetované číslo na ruce, tady (ukazuje).

Smirnov: To je to, čemu vězni v Osvětimi říkali „navštívenka“?

Svědkyně: Ano.

Smirnov: Byla jste očitým svědkem chování esesáků k dětem v Osvětimi?

Svědkyně: Ano.

Smirnov: Prosím vás, vypravujte o tom.

Svědkyně: Mohu vyprávět o dětech, které se narodily v koncentračním táboře, o

   dětech, které byly přivezeny do koncentračního tábora s židovskými

   transporty a které byly poslány přímo do krematoria, a také o dětech, které

   byly přivezeny do koncentračního tábora jako internované. Už v prosinci

   1942, kdy jsem šla do práce vzdálené 10 km od Birkenau . . .

Smirnov: Promiňte, že vás přerušuji, vy jste byla v oddělení Birkenau?

Svědkyně: Ano, byla jsem v táboře Birkenau. To bylo neoficiální oddělení

   Osvětimi, které se nazývalo Osvětim II.

   Tehdy jsem zpozorovala ženu v posledním měsíci těhotenství. Bylo to na ní

   vidět. Tato žena společně s druhými šla 10 km k místu své práce a tam praco-

   vala celý den s lopatou v ruce při kopání zákopů. Byla už nemocná a poprosila

   mistra-civilistu, aby jí dovolil oddychnout. On k tomu však přesto nesvolil,

   smál se a společně s druhým esesmanem ji začal bít a velmi hrubě s ní zachá-

   zet při práci. Takové bylo postavení žen, které byly těhotné. A jenom v pos-

   ledních chvílích jim bylo dovoleno nejít do práce. Narozené děti, které byly

   židovského původu, byly okamžitě poslány na smrt.

Smirnov: Promiňte, prosím, svědkyně, co znamená okamžitě poslat na smrt?

   Kdy to bylo ?

Svědkyně: Byly okamžitě odebrány svým matkám.

Smirnov: Když přijížděl transport?

Svědkyně: Ne, hovořím o dětech, které se rodily v koncentračním táboře. Za ně-

   kolik minut po narození odtrhli dítě od matky. Matka už nikdy dítě neuviděla.

   Za několik dní šla matka zase pracovat. V roce 1942 nebyly ještě zvláštní  blo-

   ky pro děti. Začátkem roku 1943 byly děti, které se v táboře narodily, také te-

   továny. Číslo bylo vytetováno na noze.

Smirnov: Proč na noze?

Svědkyně: Protože dítě je velmi malé a číslo, které se skládá z pěti číslic, by se

   nevešlo na maličkou ručku. Děti neměly zvláštních čísel, měly tatáž čísla jako

   dospělí, jinak řečeno, pořádková čísla. Děti dávali do zvláštního bloku a za ně-

   kolik týdnů, někdy za měsíc je odváželi z tábora.

Smirnov: Kam?

Svědkyně: Nikdy se nám nepodařilo dovědět se, kam tyto děti odváželi. Posled-

   ní transport dětí byl odvezen v lednu 1945. Nebyly to výlučně polské děti, ne-

   boť je známo, že v Birkenau byly ženy z celé Evropy. A do dnešního dne se

   neví, jsou-li tyto děti živy nebo ne. Chtěla bych se dnes tázat nacistů jménem

   žen celé Evropy, které se staly matkami v koncentračních táborech: Kde jsou

   tyto děti?

Smirnov: Byla jste očitým svědkem toho, když děti posílali do plynových

   komor?

Svědkyně: Pracovala jsem velmi blízko železniční koleje, která vedla do krema-

   toria. Občas ráno jsem se zdržovala vedle záchodu, odkud jsem tajně mohla

   pozorně sledovat transporty. Tehdy jsem viděla, že společně s židy, které při-

   váželi do koncentračního tábora, přijíždělo mnoho dětí. Někdy bylo v rodině

   dětí několik. Tribunál zajisté ví, že před krematoriem se konal výběr, selekce.

Smirnov: Selekci prováděli lékaři?

Svědkyně: Ne vždy lékaři, také esesmani.

Smirnov: Mezi nimi však byli i lékaři?

Svědkyně: I lékaři. V době této selekce se nejmladší a nejzdravější židovky ve

   velmi malém počtu dostaly do tábora. Ty ženy, které nesly děti, byly společně

   s nimi posílány do krematoria. Děti odtrhli od rodičů před krematoriem a dali

   je zvlášť do plynové komory. V tu dobu, kdy byli v plynových komorách nej-

   více vyhlazováni židé, vyšlo nařízení, že děti budou házet do pecí krematoria

   nebo do jámy u krematoria, aniž je předtím zadusí plynem.

Smirnov: Jak tomu mám rozumět? Házeli je do ohně živé nebo je vraždili před

   spálením jiným způsobem?

Svědkyně: Děti házeli živé. Jejich křik bylo slyšet až v táboře. Těžko říci, kolik

   bylo takových dětí.

Smirnov: Proč se to vůbec dělalo?

Svědkyně: Na to je velmi těžko odpovědět. Nevíme, zdali chtěli uspořit plyn,

   nebo proto, že nebylo místo v plynových komorách. Chtěla bych ještě říci,

   že nelze určit množství těchto lidí, jako na příklad židů, které vozili přímo do

   krematorií. Nebyli zaregistrováni, nebyli tetováni, často je ani nepočítali. My

   vězni, kteří jsme si chtěli vytvořit přehled o množství dětí, které zahynuly v

   plynových komorách, jsme si mohli učinit představu jenom podle počtu dět-

   ských kočárků, které byly odevzdány do skladiště. Někdy bylo kočárků 100,

   někdy i 1000.

Smirnov: Za den?

Svědkyně: Ne vždycky stejně. Byly dny, kdy plynové komory pracovaly od

   časného rána do pozdního večera. Chtěla bych ještě říci o těch dětech, které

   byly v nemalém množství posílány do koncentračního tábora jako vězni. Na

   začátku roku 1943 přijely do koncentračního tábora společně s rodiči polské

   děti. Současně začaly přijíždět ruské děti z oblastí okupovaných Němci. K 

   těmto dětem přibylo ještě potom nevelké množství dětí židovských. Poměry

   dětí byly stejně těžké jako poměry ostatních vězňů, ba dokonce ještě těžší. Ne-

   dostávaly žádné zásilky, poněvadž nebylo nikoho, kdo by je posílal. Zásilky

   Červeného kříže nedocházely.

   V roce 1944 přijelo do koncentračního tábora velké množství italských a fran-

   couzských dětí. Všechny byly nemocné ekzémy, lymfatickými nádory, trpěly

   hladem, byly špatně oblečené, často bez obuvi a neměly možnost se mýt. V 

   době varšavského povstání přijely do koncentračního tábora vězněné děti z

   Varšavy. Nejmenším z těchto dětí byl šestiletý hošík. Děti byly umístěny ve

   zvláštním baráku. Když se vězňové začali vyvážet systematicky z Birkenau do

   nitra Německa, bylo těchto dětí používáno na těžké práce. V tuto dobu přibyly

   do koncentračního tábora děti maďarských židů, které pracovaly společně s tě-

   mi, jež byly přivezeny po varšavském povstání. Tyto děti pracovaly s 2 vozy,

   které vlastní silou musely táhnout. Převážely z jednoho tábora do druhého uh-

   lí, stroje, dřevo z podlah a jiné těžké předměty. Pracovaly také při rozebírání

   baráků v době likvidace tábora. Tyto děti zůstaly v koncentračním táboře až do

   konce. V lednu 1945 byly evakuovány a musely jít pěšky do Německa za tak

   těžkých podmínek jako frontoví vojáci, bez jídla, 30 km denně, za odstřelová-

   ní esesmany.

Smirnov: Umírali děti při tomto pochodu vysílením?

Svědkyně: Nebyla jsem v té skupině, v které byly děti; uprchla jsem druhý den

   po tomto pochodu.

   Chtěla bych ještě říci o methodách demoralisováni lidí v koncentračním

   táboře.

   Vše to, co vězňové prožívali, bylo výsledkem systému ponižování člověka.

   Vagony, ve kterých vězňové přijížděli do koncentračního tábora, byly vagony

   pro dobytek a ve chvíli, kdy se transport dal do pohybu, byly vagony zatlouká-

   ny hřebíky. V každém z vagonů bylo mnoho lidí. Konvoj esesmanů nepřemýš-

   lel o tom, že lidé mají fysiologické potřeby.

Smirnov: Co ještě můžete říci o chování k dětem v táboře? Osvětlila jste ve

   svých výpovědích všechna fakta, známá vám v tomto směru?

Svědkyně: Chtěla bych říci, že děti byly podrobovány systému demoralisace a

   ponižování jako dospělí lidé hladem, při čemž hlad je doháněl k tomu, že hle-

   daly v pomyjích a špíně bramborové slupky, aby měly co jíst.

Smirnov: Potvrzujete svoji výpověď v tom, že někdy množství kočárků, pone-

   chaných v táboře po usmrcení dětí, dosahovalo i 1000 za den?

Svědkyně: Ano, byly takové dny.

 

 

 

 

ŽENY A MUŽI ZA OSTNATÝMI DRÁTY

 

 

ANI PODÍVAT SE NESMĚLI

 

   Nacisté budovali mužské koncentrační tábory zvlášť a ženské také zvlášť, Birkenau však byl jedním z mála táborů, kde byli tisíce mužů a žen vedle sebe: ženy v ženském úseku BI, muži v mužském úseku BII, oddělených drátěnými ploty a nádražím, na které přijížděly transporty nových vězňů.

   Mužové a ženy se však nesměli navštěvovat; také písemný styk byl zakázán, i když šlo o manžely nebo příbuzné.

   Večer po apelu stáli po obou stranách drátěných plotů a nádražního prostoru muži a ženy, aby aspoň na dálku zahlédli své drahé; avšak ani to nebylo dovoleno. Esesmani, kteří nesměli ani vědět, že vězňové-manželé vědí o sobě, přijížděli na kolech a zapisovali překvapené vězně u drátěných plotů, aby je hlásili. Potom přišel přísný trest. Také vězeňští funkcionáři, hasiči, táborová policie a všichni ti pohůnkové s lagerältestem v čele odháněli vězně od drátů.

   Zvláště v letech 1942-1943 špehovali a pronásledovali esesdozorkyně a esesmani každý pokus o dorozumění muže s ženou, přistižené pak zle trestali.

   Muži směli do ženských táborů jenom zcela vyjímečně a promluvit při tom s ženou bylo co nejpřísněji zakázáno.

   Aby vstup mužů do ženských táborů byl omezen co nejvíce, musely ženy vykonávat také všechny práce, které v občanském životě zpravidla konají muži. Tak obsluhovaly parní kotle, topení v desinfekčních pecích a měly se vyučit i řemeslu zednickému.

   Do ženských táborů se dostali toliko někteří vězni-řemeslníci na zvláštní propustku, na příklad zámečníci, instalatéři a elektrikáři.

   Pověstný velitel tábora Kramer, který byl na jaře 1945 dopaden Angličany v koncentračním táboře Bergen-Belsenu a tam odsouzen a popraven, vynakládal zvláštní úsilí na to, aby do ženských táborů přišlo mužů co nejméně. Kontroloval je a osobně se přesvědčoval o tom, je-li jejich práce v ženském táboře nezbytně nutná. Zvlášť ostře zakročoval proti Rusům a Ruskám a nakonec zakázal Rusům vstup do ženských táborů úplně; všechny Rusy, kteří pracovali v řemeslnických oddílech, dal zjistit a odsoudil je do trestného bloku.

   V červenci 1944 přišel Kramer neočekávaně jedné noci do ženského tábora BIb a s esesdozorkyněmi důkladně prohledal bloky, v nichž bydlely Rusky; při tom pátral po zbraních a po dokladech o spojení žen s muži. Ženy vyhnal v košilích z bloků a nařídil jim, aby až do příštího rána klečely. Nenašel však nic.

   Kramer také nařídil, aby na každého muže, který směl pracovat v ženských táborech na základě povolení, které sám podepsal, dozíral esesman, který nesměl pracujícího opustit ani při jeho práci.

   Řemeslníci však přes všechny tyto překážky, přes podrobné prohlídky u strážnic bran udržovali spojení mezi rodinnými příslušníky ženských a mužských táborů a tím je posilovali. Tak se do ženských táborů dopravovaly léky, potraviny, noviny a jiné věci. To se dělalo hlavně při přenášení řemeslnických nástrojů a materiálu. Nejnebezpečnější bylo doručování dopisů, které se trestalo zvlášť krutě.

   Přes všechna nejpřísnější opatření však se přece jenom některému muži podařilo, že svou manželku v ženském táboře navštívil. Získal si totiž kápa pracovního oddílu docházejícího do ženského tábora a vpochodoval tam s jeho pracovní skupinou vězňů. Protože měl obyčejně nějaké věci pro svou ženu s sebou, vydával se ve velké nebezpečí při kontrole v bráně tábora, to ho však neodradilo.

   Také ženy pomáhaly mužům, jak mohly, opatřovaly jim to, k čemu měly přístup, posílaly jim stejnými cestami jídlo a oděv, praly a zašívaly jim prádlo.

   Muži a ženy, kteří měli štěstí, že se jim podařilo, aby se takto podporovali, těšili se a dodávali si naději, měli lehčí život. Jejich obětavost jim pomáhala snášet lépe táborové útrapy, posilovali se a více věřili ve svou záchranu.

   Stejně jako kvetla v mužských táborech, zejména mezi německými vězni, homosexualita, byla rozšířena v ženských táborech lesbická láska. Známá esesdozorkyně Irma Gressová, která byla chycena a popravena v Bergen-Belsenu s Kramerem, vybírala si mezi děvčaty, a které jí nechtělo být po vůli, to pronásledovala.

 

 

JAK CÍTILI ŽENY

 

   Naše kamarádka, která byla vězněna v Birkenau od roku 1942, nám napsala:

 

   Milí přátelé,

ptáte se mne, co bych si přála, aby bylo ve Vaší knize o Birkenau. Chtěla bych, abyste v ní více osvětlili jednotlivce, jeho duši, jeho pocity při surových pokusech vymítit z nás všechen cit a soucit.

   Všechno kolem nás volalo po tom, abychom byly tvrdé. Hromada mrtvých těl v nás vzbuzovala lítost jenom z počátku, později jsme tuto skutečnost přijímaly se zaťatými pěstmi. Nezabývaly jsme se jí blíže, nezkoumaly jsme, kolik osobních tragedií je v takové hromadě. Myslely jsme, že tuto smutnou událost musíme trpně přehlížet a dělat vše, abychom se na tu hromadu nedostaly samy.

   Při tom v nás zároveň rostl soucit, a když jsme se cítily dost daleko od té strašné hromady, ozýval se v nás jakýsi vnitřní hlas, abychom pomáhaly. Byla-li tato pomoc mezi ženami veliká, byla ještě větší mezi ženami a muži.

   Vzpomínám si, jak tomu bylo v srpnu 1942, kdy se ženský tábor stěhoval z Osvětimi do Birkenau. Jestliže poměry pro ženy v Osvětimi byly strašné, Birkenau působilo přímo drtivě. Žádné jídlo, žádná voda, žádné zařízení, nic.

   Ležely jsme na pražícím slunci a čekaly na přidělování do bloků. Slunce pálilo tak strašně, že jsme je považovaly za pomocníka Němců. Oholené ženské hlavy žárem opuchly, byly samý puchýř, a místo očí jenom dvě čárky, které naznačovaly, kde jsou oči. Ústa byla vyschlá, hrdlo vyprahlé, ruce a nohy oteklé a plné boláků. Takto zohavené ležely některé ženy, vysílené, hladem umírající, žíznivé a choré z úpalu.

   V tomto hrozném prostředí se nás napřed zmocnila beznadějnost, za kterou přišla osvobozující myšlenka: Vždyť nás od mužů odděluje pouze elektrický drát. Muži uvidí, co se s námi děje, vzbouří se, přijdou nás osvobodit a budeme bojovat společně s nimi proti Němcům. Při tom jistě přijde také pomoc z okolí. Dlouho to trvat nebude – jenom vydržet!

   Tato myšlenka skoro pomohla překlenout to nejhorší, ten první úder.

   Po několika dnech však jsme uviděly skutečnost: muži, většinou vysílení, otupělí a zničení, přišli do našeho tábora – pracovat.

   To jsou tedy ti muži, od kterých jsme očekávaly vzpouru? To jsou ti, kteří nás měli osvobodit?

   To v nás vyvolalo trpké rozčarování, vzápětí se však ozval soucit, který brzo přešel v činnost.

   Děvčata, která měla na starosti prádlo, přinášela je mužům a rozdávala je bez zřetele na to komu, hlavně že to byl potřebný muž. „Organisovalo“ se jídlo a ženy se o ně dělily s muži – muži je potřebují více, musí být silnější.

   Nevím, zdali si pamatujete, jak jste oba přišli v zimě roku 1942 do bloku číslo19 v našem táboře opravovat zámek u dveří. Jak jsme Vás tehdy přivítaly, jak jsme Vám ochotně daly jídlo. Tak tomu bylo všeobecně. Nezáleželo nám na určité osobě, ale na každém z vás.

   Muži a ženy si pomáhaly houževnatě, nemohu tvrdit, že by muži pomáhali pouze mladým ženám a ženy toliko mladým mužům. Často zachraňoval mladý muž starší ženu svého zvěčnělého kamaráda, který ho o to prosil. Bylo v tom cosi krásného, nezištná pomoc slabšímu; často byl tím slabším, hladový muž. A takový hladový nemyslil na nic jiného než se dosyta najíst, a děvče nemyslilo na nic jiného než ho pečlivě opatrovat a pomáhat mu. A esesák při tom nesměl ani zahlédnout, že muž a žena spolu mluví! Mnoho mužů a žen děkuje za své životy jenom této nezištné pomoci.

   V letech 1943 – 1944 sebevědomí některých esesáků klesalo, zatím co vzájemná pomoc mužů a žen se stupňovala. Nejen že si tajně pomáhali,  ale leckterý vězeň navázal styky s esesákem nebo esesdozorkyní, aby ulehčil život celé pracovní skupině.

   Častějším setkáváním, mnohdy jenom na dálku, se začaly mezi muži a ženami vyvíjet soucit, náklonnost i láska. Přitom šlo většinou o vztahy nejčistší a nejideálnější. Neznali se, jeden nevěděl nic o minulosti druhého, neměli zájmy ani předsudky, pouze příjemný pocit, že nablízku je někdo, komu na mně záleží, kdo přes dva nebo tři drátěné ploty ukáže, třebas pohybem, že na mě myslí, nebo mi napíše a tajně pošle několik milých slov.

   Oč lehčeji snášeli tito mužové a tyto ženy dlouhé apely, všechno to kruté ponižování a týrání proto, že před očima trýznitelů ukrývali něco, co jim nikdo nemůže vzít – lásku. Neboť ženy i muži, kteří měli na koho myslet a kteří věřili, že někdo myslí na ně, odolávali lépe všem vnějším vlivům, byli silnější. Měli pro koho žít, začali dbát více o svůj zevnějšek, povzbuzovali se. Rasové, národnostní nebo náboženské rozdíly jim nevadily.

   A bylo-li jedním z cílů správy tábora poštvat proti sobě národnosti, nedařilo se jim to. Děvče nebo muž na to nemysleli, mysleli na chvíli, kdy dostanou dopis nebo malý dárek od milého. A taková pozornost byla velikou posilou v onom přesmutném životě.

   Tyto věci, které mnohý z nás prožil nebo o nich ví, popište ve své knize o Birkenau.

Vaše Magda

 

 

RASOVÁ OTÁZKA

 

   Ničení židů, které si pojmenovali nacisté jako tak zvané „konečné řešení židovské otázky“, mělo příčiny především hospodářské. Nacisté se cestou nejmenšího odporu zmocňovali důležitých posic hospodářských i politických, které židé zaujímali. Olupováním hromadili kapitál a halasně prolhanou propagandou odváděli pozornost mas od cílů své imperialistické války.

   I v okupovaných zemích soustředili se opět cestou nejmenšího odporu na ničení židů. Nalezli při tom všude vděčnou odezvu a pomocníky v řadách domácích fašistů a svých politických přisluhovačů. A ještě zřetelněji se ukázalo v koncentračních táborech, že antisemitismus je společnou řečí všech fašistů.

   V místě, kde bylo soustředěno systematické ničení evropských židů, byla tak zvaná „židovská otázka“ uvnitř tábora řešena a řízena zvláště rafinovaně.

   Každý by zajisté čekal, že v koncentračním táboře, jehož smyslem a úkolem bylo likvidovat židovskou otázku vyhubením židů, budou uplatňovány především zásady rasové.

   Avšak nejenže tomu tak nebylo, přímo groteskně působilo, že židé, kteří byli v mužském kmenovém táboře BIId, byli úplně rovnoprávní s ostatními vězni.

   A zatím co nacisté v celé Evropě přísně dbali, aby židé byli isolováni a omezováni, v Birkenau to neplatilo. V první polovici roku 1943 se několik židů dokonce stalo blokältesti, takže jim byli podřízeni i „rasově čistí“ vězňové němečtí. Židé se staly také kápy, jejichž rozkazy museli plnit i Němci. Protesty proti tomu esesmani odmítali.

   Svěřování vězeňských funkcí židům bylo součástí rafinované politiky velitelství tábora. Uklidňovali tím hlavně staré vězně a u ostatních vzbuzovali dojem, že jim nehrozí nebezpečí.

   V Birkenau se stalo také několik případů „arisace“ židů. Několik německých míšenců bylo poctěno výsadou nosit červený trojúhelník – označení politického vězně. Z takového bývalého míšence se stal potom přes noc zpupný a drzý přisluhovač nacistů. Změnu v jeho chování nejvíce pocítili židé.

   Život v Birkenau byl plný protiv, nepochopitelných obratů a zvratů. Denně se udály vzrušující příhody, denně bylo nařízeno něco, nač se už zítra nebo za několik dnů zcela zapomnělo.

   Tak se celá nacistická rasová politika jevila v Birkenau v lecčems jako tragická komedie. Na bohatou literaturu o čistotě nordické rasy odpovídali představitelé nacismu v Birkenau tím, že se esesáci velice často zapomněli a zamilovali se do židovek. Mnozí to ovšem zaplatili životem.

 

   Samostatnou a uzavřenou skupinou byli cikáni. Hluboce opovrhovali židy, kteří byli na nejnižším stupni nacisty vytvořeného podčlověka. V tomto falešném sebevědomí a hloupé nadřazenosti posilovalo cikány lepší zacházení, kterého se jim z počátku od nacistů dostávalo. Sami jsouce vyvrženci, tupili židy, považujíce se za příbuzné s rasou nordickou. Nacistická přízeň však byla pouze dočasná. Trvala jenom potud, pokud nebyla v Birkenau soustředěna většina cikánů. Potom byli zničeni, dokonce dříve než židé.

   Jinou profanací tak zvané čisté rasy byli esesáci sami. Pocházejíce zhusta ze zemí obsazených nacisty, tvořili nesourodou směsici podobnou cizinecké legii. Tito zrádci vlastních národů neuměli často ani dobře německy a jejich věrnost nacistické ideologii posuzovali nacisté podle jejich surovosti. Jejich nenávist vůči vězňům vyvrcholila v antisemitismu. To byl nejlevnější a nejúčinnější prostředek, jak se uplatnit a jak prokázat „Reichsdeutsche Gesinnung“ (říšskoněmecké smýšlení), jak nacisté nazývali kladný poměr k jejich učení a zločinům.

 

 

NEVĚSTINEC

 

   Jednou z vrcholných „odměn“, kterou velitelství osvětimských táborů poskytovalo vedoucím vězňům, hlavně říšským Němcům, blokältestům a kápům, byla návštěva nevěstince v koncentračním táboře Osvětim I.

   Návštěvníci byli pečlivě vybíráni podle svých zásluh arbeitsdienstführerem, který nejvíce hodnotil surovost a bezohlednost, s jakou tito hrdinové dovedli vynutit ze svých vyčerpaných a zmučených spoluvězňů největší výkon při práci.

   Tento podnik byl otevřen před vánocemi roku 1943 v prvním poschodí bloku číslo 24 a velitel tábora vydával každý týden do něho vstupenky.

   Takto vyznamenaní a poctění němečtí „nadvězňové“ byli pak večer odvedeni v doprovodu esespoddůstojníka do nevěstince a připouštěni k svým rasově nezávadným německým soukmenovkyním s černým trojúhelníkem.

   Ženy pro tento veřejný dům byly vybírány z německých čistokrevných nevěstek-vězeňkyň, které se dostaly do koncentračního tábora pro prostituci.

   K službě v táborovém nevěstinci se jich hlásilo dobrovolně po každé tolik, že velitel ženských táborů Hoessler, který je vybíral, musel jich hodně odmítnout.

   Osvětimský nevěstinec vedla stará dračice, které říkali „puffmutter“ a která si přinesla potřebné znalosti a zkušenosti ze svého občanského života.

   Velitelství tábora zahrnovalo ženy, které byly zařazeny do tohoto pracovního oddílu, nejjemnějším prádlem, voňavkami, toaletními potřebami, jídlem, pamlsky a lihovinami. Všechny tyto věci byly ukradeny příslušnicím transportů, jež byly denně posílány do plynových komor. Vězňové z Vyklizovacího oddílu Kanada museli vybírat nejlepší věci a odnášet je v kufrech do „pufu“. Kromě věcí z Kanady dostávaly tyto německé pracovnice oficiálně zvláštní přídavky stravy z eseskuchyně, které byly mnohem větší než příděly, jež byly někdy, nepravidelně, poskytovány velmi těžce pracujícím vězňům.

   První patro bloku číslo 24 bylo zvlášť adaptováno a přepychově upraveno na 40 místností.

   Každá prostitutka měla svůj pokojík, v kterém musela přijmout třikrát týdně šest „návštěv“; pro každou „návštěvu“ bylo vyměřeno 20 minut.

   Začátek a konec každého aktu oznamovala „puffmutter“ zvonkem, který byl zaveden do všech pokojíků.

 

 

 

 

MAŠINERIE SMRTI

 

 

SMRT JAKO PROGRAM

 

   Hromadné vraždění milionů lidí rozličných národností v nacistických koncentračních táborech, zejména v Birkenau, to nebyl následek dočasné nebo přechodné vražedné psychosy, vyvolané úspěchy či neúspěchy na bojištích – to byl záměrný, napřed promyšlený a v klidu připravovaný program.

 

   Pro toto vraždění byly odborně vychovány celé legie nacistických mladíků v Hitlerjugendu. Když povyrostli, stali se z nich esesáci, kteří společně se svým pomocným personálem, s německými „zelenými“ vězni-zločinci a s německými „černými“ vězeňkyněmi-prostitutkami, vytvořili vzorně pracující mašinerii smrti.

 

   Všichni esesáci nosili na výložkách a na čepicích svých stejnokrojů symbol svého poslání: umrlčí lebku se zkříženými hnáty v černém poli. Vyjadřoval jejich program, jehož vyvrcholení dosáhli v Birkenau.

 

   Soustava a způsob tohoto sadistického ničení lidských životů byly výplodem zvrhlých mozků nacistických politiků, vědců a lékařů.

 

   Nacistická důkladnost a nacistická surovost ohromovaly i zasvěcené. Pozorovali jsme, že i někteří esesmani, kteří přicházeli do Birkenau odjinud, byli ohromeni bestiálnostmi tohoto koncentračního tábora. Ale protože to byli nacisté a esesmani, za několik dní si zvykli a vraždili stejně jako ostatní.

 

   O vysoce výkonné technice vraždění lidí, kterou nacisté uskutečňovali tento svůj program, svědčí nejlépe statistická tabulka, sestavená z dokumentů a výpovědí svědků v průběhu norimberského procesu. Ukazuje za celé svazky knih, že v pěti krematoriích (včetně prvého krematoria v Osvětimi I) mohli nacisté snadno vyhubit celé národy:

 

 

       Číslo

   krematoria

 Počet měsíců,

     po které

    krematoria

     existovala

   Výkonnost

  krematorií při

spalování mrtvol

    za 1 měsíc

   Výkonnost

 za celou dobu

     existence

    krematorií

           1

           2

           3

           4

           5

           24

           19

           18

           17

           18

         9 000

       90 000

       90 000

       45 000

       45 000

       216 000

    1 710 000

    1 620 000

       765 000

       810 000

                 

               celkem

 

 

      279 000

 

     5 121 000

 

 

 

 

PRVNÍ POKUSY PLYNOVÁNÍ

 

V Osvětimi I

 

   První hromadné plynování transportů v osvětimském koncernu začalo na jaře roku 1942 v jediném tenkrát krematoriu koncentračního tábora Osvětim I. Předtím byli plynem usmrcováni tělesně slabí vězňové, hlavně ruští zajatci, v menších skupinách.

   Osvětimské krematorium bylo malé. Mělo jednu plynovou komoru pro 600 – 800 lidí a šest spalovacích pecí.

   Další obětí hromadné popravy plynem byl transport 700 slovenských židů ze Žiliny v květnu 1942. Toto plynování nebylo provedeno ještě tak rafinovaně, jak se to začalo dělat o několik dní později, po Himmlerově návštěvě.

   Po prvním zdařilém pokusu začali stavět čtyři veliká krematoria s plynovými komorami v Birkenau.

   V červnu 1943 bylo osvětimské krematorium zrušeno a bylo v něm uskladněno několik tisíc uren  s popelem zavražděných. Popel se netřídil, takže nikdo, komu urnu poslali, neměl v ní popel svého drahého. Z plynové komory krematoria udělali skladiště eseslékárny a mrtvoly z Osvětimi I spalovali v Birkenau.

 

   První pokusy plynování v hlavním táboře Osvětimi I popisuje Rudolf Hoess ve své zpovědi, kterou napsal v dubnu 1947 ve varšavském vězení, takto:

 

   Jednou v roce 1941, za mé nepřítomnosti, kdy jsem vyřizoval služební záležitosti, provedl můj zástupce Fritsch přípravu na popravu vězňů plynem, kyanovodíkem cyklon B, kterého se do té doby používalo v koncentračním táboře k hubení hmyzu. Zaplynování bylo provedeno v celách 11. bloku. Já sám jsem usmrcování později přihlížel s plynovou maskou. V přeplněných celách vězňové ihned po vhození krystalků plynu cyklon umírali. Krátké přidušené výkřiky – a bylo po všem.

   První pokus zahubení lidí použitím plynu na moje svědomí mnoho nepůsobil. Možná proto, že jsem byl velmi vzrušen výkonem celého pokusu. Lépe si připomínám zaplynování 900 sovětských válečných zajatců. Odbylo se to krátce potom ve starém krematoriu, protože použití bloku 11 by vyžadovalo mnoho starostí a nápadných opatření.

   Když se začal transport Rusů vykládat, bylo vybouráno ve stropě márnice krematoria několik děr. Rusové se musili odstrojit v předsíni a potom šli zcela klidně do márnice, neboť byli ujištěni, že jdou na odvšivování. Transport vyplnil celou márnici. Potom byly přibouchnuty dveře a děrami ve stropě se vsypal plyn. Nevím, jak dlouho trvalo jejich umírání, ale delší čas bylo slyšet jakýsi šum a hluk. Při vhození plynu několik zajatců vykřiklo „plyn“, a potom se rozlehl křik a zevnitř začal mocný nápor na dveře. Dveře tlak vydržely. Teprve po několika hodinách byly otevřeny a provětráno.

   Tehdy jsem po prvé viděl takové množství zaplynovaných mrtvol. Jakkoli zle jsem si představoval smrt plynem, necítil jsem se dobře. Zmocnil se mne pocit hrůzy . . . Přesto mohu otevřeně prohlásit, že zaplynování tohoto transportu působilo na mne uspokojivě, neboť brzy bylo třeba začít s masovým usmrcováním židů a do té doby ani já, ani Eichmann jsme nedovedli najít způsob, jak je budeme hromadně popravovat. Mělo být k tomu sice použito jakéhosi plynu, ale nebylo známo, o jaký plyn jde a jak ho užívat. Těmito pokusy jsme nalezli současně plyn i způsob postupu . . .

 

V Birkenau

 

   Velitelství osvětimských táborů však nečekalo, až bude stavba krematorií v Birkenau skončena, a začalo ničit lidi hromadně ihned.

   Adaptovalo v Birkenau dva domky s doškovými střechami a zařídilo v nich jednoduché plynové komory; tyto domky byly asi půl kilometru na západ od desinfekční stanice.

   Domky byly 6X12 metrů veliké a byly rozděleny na čtyři komory, které se uzavíraly těžkými dveřmi; stejné dveře byly také v protější stěně. V jiné stěně nahoře bylo malé zamřížované okénko.

   Před domkem byla ohromná tabule s nápisem:

 

DESINFEKCE

 

  

   Na předních dveřích komory byl nápis:

 

K DESINFEKCI

 

 

   Na zadních:

 

DO KOUPELNY

 

  

   Uvnitř komor byly nápisy v mnoha jazycích:

 

ZACHOVEJTE KLID!

 

NEBEZPEČNÉ ŽIVOTU!

 

UDRŽUJTE POŘÁDEK A ČISTOTU!

 

 

   Za domkem byl hustý, přikrývkami utěsněný plot, aby skrz něj nebylo vidět.

   Před domkem byly veliké baráky, 9X40 metrů, bez oken; to byly svlékárny.

   Lidi sem dováželi v nákladních autech, před svlékárnou je vyklopili a obstoupili hustým řetězem esesstráží, vyzbrojených automatickými puškami, granáty a kulomety; stráže měly také cvičené psy.

   Potom je vyzvali, aby se po skupinách odebrali do svlékáren, ženy s dětmi do jedné, muži do druhé. Řekli jim, že jsou v pracovním táboře a že se musejí vykoupat a desinfikovat, aby se uchránili před nákazou.

   Pak jim nařídili, aby se svlékli do naha, šaty a svršky řádně uložili, cenné věci odevzdali, a slíbili jim, že všechno zase dostanou.

   Potom je vehnali do komor.

   Stalo-li se, že lidé hru prohlédli a zdráhali se do komor vstoupit, začali je esesmani bít holemi, biči a pažbami ručnic. Vycvičení psi je kousali a rvali jim kusy masa z nahých těl.

   Jakmile se komora naplnila – a to tam na 18 čtverečních metrů napěchovali až 150 lidí, zabouchli pevně dveře, zašroubovali závory a okénkem ve stěně vsypali jed.

   Pak okénko neprodyšně uzavřeli a několik minut bylo slyšet křik a sténání.

   Asi za půl hodiny otevřeli zadní dveře komory.

   Naskytl se hrůzný obraz: nahé ženy s dětmi, v nejhroznějších křečovitých postaveních, s rozdrásanou kůží, se zaťatými pěstmi a s údy, které si navzájem v bolesti pokousaly, stály mrtvé, neboť byly tak napěchovány, že nemohly padnout.

   Zvláštní pracovní oddíl vězňů (Sonderkommando) vyházel mrtvoly z komor do hlubokých jam, které byly už nablízku připraveny.

   Potom byly komory rychle vyčištěny, vybíleny a postříkány kolínskou vodou – té dovezly oběti, zvláště ženy, dostatek, takže nové oběti nevěděly nic o hrozné tragedii, která se zde právě odehrávala a očekávala i je.

   Plynování, odklízení mrtvol a vyčištění komor trvalo asi hodinu, takže transport 2000 až 3000 lidí byl zničen a odklizen v několika hodinách.

   Ačkoliv mrtvoly byly v jámách polity chlorem a vápnem a zaházeny zemí, začal se za několik měsíců v celém okolí šířit nesnesitelný zápach, ve všech pramenech a studních se objevovaly otravné bacily, hrozilo nebezpečí epidemií.

   Proto byl počet příslušníků sonderkomanda zvětšen. Ve dne v noci vykopávali ve dvou směnách rozkládající se mrtvoly, odváželi je na vozících úzkokolejné dráhy a spalovali v blízkém okolí na hranicích.

   Toto vykopávání a spalování 50 000 mrtvol trvalo téměř do prosince 1942.

   Po této zkušenosti další otrávené oběti už nezakopávali, ale spalovali je na hranicích.

   Takto nouzově ničili v Birkenau lidi do února 1943, dokud krematoria nebyla dostavěna; potom je začali ničit v krematoriích. Nejdříve v krematoriu číslo I, pak také v ostatních, jak byla jejich stavba dokončena.

 

 

ZDOKONALENÉ PLYNOVÁNÍ

 

Krematoria s plynovými komorami

 

   Tato krematoria s plynovými komorami, tyto továrny na mrtvoly, to už nebyly staré, adoptované domky – to byly moderně zařízené budovy, pečlivě vymyšlené, plánované a konstruované esesdůstojníky.

   S jejich stavbou se začalo na podzim roku 1942 a prováděly ji tisíce vězňů v pracovních stavebních oddílech, které měly své oficiální názvy: Arbeitskommando Krematorium I, II, III, IV. Esesdůstojníci dávali pro stavby pokyny kápům podle svých výkresů, zhotovovaných v obrovské stavební kanceláři ústředního tábora Osvětim I. Na technických výkresech spalovacích pecí byla uvedena firma Topf a synové Erfurt a datum vyhotovení výkresu rok 1937. Z toho je vidět, že nacisté tento zločin plánovali a do nejmenších podrobností připravovali již v době hlubokého míru, dlouho před rozpoutáním druhé světové války.

   Nacismu nesmí být nikdy zapomenuto, že zneužil techniky k vědomému, záměrnému a plánovanému ničení lidí a národů, které mu stály v cestě. Postavení čtyř obrovských krematorií v Birkenau představuje vyvrcholení organisovaného násilí nacismu, aby byl zlomen každý odpor člověka toužícího po svobodě.

   Krematoria číslo I a II byla veliká a měla podzemní plynové komory, krematoria číslo III a IV byla menší, nebyla tak dobře vybavená a plynové komory měla nad zemí. Krematoria číslo I a II měla po jednom nevysokém komínu, krematoria III a IV měla po dvou komínech.

   Plány těchto krematorií, připojené k této knížce, jsou ze stavební kanceláře (Bauleitung) birkenauského tábora. Vynesla je odtamtud ing. arch. Věra Foltýnová, která tam byla zaměstnána. V srpnu 1944 jsme poslali tyto plány po Fabiánu Sukupovi do vlasti, neboť jsme tenkrát předpokládali, že krematoria i my budeme jako svědci německých zločinů odklizeni. Odklízet nepohodlné svědky byla totiž v celé třetí říši, zejména v koncentračních táborech, věc úplně všední.

   Na první pohled dělaly budovy krematoria dojem velikých pekáren. Byly to přízemní stavby německého slohu se strmou střechou, s vikýři a se zamřížovanými okny.

   Jejich nádvoří bylo obehnáno plotem z ostnatého drátu, nabitého elektrickým proudem, a bylo stále vzorně upraveno jako park. Cesty byly vysypány pískem a na pěstěných trávnících rostly květiny, které byly pečlivě ošetřovány. Podzemní plynové komory, které vyčnívaly jenom asi 50 centimetrů nad rovinu nádvoří, byly upraveny terasovitě a byly zarostlé trávníkem.

   Kdo přišel ke krematoriu po prvé, nemohl mít ani tušení, kde opravdu je a k čemu tato budova průmyslového charakteru slouží.

   Krematoria číslo I a II byla u samého tábora a bylo je vidět se všech stran, krematoria číslo III a IV byla skryta v malém lesíku a vysoké borovice a břízy zakrývaly tragedie statisíců a milionů. Toto místo se jmenovalo Březinky; odtud také německý název celého tábora: Birkenau.

   Kolem krematorií byly dlouhé a vysoké hranice palivového dříví, přivezeného drahou. Sloužilo ke spalování mrtvol hlavně v jámách.

   V krematoriích číslo I a II byly dvě podzemní komory. První, větší, byla svlékárnou a někdy také skladištěm mrtvol, druhá byla plynovou komorou.

   Svlékárna byla vybílená, uprostřed byly čtyřhranné betonové pilíře, asi čtyři metry od sebe vzdálené. Kolem zdí a kolem pilířů byly lavice, nad nimi věšáky s čísly. Podél celé jedné stěny byly vodovodní roury s výpusťovými kohouty.

   Ve svlékárně byly tabulky s nápisy v několika jazycích:

 

ZACHOVEJTE KLID!

 

UDRŽUJTE POŘÁDEK A ČISTOTU!

 

 

   A šipky ukazující na dveře s nápisy:

 

DESINFEKCE!

 

KOUPELNA!

 

 

   Plynová komora byla o něco kratší než svlékárna a vypadala jako společná koupelna. V jejím stropě byly sprchy, kterými však voda nikdy netekla. Po stranách byly vodovodní kohouty. Mezi betonovými pilíři byly dva železné pilíře, 30X30 centimetrů, obalené hustým pletivovým drátem. Tyto pilíře ústili betonovým stropem do travnatého porostu na nádvoří, kde byly zakončeny neprodyšnými poklopy, jimiž esesmani vsypávali cyklon. Úkolem pletivového drátěného obalu bylo, aby nikdo nemohl cyklonové krystalky zneškodnit. Tyto pilíře v našem plánku zakresleny nejsou, protože je velitelství tábora dalo do komor až později.

   Každá plynová komora krematorií číslo I a II pojala až 2000 lidí najednou.

   Před vchodem do plynové komory byly dvoukřídlové dveře, za nimi výtah, kterým se dopravovaly mrtvoly do spaloven.

   Spalovny byly v přízemí krematoria; měly 15 třístupňových pecí. Spodním stupněm se vháněl elektrickými ventilátory vzduch, ve středním stupni bylo vlastní topeniště pro palivo a v nejvyšším stupni byly silné šamotové rošty, na které se kladly dvě až tři mrtvoly, přivážené vozíky od výtahu. Pece měly silné litinové dveře, které se otevíraly přes kladku.

   V přízemí byla také pitevna, kde lékaři-vězňové ze sonderkomanda konali rozličné pokusy a pitvy za dozoru eseslékařů.

   Vedle pitevny byla popravčí síň. Její hladká betonová podlaha měla spád ke kanálu, který byl uprostřed a do kterého odtékala krev popravených. Zadní stěna popravčí síně byla černá. V popravčí síni byly také dveře, na první pohled neviditelné, které vedly do výtahu, jenž odvážel těla popravených do spalovny.

   Dále zde byla strojovna, elektromotory, ventilátory, pec pro spalování smetí a hadrů, umývárny, místnosti dozorčích esesorgánů, místnost pro tavení zlata ze zubů mrtvých, záchody a tak dále.

   Do podzemí se vcházelo z nádvoří po schodech. Pro snadnější dopravu starých, nemocných, polomrtvých a mrtvých byla betonová skluzavka; v jejím korytě klouzala těla obětí přímo před plynovou komoru.

   Krematoria číslo III a IV byla menší. Každé mělo tři nadzemí plynové komory, do kterých se vešlo najednou přes 2000 lidí, a osm pecí.

   V obou těchto krematoriích se však pracovalo více než v krematoriích číslo I a II.

   Všechna čtyři krematoria měla tedy celkem osm plynových komor, které pojaly najednou až 8000 lidí; pecí měla dohromady 46 a každá pec spálila nejméně tři oběti za 20 minut.

   Pálilo se tolik, že plameny šlehaly několik metrů nad komín a komíny žárem praskaly; proto musely být často opravovány a stahovány železnými obručemi.

   Když pece nestačily, a to bývalo často, spalovalo se v tisících na hranicích. Mrtvoly otrávených obětí se vyhodily z plynových komor na nádvoří, komory se vyčistily a plynovalo se znovu, zatím co mrtvoly byly odnášeny z nádvoří na hranice.

 

Z vlaků rovnou do plynových komor

 

   Lidé, kteří byli určeni k tomu, aby byli v Birkenau zničeni, byli přiváženi v transportech z celé Evropy, okupované Němci.

   Zpravidla už několik dní před příjezdem takového transportu se trousily pověsti, že se čeká transport francouzský, holandský, český nebo jiný, a tyto pověsti se také brzo splnily.

   Příkazy k ničení dával berlínský Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA), který podléhal přímo Himmlerovi. Hlavními vedoucími tohoto úřadu byli Eichmann, Kaltenbruner, Pohl.

   Každý transport byl před svým příjezdem hlášen veliteli sonderkomanda, který dal včas rozkaz k zatopení v pecích a ke všem ostatním přípravám.

 

   Do června 1944 přijížděly tyto vlaky do Osvětimi I, na zvláštní rampu, kde nešťastníky třídili. Toto třídění vězňové z tábora ani z jeho okolí neviděli.

   Jakmile vlak s 50 až 80 dobytčími vagony přijel k rampě, byl obklopen hustým řetězem esesstráží se psy, vězňové z Vyklizovacího oddílu Kanada otevřeli vagony a zmatení lidé byli s křikem vyháněni z vlaku.

   Úkolem oddílu Kanada na nádraží bylo především, aby byla rychle vyložena zavazadla vězňů a aby jim bylo odebráno všechno kromě příručních kabelek. Přijíždějícím řekli, že jim zavazadla budou doručena v táboře. Tomu, kdo se vzpíral zavazadlo vydat, vzali je násilím.

   Oddílu Kanada bylo pod trestem smrti zastřelením zakázáno promluvit s oběťmi. Na plnění tohoto rozkazu dávaly pozor esesstráže.

   Často se stalo, že mezi příchozími byli příbuzní vězňů z oddílu Kanada, na příklad matka vězně, který pracoval v oddílu; syn však byl bezmocný a musel pomáhat na tomto pohřbu vlastní matky za živa.

   Stávalo se také, zvláště u polských transportů, že přijíždějící věděli, co je čeká, a ptali se:

   „Jdeme do pece?“ „Jdeme do komína?“

   Když muži vystoupili z vagonů, byli odloučeni od žen a dětí a eseslékař a esesdůstojník je třídili. Prohlédli si povrchně každého a potom ukázali palcem napravo nebo nalevo – na život nebo na smrt.

   Děti šli na smrt a ženy, které se od svých dětí nechtěly odloučit, šly na smrt i s dětmi. Z ostatních žen vybrali pro tábor mladé a zdravé od 16 do 30 let, ostatní poslali do plynových komor.

   Mužů, kteří byli vybráni jako práce schopní, bývalo 15 až 20 procent.

   Lidé určení do plynových komor byli naloženi na připravená nákladní auta; než odjeli do Birkenau, bylo jim řečeno, že jedou do pracovních táborů.

   Ti, kteří byli vybráni do práce, měli jít do táborů pěšky. Před odchodem byli vyzváni ti z nich, kteří si netroufají dojít pěšky, aby také nasedli na auta, a to znamenalo – smrt v plynu.

   Nikdy nezapomeneme na dlouhé řady rychle jedoucích nákladních aut přeplněných lidmi. Ani slovem, ani náznakem jsme jim nemohli prozradit, co je čeká, a bylo to pro ně vlastně lépe.

   Jedním z největších znesvěcení všeho lidského bylo, že při každém třídění transportů, jakož i při jízdě do krematoria účinkovalo sanitní auto s červeným křížem. Auto stálo na rampě a jeho účelem bylo předstírat humanitní a sanitní službu Červeného kříže. Odjíždělo vždycky za posledním nákladem obětí a uzavíralo tento pohřební průvod. Nevezlo léky ani nemocné, nýbrž plechovky s krystalky smrtícího plynu cyklon B pro plynové komory.

   Často jsme byli svědky hrůzných výjevů.

   Tak se jednou stalo, že hladový starý vězeň volal na auto s novými oběťmi:

   „Hoďte mi kus chleba, stejně jedete na smrt!“

   Esesman, který stál nablízku, zapsal si jeho číslo a velitel tábora potrestal nejen tohoto vězně, ale celý jeho pracovní oddíl: poslal je všechny do plynu.

   Jindy vyskočil asi patnáctiletý hoch z jedoucího auta a utíkal pryč; esesmani ho však brzy našli, ztýrali a odvedli do krematoria.

   V srpnu 1943 naložili na auto asi třináctiletého hocha a odváželi ho do krematoria. Hoch několikrát seskočil s křikem, že nepojede, že chce a že umí pracovat. Esesmani nechtěli vzbudit podezření u ostatních nešťastníků a dali ho proto do vozu s červeným křížem. Ale hoch, který tušil, oč jde, rozbil okno auta a tak prosil a křičel na velitele tábora Schwarzhubra, že ho vzal nakonec do tábora, kde hoch byl až do evakuace poslíčkem u strážnice. Byl to Polák a jmenoval se Karol.

 

   V červnu 1944 dostavěli vlečku z osvětimského nádraží do Birkenau.

   V táboře procházela hlavním vchodem a vedla mezi úseky BI a BII až před krematoria číslo I a II.

   Tato vlečka byla stavěna ve dne v noci největším pracovním tempem, jaké jsme v Birkenau zažili. Při tom bylo mnoho a mnoho lidí vysíleno prací a ubito kápy; tím uzráli do plynu.

   Vlečka končila rampou se čtyřmi kolejemi, takže několik vlaků mohlo najednou vykládat své oběti, a na této nové rampě se třídilo veřejně, takže všichni vězňové z ženských i mužských táborů mohli všechno vidět.

   Tehdy bylo také v Birkenau zahájeno největší pracovní vypětí dovozem maďarských transportů. Celá řada vlaků stála od jeho krematorií až do Osvětimi a za 24 hodin bylo vyloženo, roztříděno a otráveno 14 transportů, které měly asi 20 000 lidí.

   To se dělo za strašlivých okolností.

   Ve velikém vedru, jaké tenkrát bylo, lidé umírali žízní, neboť byli nacpáni po 80 ve vagonu, cestovali nejméně čtyři dny bez vody a bez jídla, a mnozí zešíleli.

   Všude na silnicích, po kterých tyto transporty šly k desinfekční stanici a do krematorií, byly stopy, které svědčily o tom, že mnozí pochopili cíl své poslední cesty. Odhazovali součástky oděvů, malá příruční zavazadla, cenné věci, trhali bankovky, leckde jsme viděli i odhozené protézy.

   Ani esesdůstojníci a eseslékaři nemohli tehdy dobře zvládnout svůj úkol. Ačkoliv byli otrlí, opíjeli se, aby otupili své svědomí; ale i tak se museli několikrát denně střídat. Tohoto střídání se účastnili velitelé všech osvětimských táborů.

   To všechno a ještě mnoho jiných věcí jsme prožívali denně. V noci jsme slyšeli příjezdy vlaků, odjíždění automobilů, křik a nářek.

   Často jsme viděli elegantně oblečené ženy přímo z Paříže nebo z Budapešti a za několik hodin jsme je viděli znovu, jak jdou z lázně, proměněné v otroky nacistického režimu: ostříhané dohola, oblečené v hadry a v cáry a místo bot dřevěné pantofle.

   Nováčci, když pochodovali okolo táborů, snažili se zeptat se starších vězňů:

   „Kde jsme?“

   A mnozí, když zaslechli „Auschwitz“, už věděli, co je čeká . . .

 

   Když lidé přijeli automobily nebo přišli pěšky ke krematoriím, rozdělili je do dvou skupin, muže zvlášť a ženy s dětmi zvlášť, a každou skupinu zavedli do jiného krematoria.

   V krematoriu je nejdříve zavedli do „šatny smrti“. Tam je vyzvali, aby se svlékli, svůj oděv řádně složili, boty svázali a dobře si zapamatovali číslo věšáku, aby všechno po koupeli a po desinfekci zase snadno našli.

   Pak jim nařídili, aby vstoupili do koupelny, to jest do plynové komory. Potom dveře těsně uzavřeli, a místo aby spustili vodu, vsypali svrchu do železných pilířů cyklonové krystalky.

   Umírání trvalo kratší nebo delší dobu, podle toho, kolik lidí bylo v komoře a jak velká byla dávka plynu. Někdy trvalo 20, ponejvíce 30 minut; stávalo se však, že se oběti pro nedostatek plynu trápily i několik hodin.

   A esesmani, kteří obsluhovali krematoria a dostávali značnou dávku alkoholu na posilnění, se malými zasklenými okénky dívali, jak lidé umírají . . .

   Nešťastníci si někdy uvědomovali, že se připravuje něco hrozného, neboť úměrně s vysvlékáním a s vháněním do plynových komor padala maska slušnosti a zdvořilosti esesmanů, kteří z počátku se přetvařovali a s lidmi dost dobře zacházeli.

   Jakmile však viděli, že nahé oběti jsou bezmocné, ukázali se v celé své bestialitě. Bili je, tupili a hanobili. Zvláště poslední malé skupiny, které se těžko mohly do napěchované komory vtěsnat, bezohledně týrali.

   Velitel krematoria Moll byl ve svých prostředcích zvlášť nevybíravý: vháněl lidi do komor střelbou z pistole.

   Když okénkem zjistili, že oběti jsou mrtvé, zapjali vzdušné vysavače a ty vyhnaly otrávený vzduch z komor.

   Potom komoru otevřeli.

   Skýtala otřásající obraz: mrtvá těla trčela napěchovaná v zoufalých postojích, s namodralými skvrnami na prsou, mnozí byli rozdrásáni a zakrváceni.

   Stalo se, že v komoře našli mrtvou matku s dítětem, které bylo tak pevně přitisknuto k jejímu prsu, že se nenadýchalo plynu a ještě žilo. Zastřelili je tedy a hodili k ostatním mrtvolám.

   Měl-li transport méně než 100 lidí, takže by se plynování nevyplatilo, byli jeho svlečení příslušníci postříleni v popravčí síni po skupinách. Střelecký virtuos Moll stavěl lidi do pětic a snažil se střílet je jednou kulkou, „aby šetřil i střelivem“.

   Mrtvoly byly z plynových komor vytahovány a nakládány do výtahu, který je zavezl na zvláštních vozících s plechovými koryty, přizpůsobenými pecím, do spaloven.

   Z komínů se valil ve dne hustý černý kouř, jehož odporný zápach se šířil po celém okolí, a v noci z nich plápolal několik metrů vysoký plamen, který bylo vidět z veliké dálky.

   Jaký mohl být život vězňů, kteří zde žili a stále viděli tento dým a tyto plameny?

   Tyto plameny byly vlastní příčinou obecné sklíčenosti a beznaděje vězňů, což ostatní okolnosti ještě zvyšovaly.

   Esesmani i vedoucí vězňové jim také často komínem vyhrožovali.

   Když nebyly transporty, sonderkomando opravovalo a čistilo pece a plynové komory, upravovalo terén a odstraňovalo popel.

   Zbytky spálených lidských kostí byly roztloukány a lidským popelem byly vyrovnávány jámy v okolí krematorií.

   Později vozili popel do Visly.

 

Vyklizovací oddíl „Kanada“

 

   Kanada, to byla přezdívka pro Vyklizovací oddíl (Aufräumungskommando).

   Byli to vězňové v pruhovaných vězeňských šatech, kteří na nádraží třídili a nakládali na auta všechno, co přivezli lidé, kteří si přišli do Birkenau pro smrt.

   V tomto oddílu pracovali jenom židé, muži i ženy, jeho vedoucími byli také vězňové – říšští Němci a říšské Němky.

   Vyklizovací oddíl Kanada byl sestaven v létě roku 1942 v Osvětimi I. Jeho denní směna měla 100, noční 50 vězňů; kromě toho přicházelo do Osvětimi I 100 žen na denní a 100 žen na noční směnu z Birkenau. Tak tomu bylo až do konce roku 1942.

   V lednu 1943 byli muži z Kanady přestěhováni do Birkenau, do bloku číslo 16 v táboře BIb, a oddíl byl zvětšen, protože transportů přijíždělo stále více. Jeho denní směna měla 400 mužů a 200 žen, noční směna 150 mužů a 200 žen. Do práce se chodilo i tentokrát do Osvětimi I.

   V létě 1944 bylo skladiště věcí, které nováčci přivezli, přeloženo z Osvětimi I do Birkenau, do tábora BIIg, kterému se říkalo Effektenlager (skladiště svršků), kde byla umístěna také celá Kanada, mužové i ženy.

   V Osvětimi I pracovala Kanada v malém táboře, obehnaném ostnatým drátem, s jedním blokem zděným a s pěti bloky dřevěnými. Kromě toho zde byla menší budova: desinfekční stanice pro odhmyzování svršků. Kolem drátěného plotu stály vysoké dřevěné budky s esesstrážemi s kulomety.

   Balíky, které si noví vězňové přivezli, se házely bez ladu a skladu do těchto bloků, a když byly bloky přeplněné, házely se na nové prostranství.    

   Ačkoliv vězně z Kanady nutili k práci bitím a jinými tresty, Kanaďané ji sabotovali, takže udělali málo. Balíky i roztříděné předměty, na příklad pokrývky, prádlo, peřiny, boty, léky a jiné potřebné věci pro Německo důležité, ležely celé týdny na dešti, zapařily se a staly se zcela nepotřebnými.

   Na první pohled dělaly všechny tyto věci dojem velikého výročního trhu.

   Některým esesákům nezáleželo na věcných hodnotách předmětů dovážených transporty.

   Vězni z Vyklizovacího oddílu Kanada, který v létě roku 1944 poukázal na obrovské škody, vznikající neodborným uložením předmětů, odpověděl dozorčí esesák:

   „Na tom nezáleží, hlavní je, že zničíme všechny židy.“

   V pátém roce války, kdy národy v celé Evropě trpěly nedostatkem a podvýživou, třídily se v Birkenau celé vagony potravin, oděvů, prádla a léků. Zčásti si tyto věci rozebrali vězňové z Kanady, zčásti je zničilo neopatrné zacházení a počasí, část byla posílána do říše.

   Zvláštní skupina vězňů z Kanady párala šaty, roztrhávala boty, prohlížela rozličná mazadla, tuby past a krémů, aby v nich objevila cenné předměty, jako zlato, brilianty, cizí valuty a podobné, které tam bývaly ukryté.

   Někteří při tom úmyslně ničili všechno, co jim přišlo do rukou, trhali dolary a jiné bankovky, rozbíjeli hodinky a ostatní věci.

   Dozor nad prací Kanady vykonávali esesmani, kteří se opíjeli lihovinami, které se nováčci přivezli a které jim odebrali. Několikrát se stalo, že esesmani sami byli potrestáni táborovým gestapem a odstraněni, protože kradli cenné věci, které u nich byly potom při domovních prohlídkách nalezeny.

   Při odchodu z této práce byli Kanaďané pečlivě prohlíženi, často také vysvlečeni do naha a před vstupem do tábora znovu kontrolováni. Nic však nepomohlo, vždycky se našly cesty, jak věci propašovat. A pašovalo se všechno, hlavně léky.

   Nezasvěcení o původu těchto předmětů někdy nevěděli.

   Esesdůstojník, který přijímal vlak s takto roztříděnými věcmi pro Berlín, na svůj dotaz, odkud jsou, dostal odpověď:

   „To všechno vyrobili vězňové, kteří zde pracují v dílnách.“

   Kanada byla pramenem, v kterém se získávaly prostředky pro snesitelnější život v táboře.

   Pro přípravu útěků jsme dostávali z Kanady peníze, šatstvo, prádlo, kompasy, dalekohledy, paruky i české legitimace, které si přivezli nováčci. Také fotografické přístroje jsme dostali z Kanady do tábora a příslušníci tajné organisace pořídili několik snímků při výběru lidí do plynu, které jsme potom poslali do zahraničí prostřednictvím partyzánů.

   Mnohým vězňům se však práce v Kanadě stala osudnou. Byli-li chyceni, když pronášeli zakázané předměty, hlavně cenné věci, byli krutě potrestáni, i smrtí.

   Ale Kanaďané měli také špatné vlastnosti. Mnozí se chovali hrubě a starali se pouze o sebe. Zlato a bohatství na ně působilo i ve stínu smrti. Snad si myslili, že si za ně koupí svobodu a život.

   Z našich krajanů byli v tomto oddílu dva Slováci, kteří se nechovali dobře.

   Do bloku, v kterém Kanaďané v táboře bydleli, mohl každý. Vypadalo to v něm jako na bazaru: hedvábné prádlo, kolínská voda, drahé mýdlo, kožišiny, boty, zapalovače, nože, dámské kabelky a mnoho, mnoho jiného. Ani prohlídky esesmanů nezabránily mistrům pašeráckého umění, aby věci do tábora nedopravili.

   Snad jenom v Birkenau se mohlo stát, že kápo z Kanady podplatil celou esesstráž u brány tábora – a strážní esesmani leckdy přísnou a pečlivou prohlídku jenom předstírali.

   Kápo z Kanady byl typický táborový „bohatýr“, který rozdával plnýma rukama. Podplácel každého a tak se zajišťoval pro pozdější časy, ale nezajistil se. Neboť téměř všichni kápové z Kanady byli při něčem přistiženi a zastřeleni.

 

Reinhardtova akce

 

   Obžaloba proti 40 osvětimským válečným zločincům, kteří byli souzeni v prosinci 1947 nejvyšším národním tribunálem v Krakově, praví:

 

   Ničení židů, které bylo provedeno s neslýchaným barbarstvím a v ohromném rozsahu, spojili nacisté ještě s dodatečnými výhodami pro sebe. Cynicky uloupili majetek obrovských hodnot, který náležel obětem, jež určili k zničení.

   Lstivost a prohnanost nacistických katů dosáhla toho, že odsouzenci brali s sebou do Osvětimi ze všech evropských zemí nevyslovitelné hodnoty v briliantech, ve valutách, v cennostech, v kožiších, v lécích, v náčiní a tak dále. Zvláště židé z Belgie, z Holandska, z Čech a z Řecka, lidé neobyčejně bohatí, dali se oklamat nadějí, že se usídlí v nových územích, a přinesli s sebou hodnoty mnoha milionů, které ztratili ve chvíli, kdy opouštěli vagony.

   Jakmile nahnali tyto vězně do „lázně“, aby se svlékli, zvláštní pracovní oddíl vězňů, přísně hlídaný esesáky, se staral o shromáždění a odvezení všeho majetku těchto nešťastných obětí do zvláštních skladišť, nazývaných Kanada. Zde se tento tak hnusně uloupený majetek rovnal a třídil, při čemž nejdůležitější činnost záležela v tom, že se s největší bezohledností prohledávaly tajné úkryty šatů a bot, v nichž byly zašity nebo jinak uschovány peníze a šperky.

   V souhlase s duchem hitlerovské morálky se celá tato manipulace v úřední korespondenci kryla heslem Reinhardt Aktion (Reinhardtova akce). Nejen přátelé, nýbrž nepřátelé Německa, kteří v zahraničí přišli do styku s tímto označením, zajisté netušili, jak hanebný postup kryje toto slovo a jakým způsobem se německý národ ve válce obohacuje.

   Jaké rozměry měla tato akce a jak ohromné výhody z toho měla nejen říše, nýbrž i nacistická společnost, dosvědčuje nejlépe výpověď vrchního velitele osvětimských táborů Rudolfa Hoesse v jeho procesu:

   Touto akcí byly zachyceny nepopsatelné a neocenitelné hodnoty stamilionů.

Byly tam předměty úžasných hodnot; báječné drahokamy, hodinky posázené brilianty, prsteny, náušnice a náhrdelníky. Přišly nesčetné spousty zahraničních valut všech zemí. Někdy se našly statisíce u jedné osoby. Tisícidolarové bankovky nebyly zvláštností.

   Zvláštní pracovní oddíl se zabýval těmito drahocennými věcmi, které byly tříděny odborníky. Totéž se dělalo s penězi. Potom se peníze a cenné věci daly do kufru a poslaly s transportem zboží říšské bance do Berlína. Zvláštní bankovní oddělení se zabývalo výhradně těmito zásilkami. Cenné věci a devisy se prodaly do Švýcarska.

   Po vyložení transportu zůstal všechen majetek příchozích na nádražní rampě. Po jejich odvezení snesl zvláštní pracovní oddíl věci a šatstvo do zvláštního třídicího prostoru (Kanada) a tam se soustředily také šaty z krematoria.

   Už v roce 1942 nemohla Kanada stačit na tuto práci. Byli jí proto dodatečně přiděleny kůlny a baráky. Pracovalo se ve dne v noci. Často se expedovalo i 20 vagonů denně a ani to nestačilo.

   V roce 1942 se přikročilo v Birkenau k stavbě nových skladišť Kanady v západní části úseku BII. Sotva bylo 30 baráků dokončeno, už byly přeplněny. Celé kopce neroztříděných zavazadel se nakupily mezi baráky. Teprve delší přerušení mezi transporty umožnilo zvládnout situaci. Šatstvo a boty musely být prohlédnuty, aby se zjistilo, není-li v nich něco ukryto. Někdy se našly v plombovaných zubech drahokamy vzácných hodnot. Tisíce obyčejných hodinek byly poslány do Sachsenhausenu, kde je sta vězňů ve zvláštních dílnách opravovalo a třídilo. Většina těchto hodinek byla potom poslána vojákům na frontu a esesákům. Zlato ze zubů zabitých se slévalo a měsíčně posílalo hlavnímu zdravotnímu ústavu.

 

   Tak vypadala Reinhardtova akce, popsaná zvlášť směrodatnou osobou, Rudolfem Hoessem, vrchním velitelem osvětimských táborů.

   Svědci nemohou tento popis o mnoho doplnit. Zjišťují, že v pracovních oddílech Kanady pracovalo v různých dobách 900 až 1000 vězňů. Z 35 skladišť, naplněných uloupenými věcmi, spálili nacisté během evakuace 29, po odchodu nacistů jich zbylo 6.

   Našlo se v nich asi 800 000 ženských šatů, 350 000 mužských obleků, 44 000 párů obuvi, 14 000 koberců a jiné věci.

   Ze zbytku táborových dokumentů je zřejmé, že za půl druhého měsíce (od 1. prosince 1944 do 15. ledna 1945) bylo dovezeno do Německa 92 022 obleků a dětského prádla, 192 652 ženských šatů, 222 269 mužských obleků a prádla.

   Mrtvolám žen se stříhaly vlasy. Podle výpovědi svědků se poslalo asi 60 000 kilogramů tohoto „zboží“ do Německa. Po útěku nacistů se ve skladišti našlo asi 700 kilogramů ženských vlasů.

   Váhu vyvezeného zubotechnického zlata odhaduje odborník asi na 6000 kg.

   Není divu, jestliže v této záplavě majetku a zejména v ovzduší esesácké morálky mnoho z těchto pokladů zmizelo do nepovolaných rukou.

   Přes drakonické tresty a často opakované výzvy v rozkazech esesmanům, aby byli poctiví, čerpali dostatečně z těchto pokladů ti, kteří s nimi přišli do styku. Stěžoval si na to také Rudolf Hoess při svém výslechu ve Varšavě. Tvrdil, že předměty ohromné ceny ukradli esesáci a vězňové-funkcionáři. Mnoho z těchto pokladů zůstalo po osvobození zakopáno na území tábora. Stát, který organisuje vraždu a loupež, může těžko poučovat o jiné morálce své úředníky a vykonavatele.

   Zajímavé bude zjištění, jakým cílům sloužily tyto miliardové hodnoty, uloupené zavražděným obětem, a kdo těžil z těchto předmětů, nesoucích pečeť zločinu. Je nepochybné, že podstatné části tohoto bohatství, které zbylo po zavražděných, bylo použito bezohlednou vládou třetí říše k vedení války. Cizí valuty, zlato, cennosti a šperky, které, jak bylo uvedeno, prošly tresory říšské banky a potom byly poslány do Švýcarska, sloužily přirozeně tomuto cíli.

   Ale také všechny ty vrstvy německé buržoasie, které se po válce snažily oddělit se stůj co stůj od bývalého nacistického režimu a zbavit se tak odpovědnosti za válečné zločiny, měly ve své nenasytné chamtivosti veliký zájem o tyto předměty, které zbyly z „řešení židovské otázky“. V souhlasu s Hoessovými vysvětleními, jakož i s nalezenými úředními doklady a svědeckými výpověďmi se ukazuje, že pozůstalé šatstvo, ložní prádlo a použitelné předměty byly zasílány organisaci NSV (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt= Nacionálně socialistická sociální péče) nebo starostům rozličných měst pro osobní potřebu měšťáckého obyvatelstva, které těchto předmětů používalo, ačkoliv dobře vědělo o jejich neblahém původu.

   Kromě toho se našly dopisy, ve kterých představené úřady vytýkají táborové správě, že expeduje obleky poškozené střelami a s krvavými skvrnami, což je nepřípustné. Zřejmě se považovalo za dostačující, když předměty, pocházející ze zločinů, nebyly zakrvácené.

   Šatstvo, kterého nebylo možno už použít, bylo posláno textilním továrnám, aby je zpracovaly. Obuv byla rozebrána, a čeho nebylo lze použít, bylo také zpracováno. Vlasy z mrtvol žen se posílaly jedné bavorské firmě, aby z nich dělala plsť na boty a na bačkory nebo matrace.

   Tak plánovitě a důkladně promysleli vládci třetí říše problém, aby se nic neztratilo z toho, co patřilo živým nebo zabitým a co mělo byť nejmenší cenu a mohlo přispět k zvýšení hospodářského potenciálu nacionálně socialistické vlasti, která hledala „životní prostor pro vyšší germánskou rasu“.

 

„Zvláštní oddíl“

 

   Zvláštní oddíl (Sonderkommando) byla skupina vězňů, kteří byli zařazením do tohoto oddílu vlastně odsouzeni k smrti, protože ze sonderkomanda nesměl nikdo vystoupit a musel v něm pracovat tak dlouho, až buď zemřel nebo byl ubit. Před smrtí však musel ještě dělat nejhroznější práci, jakou lze vymyslit: musel vykonávat přípravy pro hromadné vraždy nevinných lidí, dětí i žen.

   Často se stávalo, že musel připravit i vraždu vlastních rodičů, ženy, bratří nebo sester a potom je spálit.

   Vězně do sonderkomanda vybíral sám velitel birkenauského tábora Schwarzhuber.

   Sonderkomando pomáhalo esesmanům při svlékání lidí před jejich vstupem do plynových komor, dopravovalo jejich mrtvoly do pecí krematoria nebo je skládalo a pálilo na hranicích a odklizovalo jejich popel. Kromě toho čistilo plynové komory, skládalo šaty, prádlo, boty a ostatní věci po mrtvých.

   Z počátku byli členy sonderkomanda jenom židé, později také Rusové, v posledním sonderkomandu bylo pět polských politických vězňů, kterým byl rozsudek smrti proměněn v práci v tomto oddílu.

   Mrtvolám byly vytrhávány zlaté zuby; to dělali vězňové-lékaři, kteří byli také v sonderkomandu. Esesmani prohlédli ústa každé mrtvoly před spálením a za každý zapomenutý zlatý zub byl vězeň-lékař potrestán pětadvaceti ranami býkovcem. Zuby se házely otvory do uzamčených beden, potom se čistily a tavily klempířskou benzinovou lampou do šamotových krychlí po půl kilogramu. Tuto práci dělali zubní technikové Katz a Feldmann, kteří byli zavřeni ve zvlášť střežené místnosti.

   Na podzim roku 1944 nám říkal František Feldmann z Trenčianských Teplic, vězeň číslo 36 661, že do té doby vytavili 2000 kilogramů zlata. Každé úterý přijížděl autem vyšší esesdůstojník, který tavení kontroloval a zlato odvážel.

   Sonderkomando bylo podle rozkazu Berlína od ostatních vězňů stále přísně odděleno a vězňům byl zakázán jakýkoliv styk s příslušníky tohoto oddílu. Nemocní členové sonderkomanda měli vlastního lékaře a byli ošetřováni ve svém bloku.

   Sonderkomando bydlelo v táboře BIb v blocích číslo 22 a číslo 23, později v bloku číslo2; v mužském kmenovém táboře BIId v bloku číslo 13, potom v blocích číslo 9 a číslo 11. Nakonec bydleli přímo v podkroví krematorií.

   Práce v sonderkomandu měla zhoubný vliv na duševní stav jeho členů. Otupěli, stali se bezcitnými a jejich výraz se tak změnil, že se jedna tvář podobala v surovém vzezření druhé.

   Sonderkomando mělo dost jídla, cigaret a všeho ostatního, neboť transporty těch, kteří byli otráveni v plynových komorách, zanechávaly bohaté dědictví. Esesmani nenamítali nic proti tomu, když si sonderkomando opatřovalo i lihoviny. Sonderkomando mělo až 800 mužů, počet jeho příslušníků se řídil počtem očekávaných transportů.

   Když byli do sonderkomanda zařazeni nováčkové a když poznali, jaká práce je čeká, zpravidla se duševně zhroutili a odmítali pracovat. Vrhali se dobrovolně do plynových komor nebo chtěli úmyslně projít esesstráže a dali se jimi střílet a tak se snažili ujít hroznému osudu.

   Velitel všech krematorií esesák Moll je sázel živé do ohně. Vězně, který se pokoušel o sebevraždu, vstrčil na půl do pece a druhou polovinu jeho těla nechal vyčnívat; přivřel dveře a vyhrožoval ostatním, že nebudou-li dělat, co od nich žádá, udělá to s nimi také tak. Jindy polil šaty takového vězně benzinem, zapálil a honil ho s bičem po nádvoří krematoria, až nešťastník skončil na ostnatých drátech nabitých elektřinou.

   Když měl dobrou náladu, to bylo obyčejně, když byl zpitý rozkoší z vražd, střílel Moll na zapálený konec cigarety, kterou vězeň musel držet v ústech. Tento střelec-kouzelník trefil s pomocí zrcátka i dozadu.

   Moll byl také nejlepším a nejnadanějším popravčím mistrem a bylo mu jedno, střílí-li židy, Poláky, Rusy nebo i Němce.

   Často se v popravčí síni krematoria vykonávaly rozsudky smrti nad vlastními lidmi, nad esesmany, nad vojáky z fronty, nad soukromými zaměstnanci. Tyto popravy měl na starosti také Moll.

   Některé popravy se vykonávaly také v pitevně otravnými injekcemi.

 

   Po prvé bylo sonderkomando vybráno ze slovenských židů, kteří měli nejhorší práci: museli vykopávat hromadné pohřebiště hnijících mrtvol z prvních, primitivních plynových komor a spalovat je. Z této zoufalé situace se chtěli zachránit útěkem. Jejich přípravy však byly prozrazeny.

 

   Dne 10. ledna 1943 museli opustit Birkenau pod záminkou, že jedou na transport, a když přišli do Osvětimi I, byli postříleni a spáleni. Nemocní příslušníci sonderkomanda, kteří tenkrát do Osvětimi nemohli pěšky, a personál z bloku sonderkomanda byli postříleni raportführerem Palitschem v Birkenau na nádvoří bloku číslo 2 v táboře BIb.

 

   Krátce po obsazení Itálie Německem v létě 1943 přivezli do Birkenau transport 2000 internovaných židů, amerických státních příslušníků. Bylo jim řečeno, že budou přestěhováni do Švýcarska a tam vyměněni za německé vězně, zatím však byli posláni do plynových komor.

   Tehdy měl dozorčí službu v krematoriu, v kterém byly plynovány ženy, pověstný zběsilý raportführer Schillinger. Když rozkázal jedné herečce, aby svlékla také podprsenku, herečka prudce strhla šat, hodila jej Schillingrovi do tváře, vytrhla mu pistoli a střelila ho do břicha. Při tom zranila také esesmana Emericha. Nastal zmatek, někteří esesmani odhodili zbraně a utekli.

   Vězňové sonderkomanda uposlechli rozkazů a výzev esesdůstojníků, chopili se odhozených zbraní a zahnali oběti zpátky do plynové komory. Za tento čin byli odměněni zlepšeným přídělem potravin.

   V květnu roku 1944 bylo odesláno 150 členů sonderkomanda do Lublina. Velitel birkenauského tábora Schwarzhuber prohlásil, že jedou na práci, v Lublině však je postříleli, jak jsme se později dověděli od lublinských vězňů, kteří přijeli do Birkenau.

 

   V létě roku 1944 přišel náhle rozkaz, aby místnost v desinfekční stanici v Osvětimi I byla vyklizena. Okna místnosti byla narychlo zazděna, nikdo netušil, proč. Zatím bylo v Birkenau vyvoláno 300 čísel ze sonderkomanda na transport do Osvětimi I.

   V Osvětimi bylo těchto 300 vězňů přivedeno před onu zazděnou místnost, kde přede dveřmi seděl esesman, který dělal zapisovatele. Zeptal se každého na osobní data a potom ho vpustil dovnitř. Když byli v místnosti všichni, otrávili je plynem a jejich mrtvoly odvezli v noci auty do krematoria v Birkenau.

   Vězňové z krematoria však nesměli tyto mrtvoly vidět, esesmani je spálili sami, i s jejich šaty. Nazítří pak řekli vězňům, kteří byli na onu noc zahnáni do podzemních komor, že byly páleny oběti amerického bombardování z blízkého okolí.

 

   V létě roku 1944 byl také popel z krematorií dopravován do Visly, vzdálené asi šest kilometrů od tábora.

   Tehdy udeřil jeden řecký žid esesmana, který transport s popelem doprovázel, třikrát lopatou do hlavy a přitom zvolal:

   „To máš za matku, za otce, za bratra!“

   Zároveň se zmocnil esesmanovy pušky, přeplaval Vislu a utekl; byl však chycen, přiveden zpět do tábora a umučen.

 

   Dne 10. října 1944 vybrali asi 200 příslušníků sonderkomanda, postavili je do pětic a poslali je do desinfekční stanice v bývalém cikánském rodinném táboře BIIe; měli se připravit na transport.

   Všichni však věděli, co je čeká, že příští okamžiky pro ně znamenají konec.

   Přepadli proto své esestráže, vzali jim zbraně, několik jich zastřelili a budovu krematoria číslo III zapálili.

   Velitelství tábora zalarmovalo celou posádku, která přijela s kulomety a vzpouru potlačila. Kdo nepadl v boji, byl zahnán do kouta nádvoří, musel si lehnout a byl zastřelen.

   Když v krematoriu číslo I viděli, že jiné krematorium hoří, vzbouřili se také. Svého kápu, říšského Němce, který je týral, vsadili do pece a za živa spálili. Potom probili dráty plotu a dali se na útěk. Byli však všichni, bylo jich 96, pochytáni a postříleni.

   Krematorium číslo III shořelo a jeho zbytky byly odklizeny.

   Vyšetřováním táborového gestapa se zjistilo, že střelný prach dodaly sonderkomandu ženy, které pracovaly v muniční továrně Union v Osvětimi I. V prosinci roku 1944 byl nad těmito ženami vykonán rozsudek: byly veřejně oběšeny před továrnou Union.

   Od té doby byly esestráže nad sonderkomandem ztrojnásobeny a kázeň a týrání byly zostřeny tak, že jeho příslušníci si přáli jenom zemřít.

 

   Poslední plynování bylo provedeno v noci z 28. na 29. října 1944 – byl to transport českých židů z Terezína.

   Dne 3. listopadu roku 1944 bylo plynování úředně zastaveno a krematoria číslo I a II se začala bourat. Veškerá technická zařízení, vodovodní roury, pece, exhaustory, motory a tak dále, se demontovala, nakládala na vagony a odeslala do koncentračního tábora Gross Rosen.

   Vězňové ze sonderkomanda byli posláni do koncentračního tábora v Mauthausenu, aby tam byli „zlikvidováni“. Mezi nimi byl i zubař Feldmann. V Birkenau zůstalo pouze 70 lidí pro obsluhu krematoria číslo IV, v němž pak pálili už jenom mrtvoly těch, kteří zemřeli přirozenou smrtí.

   Před evakuací tábora v lednu 1945 mělo být krematorium číslo IV zničeno i s osazenstvem. To se však velitelství tábora nepodařilo. Krematorium bylo sice zničeno esessprengkomandem, ale vězňové ze sonderkomanda se vmísili mezi ostatní vězně a mnozí z nich pak při evakuaci Birkenau cestou utekli.

   Filip Müller ze Seredu nad Váhom, vězeň číslo 29 136, je, jak sám praví, „nejstarší a jediný člen osvětimského a birkenauského sonderkomanda, který všechno přežil“.

   Poslyšme, co nám o tom vypráví nyní:

   Přijel jsem do Osvětimi I dne 20. dubna roku 1942 s prvním slovenským transportem a z počátku jsem pracoval v tomto koncentračním táboře jako všichni ostatní vězňové.

   Dne 24. května 1942 mě stihla s jedním mým kamarádem nehoda. Měli jsme velikou žízeň a za krádež vody jsme byli potrestáni přeložením na práci v plynové komoře krematoria. Esesman nás tam zavedl právě, když tam leželo několik set ještě oblečených mrtvol i se zavazadly. Byl to nevyslovitelný pocit hrůzy, když jsme poznali, co nás čeká. Pět vězňů tam už pracovalo, dopravovali jsme mrtvoly do pecí.

   Dozor nad námi měl asi dvacetiletý esesman Starck. Udeřil mě holí s poznámkou, abych jenom pracoval, potom prý pojedu do pece také. Dva slovenští lékaři, když viděli zoufalou situaci, v které jsou, prosili Starcka, aby je raději zastřelil.

   Topičské zkušenosti jsme neměli a podle toho to také dopadlo. V krematoriu vypukl požár, a tak bylo pálení mrtvol znemožněno. Esesmani nás obvinili ze sabotáže a čtyři naši kamarádi byli za to ubiti.

   Po uhašení ohně přivedl sedm nových vězňů, zbývající mrtvoly jsme naložili na tři nákladní auta a pak přišla nejpříšernější jízda mého života.

   Bylo už pozdě v noci a já jsem seděl v posledním autu na hromadě mrtvol. Za námi jelo malé auto, označené po stranách a na střeše velkým červeným křížem; reflektory tohoto auta nás oslňovaly a osvětlovaly i s naším hrozným nákladem. Při tom nás hlídali esesmani ozbrojení automatickými puškami.

   Když automobily vjely na pole za táborem, zastavily se u bažinaté jámy, v níž byla voda, a do té vody jsme mrtvoly házeli. S touto prací jsme byli hotovi o třetí hodině ráno a pak jsme se vraceli do tábora. V táboře nás zavřeli do temné kobky na popravčím bloku číslo 11 a nečistí a zakrvavení jsme čekali bez jídla a bez vody až do poledních hodin příštího dne.

   Když nás vyvedli, dostali jsme každý bochník chleba.

   Potom nás hasičským autem dovezli k naší jámě; byla u Březinek, u nově budovaného koncentračního tábora Birkenau. Museli jsme dlouho čekat, než vodu z jámy vyčerpali. Viděli jsme, jak nedaleko nás kope jiná skupina vězňů nové jámy; tato skupina, to bylo, jak jsme se později dověděli, sonderkomando z Birkenau.

   A pak to začalo. Vehnali nás do jámy, v níž jsme stáli až po pás v bahně. Naším úkolem bylo dát mrtvoly na jednu hromadu, aby bylo místo pro další. Esesdůstojníci a esesmani stáli na okraji jámy a bavili se pohledem na naši strašlivou práci. Při tom po nás házeli kameny, abychom pracovali rychleji. Když jsme nakonec posypali mrtvoly chlorem a hlínou, jeli jsme do tábora, zas do oné temné kobky, v které jsme žili až do srpna 1943; od rána až do večera jsme pracovali v krematoriu.

   V krematoriu jsem zažil mnoho a viděl jsem výjevy, o kterých se svět neměl nikdy dovědět.

   Nepředpokládalo se, že já, očitý svědek, všechno přežiji, ale ani já jsem si nikdy nepomyslel, že budu jednou opět na svobodě.

   Nechci a ani nemohu všechno podrobně vylíčit. Je toho příliš mnoho a je to tak hrozné, že by tomu mnohý ani nevěřil. A ani já sám dnes nemohu pochopit, čeho všeho jsem byl svědkem.

   V osvětimském krematoriu jsem musel asistovat při popravách také pověstnému esesmanu Palitschovi, který vykonával rozsudky táborového gestapa. Vraždil řemeslně a hromadně: oběti, většinou političtí vězňové, se musely stavět po pěti k stěně a Palitsch jenom střílel . . .

   Bylo to 17. nebo 18. června 1942 a v ten krásný sluneční den se všechno rychle čistilo, dělal se generální pořádek.

   Pozorovali jsme vzrušené esesmany. Věděli jsme, že se něco připravuje, nevěděli jsme však co, jenom jsme tušili, že přijde nějaká návštěva.

   Asi o desáté hodině se objevil na prahu dvora krematoria vysoký esesdůstojník v bílé uniformě, v doprovodu dvou esesáků – byl to sám Himmler.

   Všechno si důkladně prohlížel, nás zastihl v místnosti, v níž byly šaty a prádlo po popravených.

   Když uviděl tyto zkrvácené věci, udiveně se ptal našich esesšéfů, proč jsou krvavé.

   Odpověď ho neuspokojila, rozčilil se a energicky pravil:

   „Oděvy těch prokletých psů potřebujeme pro naše německé lidi! To je škoda, když se lidé plynují v šatech!“

   A po této návštěvě se plynové komory proměnily v předstírané koupelny s trubkami a s kohouty a lidé se museli před smrtí svlékat.

   V létě roku 1943 se pece i komíny osvětimského krematoria propálily. Nacističtí inženýři je obnovili, ale za tři měsíce se všechno zhroutilo znovu.

   Mezitím pracovala už čtyři krematoria v Birkenau, kam přeložili také nás; do sonderkomanda, do bloku číslo 13 v mužském kmenovém táboře BIId.

   K pracím v osvětimském krematoriu patřilo také plnění uren. Dávali jsme do nich popel a smetí z velké hromady a uzavírali jsme je plechovými víky, na nichž bylo vyraženo jméno oběti, datum jejího narození a úmrtí, podle seznamů, které nám dávalo Politické oddělení. Urny se vkládaly do dřevěných bedniček, asi 20X20X40 centimetrů, s adresami pozůstalých, kteří museli za takovou urnu zaplatit 2000 korun. Příbuzným židů se urny ovšem neposílaly.

   Mnoho takových uren bylo posláno do Čech, na Moravu a do jiných zemí. V žádné však není popel toho, jehož jménem je urna označena.

   Když jsem byl přeložen z Osvětimi I do Birkenau, bylo tam uskladněno asi 4000 napřed už naplněných uren.

   V Birkenau byl život trochu volnější. Našel jsem v táboře několik kamarádů, krajanů, kteří si uvědomovali rozsah i význam toho, co se tam dělo, neznali však podrobnosti, které jsem jim sděloval. Po večerním apelu jsem přelézal zeď našeho isolovaného bloku a navštěvoval kamarády v táboře, zejména v zámečnické dílně.

   Stále jsme plánovali útěk, ale nikdy k němu nedošlo.

   Práce v krematoriích v Birkenau byla stejná jako v krematoriu osvětimském; rozdíl byl v tom, že v Osvětimi to byla jenom řemeslnická dílna, v Birkenau však velká továrna, vlastně továrny čtyči – byla to smrt na běžícím pásu.

   Začal jsem v krematoriu číslo I, neboli, jak jsme říkali, na jedničce.

   Byl jsem navržen za kápo, protože jsem měl ze všech, kteří v krematoriu pracovali, nejnižší vězeňské číslo a byl jsem tedy nejstarším vězněm.

   Nepřijal jsem tuto funkci a za trest jsem byl přeložen do krematoria číslo IV, kde bylo více práce, protože tam nebylo tak dokonalé strojové zařízení jako na jedničce, a spalovalo se jenom asi 1500 lidí za 24 hodin.

   Tam jsem se stal také svědkem „vědeckých pokusů“ eseslékařů Fischera, Kleina a Mengeleho. Vybírali z transportů 100 až 150 mužů a žen od 18 do 30 let, kteří byli stříleni, na rozdíl od ostatních, kteří byli plynováni.

   Hned po zastřelení jim bylo ze stehen vyřezáváno maso, které se posílalo do bakteriologického ústavu v Rajsku, kde pěstovali bakterie.

   Jeden esesman, asistent eseslékaře, mi to vysvětloval a dodal, že by se pro tento účel mohlo používat také koňského masa, toho však prý je škoda . . .

   Nejmladším ženám také odbírali z žil na rukou krev. Trvalo to několik minut, než taková žena klesla vysílením, a potom ji položivou vhodili do ohně.

   Krev se přelévala z kbelíku do zvláštních lahví, které se potom neprodyšně uzavíraly.

   Bylo mi řečeno, že krve je nutně třeba ve vojenských nemocnicích.

   V létě roku 1944 byl náš dosavadní šéf, esesák Forst, vystřídán novým esesákem Mollem proto, že prý neměl dost organisačních schopností a energie. Moll všechno přeorganisoval a zřídil také jámy na pálení mrtvol. Když bylo mnoho práce, pomáhal sám házet do nich mrtvoly: vyhrnul si rukávy a pracoval za dva.

   Tento fanatik a šílenec, který ani nekouřil, ani nepil, několikrát prohlásil, že rozkaz je rozkaz, a kdyby mu to führer nařídil, že by spálil i vlastní ženu s dítětem.

   Jeho jediným požitkem byla lidská krev a střílení a jeho oblíbenou zábavou bylo hraní si s dětmi matek čekajících na smrt.

   Přistoupil s úsměvem k matce, políbil její dítě, dal mu kousek čokolády a potom dítě odnášel pryč se slibem, že je zase vrátí. Hodil je však živé do škvařícího se lidského sádla.

   To udělal několikrát za den a potom říkal:

   „Už jsem udělal pro vlast dost!“

   A poručil si svačinu u svého posluhy, francouzského vězně.

   Ve volné chvíli chodil chytat ryby do Visly.

   Dvakrát mě také Moll odvedl do svého soukromého bytu u města Osvětimi; nesl jsem mu tam šatstvo a prádlo pro jeho ženu a syna.

   Jeho asi sedmiletý hoch se ho ptal, kdy mu opět přinese nějaké obrázky a pohádky. Měl jsem dojem, že chlapec věděl, že věci, které mu otec nosí, jsou od lidí, kteří byli zahubeni v Birkenau.

   Viděl jsem umírat v plynových komorách příslušníky skoro všech evropských národů. Příslušníci rodinného tábora českých židů jediní se loučili s životem svou národní hymnou.

   Jsem nejstarší a jediný člen osvětimského a birkenauského sonderkomanda, který všechno přežil, a smrti jsem ušel jenom šťastnými náhodami, vlastně zázrakem.

   Co jsem prožil, se mi dnes zdá neuvěřitelné, jenom jako jakýsi zlý sen.

   Bylo to mnohem hroznější, než lze vůbec vylíčit.

 

Zlatá horečka

 

   Že v Birkenau byl svět na ruby, potvrzuje také okolnost, že někteří vězňové byli takovými kavalíry, že platili královskými odměnami nejenom odvahu pašeráků-soukromých zaměstnanců, ale i – esesmanů. Zlato a drahé kameny neměly v táboře cenu, cenu mělo pouze prodloužení života.

   V oděvech a botách, které zbyly po zničených židovských transportech, bylo ukryto mnoho cenných věcí a Vyklizovací oddíl Kanada se proto také zabýval prohledáváním tohoto šatstva a obuvi a hledáním cenností. Brilianty nebo dolary bývaly však nezřídka skryty tak rafinovaně, že je při těchto prohlídkách nenašli, a často se stávalo, že teprve jiní vězňové z Kanady náhodou vypárali z kabátu nějakou cennou věc nebo našli zlaté mince v podpadku některé boty.

   Na jaře roku 1943, když přijížděly řecké transporty, dostali jsme z Kanady také věnec fíků. Zakousli jsme se do nich, ale div jsme si nevylámali zuby – do každého fíku byl neznatelně vsunut zlatý dvacetifrank!

   Vězňové z Kanady, kteří předměty třídili, přinášeli do tábora tajně a s nebezpečím veliké hodnoty. V táboře za ně dostali potraviny, šatstvo, boty, alkohol, cigarety, které byly do tábora pašovány soukromými zaměstnanci i esesmany. Tomu se říkalo „organisování“.

   Bylo veřejným tajemstvím, že jenom ten, kdo „organisuje“, může se zachovat delší dobu při životě, že nezemře podvýživou.

   Který vězeň „organisuje“, to se poznalo na první pohled. Byl lépe ustrojen a lépe živen. Toho ovšem využívali esesmani i vedoucí vězňové. Sledovali takové „organisátory“, kontrolovali je a vydírali na nich. Nepochopil-li vězeň, oč jde, bylo naň učiněno hlášení. To znamenalo vyšetřování táborovým gestapem, těžký trest a často smrt.

   Tak se vytvořila celá soustava placení na základě pěstního práva. Kápové si vydržovali ve svých pracovních oddílech celé skupiny vězňů, kteří pro ně „organisovali“. Tito vězňové navštěvovali pod záminkou rozličných prací místa, kde mohli získat cenné předměty, jenom proto, aby sami měli klid a jejich kápové třebas jenom kořalku. To se dělo s nasazením života, neboť „organisování“ cenných věcí se často trestalo smrtí. Když byl vězeň při „organisování“ přistižen, kápo se ho nikdy nezastal, naopak popřel, že s ním byl v jakémkoli spojení.

 

   Celý život v táboře byl prohnilý skrz naskrz.

   Esesmani chodili přísně se tváříce od bloku k bloku a na oko konali prohlídky. Jediným a výhradním účelem jejich návštěv bylo vydírání na blokältestech, kteří jim museli dodávat všecko, co si esesmani přáli. Aby blokälteste mohl jejich přáním vyhovět, musel vykonávat nátlak na vězně, kteří mohli věci pro esesmany opatřit; za to jim dával výhodnější místo v bloku, více jídla a lépe s nimi zacházel.

   Esesmani i příslušníci vyšších eseshodností pronásledovali vězně a hledali u nich věci, které vězňové nesměli mít a které jim zabavovali, a často to i hlásili.

   Zdá se neuvěřitelné, ale je to pravda, že titíž esesmani byli v přímém obchodním spojení s vězni, to jest, že za cenné věci dodávali vězňům do tábora cigarety a alkohol. Hrozilo-li některému vězni nebezpečí, že o něm bude učiněno hlášení, mohl se svými známostmi zachránit. Esesmani měli mezi vězni důvěrníky, kteří za úplatek zprostředkovali, že k hlášení nedošlo. Tato korupce šla tak daleko, že hlášení bylo možno zadržet až u samého velitele tábora, bylo-li dost zlata nebo peněz.

   Všichni esesmani a esesdozorkyně měli jediný cíl: co nejrychleji se obohatit, opatřit si přepychové předměty, které nebylo lze nikde koupit. To všechno dostávali od vězňů, kteří se snažili zajistit si těmito službami u esesáků posici, vyhnout se trestům, výběrům do plynu, transportům nebo si ulehčit život.

   Styk těchto vězňů s esesáky byl důvěrný a nebezpečný, neboť esesáci se často takového vězně, který příliš mnoho věděl, v zájmu vlastní bezpečnosti nevybíravým způsobem zbavovali.

   Esesáci tedy jednak pašování potravin a alkoholu pronásledovali a dopadené trestali, zároveň však sami jiným vězňům přinášeli tytéž věci až do tábora. Tak na příklad pobočník velitele tábora byl velkododavatelem alkoholu do tábora: měl důvěrníky mezi esesmany, kteří tyto dodávky zprostředkovali.

   Neboť největšími velkoobchodníky se zbožím všeho druhu byli ti esesmani, kteří byli nejpřísnější. Ti prodávali a kupovali jenom ve velkém; cigarety na příklad jenom po tisících, a surově okázalou přísností maskovali své tajné styky s vězni.

   Život vězňů se měnil s válečným štěstím. Vojenské neúspěchy Německa na frontách rozleptávaly dříve tak železnou disciplinu esesmanů. Takovou změnu vězňové ihned vycítili a kázeň povolila.

   Zejména po zimě roku 1942-1943, po stalingradském vítězství Sovětské armády, jsme často slyšeli výroky esesmanů, jako:

   „Ještě není konec války!“

   „Pět minut před koncem vás všechny zničíme!“

   Při přednáškách esesmanům o nutnosti zvýšit kázeň v táboře se zdůrazňovalo, že se musí vrátit rok 1942. Naproti tomu každé slovo o konci války bylo pro nás velikým povzbuzením a nadějí, že přijde konec náhlý, jak jsme říkali, „přes noc“.

   S blížícím se koncem války se stupňovalo i vydírání esesmanů. V důvěrných rozhovorech oznamovali vězňům události z front, zprávy z londýnského nebo z moskevského rozhlasu a také šeptandu vlastní.

   Každou novinku si však dávali dobře zaplatit a teprve zlato nebo brilianty je učinili sdílnými.

   Prozrazovali, že se potřebují hmotně zajistit pro případ, kdyby Německo válku prohrálo, a nakonec ještě každý dodával, že on má ruce čisté.

   Tak přiznávali svou společnou vinu.

 

 

TRANSPORTY Z CELÉ EVROPY

 

Čeští židé

 

   První transport českých židů, bylo jich 3000, přibyl do Birkenau z Terezína dne 10. října 1942, další dne 27. a 29. ledna 1943, dva pak přijely v únoru 1943.

   Z nich vybrali jako obvykle na nádraží asi 20 procent mužů a žen jako pracovníky, ostatní poslali do plynových komor; z vybraných pracovníků zahynulo vysílením, nemocemi a umučením zakrátko 90 procent.

   Odhadujeme, že z těchto transportů, tedy z 12 000 vězňů, nežije více než 100 osob.

 

   Osud českých židů, kteří přijeli do Osvětimi a do Birkenau z Terezína koncem ledna 1943, osvětlují nejlépe původní německé dokumenty z osvětimského archivu. Tři suché úřední zprávy a jedna statistická tabulka vyjadřují celou tragedii těch, po nichž jejich příbuzní celá léta marně pátrají a jejichž tehdejší náhlé zmizení se jim zdá dodnes nepochopitelným.

 

   V telegramu, který berlínský Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA) poslal dne 23. ledna 1943 vrchnímu veliteli osvětimských táborů Hoessovi, se dvakrát upozorňuje, že jde o věc důvěrnou a nutnou a že telegram má být ihned předložen. O jeho obsahu byl zároveň vyrozuměn inspektor koncentračních táborů Liebehenschel v Oranienburku.

   Telegram zní:

   „Z terezínského ghetta budou do Osvětimi napřed poslány tyto židovské transporty: DA 101 dne 20. ledna s 2000 židy, DA 103 dne 23. ledna s 2000 židy, DA 105 dne 26. ledna s 1000 židů. Transporty přijedou do Osvětimi podle jízdního řádu vždy druhého dne o 12.48 hodině.“

Podepsán je eseshauptsturmführer Nowak.

 

   Druhý dokument je Mauererův z Oranienburku ze 17. února 1943 adresovaný veliteli osvětimského tábora.

   „Prosím o telegrafickou zprávu o stavu a o upotřebitelnosti 5000 židů poslaných z Terezína. Židé byli posláni do Osvětimi jenom proto, aby byli zařazeni do práce.“

   Třetí dokument je dopis obersturmführera Schwarze ze dne 20. února 1943, který je adresován hlavnímu úřadu D II v Oranienburku. Týká se odeslání 5022 židů z Terezína a odpovídá na telegram ze 17. února 1943. „Zvláštním umístěním“ (gesondert untergebracht), o němž se v dopise píše, se rozumí usmrcení plynem.

   Dopis praví:

   „Celkový počet příchozích dne 21. ledna 1943: 2000 židů; z nich bylo vybráno do práce 418 (254 mužů a 164 žen) = 20,9 procenta.

   Transport ze dne 24. ledna 1943: 2029 židů; z nich bylo vybráno do práce 228 (148 mužů a 80 žen) = 11,2 procenta.

   Transport ze dne 27. ledna 1943: 993 židů; z nich bylo vybráno do práce 284 (212 mužů a 72 žen) = 22,5 procenta.

   Zvláštního umístění se dostalo dne 21. ledna 1943 1582 osobám, z toho 602 mužům a 980 ženám a dětem; dne 24. ledna 1943 1801 osobám, z toho 623 mužům a 1178 ženám a dětem; dne 27. ledna 1943 709 osobám, z toho 197 mužům a 512 ženám a dětem.

   Zvláštní umístění mužů bylo provedeno pro tělesnou slabost, u žen pak proto, že ponejvíce měly děti.“

   V poznámce pod Schwarzovým podpisem se praví:

   „Všichni vězňové byli po uplynutí karantény dne 15. února 1943 přiděleni stavebnímu oddělení.

   Stáří mužů: 18-40 let.

   Stáří žen: 18-33 let.“

 

   Nacistická důkladnost se projevuje i v této bilanci smrti a je vypočtena až na desetiny procenta. A bez obalu se píše, že ženy byly usmrceny proto, že ponejvíce měly děti.

   Aby pak přehled o své činnosti mohli statisticky posuzovat, pořídili si o těchto transportech statistickou tabulku, z níž je všechno zřejmé na první pohled:

 

 

          Síla

      transportu

Pracovní nasazení

 

Muži             Ženy

          Plyn

 

Muži             Ženy

  21. ledna 1943

  24. ledna 1943

  27. ledna 1943

          2000

          2029

            993

254                 164

148                   80

212                   72

602                 980

623               1178

197                 512

 

          5022

614                 316

1422             2670

 

   Slovo plyn je v 5. a 6. oddílu originálu tabulky označeno toliko začátečním písmenem G (Gas), stejně jako slova muži M (Männer) a ženy F (Frauen).

 

   Dne 7. a 9. září 1943 přijelo z Terezína dalších 5000 českých židů, mužů, žen a dětí.

   Překvapilo nás a celý tábor, když po prvé v dějinách Birkenau nevybrali tehdy nikoho do plynu, nýbrž všechny, muže, ženy i děti, staré i nemocné, dokonce i mrtvé, posílali do nového tehdy tábora BIIb, z něhož se takto stal rodinný tábor českých židů.

   Tento tábor byl dosud nehotový, neměl cesty, bloky byly nedokončené a nebyly v nich ani palandy ani lůžka. A ještě dlouho potom tam nebyla ani voda.

   Za lagerältesteho tohoto tábora určilo velitelství podle staré tradice německého zločince, několikanásobného vraha Arno Böhma z Frankfurtu nad Mohanem. Byl to jeden z nejstarších vězňů v Osvětimi; měl vězeňské číslo 8. Jeho úkolem bylo dobudovat tento nehotový tábor a řídit jej. Tento surový vrah ztrpčoval bitím, týráním a šikanováním život vězňů, kde a jak mohl, zvláště rád pak bil ženy. Především si zařídil a přepychově vybavil svůj byt a pro svou obsluhu si vybíral nejhezčí mladé ženy.

   Jinak se nestal ze starých birkenauských vězňů, kromě malých výjimek, členem vězeňské správy tohoto tábora nikdo. Velitelství trvalo naopak přísně na tom, aby jeho vedoucí byli vybráni z jeho osazenstva. Tak se stali v Birkenau vedoucími v celém jednom táboře po prvé českoslovenští občané; v mužské části to byli muži, v ženském ženy. A těm se po několika měsících přes Böhmovu hrůzovládu podařilo učinit život svých druhů v koncentračním táboře aspoň trochu snesitelným.

   Staří lidé sice velice trpěli a umírali, ale přirozenou smrtí, která byla ovšem urychlena podvýživou a špatnou hygienou.

   Na rozdíl od ostatních vězňů pracovali vězňové tohoto tábora toliko na vnitřní výstavbě svého tábora.

   Esesmani roztrubovali, že tento tábor je pod ochranou Mezinárodního Červeného kříže a že má půlroční karanténu.

 

   Od svého zatčení až do roku 1943 jsme neměli v ruce knihu. Naší jedinou literaturou byly dopisy z vlasti, někdy, a to velmi zřídka, jsme si mohli tajně přečíst německé noviny. S příjezdem terezínských nastal příznivý obrat, přivezli nám kousek domova: pojednou se v Birkenau objevilo dost českých knih, které se podařilo uchránit před zničením.

   A byly to nejenom knížky českých spisovatelů (bratří Čapků, Eduarda Basse, Jaromíra Johna, Karla Poláčka a jiných), ale také zakázaní autoři němečtí (Feuchtwanger a jiní), kteří se pilně četli po večerech a o nedělích. Po letech jsme tehdy uslyšeli znovu také písničky Voskovcovy a Werichovy a to všechno nám dodávalo novou sílu a povzbuzovalo nás.

   Nám se podařilo vniknout do tohoto nového tábora BIIb hned v září 1943, první den po příjezdu terezínských transportů, pod záminkou, že jsou v něm nezbytné zámečnické práce. Jeden z nás, Erich Kulka, našel tu svou ženu a dítě, s kterými se tenkrát shledal po tříletém věznění.

   Upozorňovali jsme členy vězeňské správy tohoto tábora na to, co se v Birkenau děje. Z počátku tomu nevěřili, později, když sami poznali, jak se v Birkenau ničí lidé, nabyli pevného přesvědčení, že mají opravdu výjimečné postavení.

   Podezřelé bylo, že žádný vězeň z okolních táborů nebyl kromě naléhavých případů do tohoto tábora vpuštěn. Esesákům záleželo na tom, aby se nováčkové nedověděli, že se v Birkenau plynuje a pálí.

   Táborové gestapo, které tehdy vedl pověstný esesák Grabner, nařídilo, aby noví vězňové ihned napsali korespondenční lístky se známou vylhanou větou:

   „Jsem zdráv a daří se mi dobře.“

   A s adresou:

   „Arbeitslager Birkenau bei Neu-Berun.“

   Každý musel napsat aspoň jeden lístek, mohl jich však napsat i pět a poslat je do Terezína i jinam.

   Potom psávali pravidelně každý měsíc, zatím co židé z ostatních osvětimských táborů psali jenom zcela výjimečně.

   Zároveň jim dovolili, aby dostávali balíčky, jichž také začalo docházet hodně, takže v jednu dobu dostával tento tábor z Čech a z Moravy až 1000 balíčků denně. Tyto balíčky obyvatelům tábora pomohly a jejich život se podstatně zlepšil.

   S potravinami přicházela také naděje: zprávy z domova v dopisech a v motácích zapečených v chlebě a podobně ukrytých.

   Těhotným ženám a dětem věnovalo velitelství birkenauského tábora zvláštní péči; dávali jim lepší jídla, máslo a bílý chléb. Tyto tak zvané dietní příděly byly však tak malé, že nestačily, a ženy i děti dávaly přednost obyčejné vězeňské stravě.

   Děti byly soustředěny na zvláštním bloku, ve dne žily v dětském domově, který byl řízen Fredy Hirschem. Blok byl vkusně upraven, děti se učily česky a hrály divadlo. Večer tam pořádala táborová hudba koncerty, hrálo se divadlo, jehož se jako divák často zúčastnil i velitel birkenauského tábora Schwarzhuber a jiní esesáci.

   Ze dvou bloků byla zřízena nemocnice, pro kterou byli vybráni profesoři a docenti, lékaři a lékařky a ošetřovatelky.

   Na první pohled byl v tomto táboře zcela jiný způsob života než v táborech ostatních. Byla to zásluha vlastních vedoucích vězňů, kteří na rozdíl od vedoucích jiných táborů neubíjeli a netýrali spoluvězně, naopak je podporovali.

   Jedinou smutnou výjimkou tábora byl lagerälteste Böhm, který zbytečně prodlužoval apely, šikanoval a týral vězně podle osvědčených způsobů koncentračních táborů.

   Dne 20. prosince 1943 přijelo do Birkenau z Terezína opět 5000 českých židů. S nimi zacházeli stejně jako s těmi, kteří přišli v září 1943: nikoho nevybrali do plynu, všechny poslali do rodinného tábora BIIb, který byl takto naplněn.

   Pro raportführera Buntrocka a pro banditu Böhma však byli tito nováčci jedinečnou příležitostí, aby ulovili tučnou kořist. Provedli důkladnou prohlídku vězňů a všechny cenné věci jim odebrali; tak získali tolik, že se mohli dlouho opíjet.

   V prosincovém transportu byl také vedoucí terezínského ghetta Jakub Edelstein a jeho nejbližší spolupracovníci; ti ale byli při příchodu transportu odděleni od svých rodin a uvězněni v Osvětimi I, v popravčím bloku číslo 11, protože pomáhali při útěcích z Terezína.

   Rodinný tábor českých židů dostal také léky a zřídil si lékárnu. Jeho lékaři-vězňové byli vyzváni k vědecké spolupráci s eseslékaři a bylo jim řečeno, že všichni jsou kolegy. Eseslékař chodil také často do dětského domova, ptal se po zdraví dětí, obdivoval jejich vyučování a výchovu. Jednou byl vedoucí dětského domova Hirsch dokonce vyzván, aby napsal do Švýcarska objektivní zprávu o tomto táboře, zvlášť o jeho dětské výchově.

   Všechno působilo dojmem, že velitelství tábora v Birkenau má veliký zájem na zdárném vývoji tohoto zvláštního tábora.

   Zajímavou a tehdy záhadnou událostí byla návštěva vysokého esesdůstojníka z berlínského Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) Eichmanna, který byl pověřen řešením židovské otázky v celé říši. Vypadalo to, jako by také Berlín měl veliký, kladný zájem o tento tábor; ti však, kteří Eichmanna znali z Terezína, na příklad dr. Janovitz, tvrdili, že po Eichmannových návštěvách přišlo dosud vždycky zhoršení.

 

   Dne 2. března roku 1944 rozdali příslušníkům rodinného tábora českých židů korespondenční lístky, aby mohli psát příbuzným a známým, s rozkazem, aby jako datum odeslání napsali 25. březen 1944; censura prý trvá dlouho.

   Ale už 4. března začaly prosakovat zprávy, že tábor bude zlikvidován, protože se blíží konec jeho půlroční karantény.

   Dne 5. března přišel do pisárny tábora sám velitel Schwarzhuber a prohlásil, že část tábora, to jest ti, kteří přijeli v září 1943, odjedou transportem jinam.

   Nazítří v noci přišel do tábora znovu, opilý, dal si ukazovat nahé ženy, při čemž jim řekl, že pojedou do Heydebrecku v Horním Slezsku. Zároveň nařídil, aby v pisárně připravili seznam všech příslušníků zářijového transportu, jak se to obvykle dělalo při všech transportech. Přitom podotkl, že je třeba, aby u vězňů, kteří mají v táboře nějaké funkce, byly tyto funkce zapsány do seznamu, neboť je v novém táboře dostanou znovu.

   Tušili jsme, že se připravuje něco nekalého, protože dosud se nikdy neposílaly transportem ani děti ani ženy s dětmi. Ještě téhož dne jsme se dověděli strašlivou skutečnost: Kateřina Singrová, která byla tajemnicí vedoucí esesdozorkyně, vyslechla náhodou telefonický rozhovor esesdůstojníků s Berlínem; velitelství tábora dostalo rozkaz, aby vězni zářijového transportu dostali „zvláštní ošetření“, to jest, aby byli všichni posláni do plynu.

Esesdůstojníci otáleli s provedením rozkazu a velitel ženského tábora Hoessler navrhoval Berlínu, aby byli vybráni aspoň muži a ženy schopní práce, které tehdy v Birkenau potřebovali. Za to byl disciplinárně potrestán a Schwarzhuber dostal příkaz, aby ihned provedl rozkaz původní.

   Uvědomili jsme o tom vedoucí vězně tohoto rodinného tábora. Nechtěli tomu věřit; nemohli pochopit, že by to bylo možné po dosavadním zacházení s jeho příslušníky.

 

   Dne 7. března 1944 odpoledne nařídil Schawarzhuber, aby se vězňové ze zářijového transportu z roku 1943 (bylo jich ještě 3800) přestěhovali z rodinného tábora českých židů BIIb do mužského karanténního tábora BIIa. A znovu zdůraznil, že jde o pracovní transport do nového rodinného tábora v heydebrecku, aby si proto vzali všechno s sebou: balíky, jídlo, přikrývky. Zároveň žádal vedoucí funkcionáře, aby spoluvězňům tlumočili jeho prohlášení a uklidnili je. Řekl, že s transportem mohou jet jenom zdraví, nemocní a přestárlí že zůstanou v Birkenau.

   V noci 8. března 1944 však byli všichni zahubeni!

   Po večerním apelu, asi v 18 hodin, nařídil Schwarzhuber, aby v mužském kmenovém táboře BIId nastoupili všichni kápové a blokältesti. Prohlásil, že potřebuje spolehlivé chlapíky na těžkou práci, a vybral z nich 40, těch nejsurovějších. Při tom se stalo, že politický vězeň Němec Hans Röhrich, který patrně věděl, oč jde, odmítl se zúčastnit a byl za to potrestán.

   Ostatní dostali rozkaz ozbrojit se klacky a pod vedením lagerältesteho Franze Danische odpochodovali ve 20 hodin do tábora BIIa, kde vězňové čekali na transport; za půl hodiny potom přijely automobily a silné esesoddíly se psy.

   Ve všech ostatních táborech celého Birkenau bylo přísně nařízeno, aby bloky byly zavřeny, a po prvé v dějinách Birkenau byly před bloky postaveny esesstráže, které měly zastřelit každého, kdo by blok opustil.

   V celém Birkenau zavládlo obrovské vzrušení, mnoho vězňů šlo spat v šatech.

   Esesáci věděli, že tentokrát mají před sebou uvědomělý a dost jednotný celek českých židů. Proto maskovali rafinovaně své úmysly do všech podrobností a lstivě předstírali do poslední chvíle, že běží o přesídlení. Lest se zdařila hlavně v tom, že u mnoha vězňů zmírnila dojem hrozícího nebezpečí a zviklala vůli k odporu.

   A přece se našlo několik jedinců, kteří poznali, co všem hrozí. Tak se na příklad blokältesti několika bloků pokusili vyzvat spoluvězně ke vzpouře. Němečtí kápové, kteří hlídali před bloky, je za to odvedli, utloukli klacky a jejich mrtvoly vhodily do bloků.

   Okolo 21 hodin začali v táboře BIIa nakládat oběti na auta. Vedoucí funkcionáři Hirsch a Jokl se v tu chvíli otrávili. Odmítli vzpouru, rozhodli se pro sebevraždu. Nechtěli vidět masakr žen a dětí v táboře.

   Auta postavili přímo před vchod do bloků, esesstráže se psy obstoupily blok a kápové s blokältesty vyháněli vězně do aut.

   Auta zavezla muže do krematoria číslo I, ženy do krematoria číslo II. Také v krematoriích byla zostřena pohotovost, esesstráže byly ozbrojeny kulomety a granáty.

   Plynování bylo klidné. Oběti musely čekat celé hodiny, než na ně dojde. Zatím psaly dopisy na rozloučenou příbuzným v jiných táborech a odevzdaly je vězňům ze sonderkomanda, aby je odeslali. Někteří psali pod přímým dojmem toho, co je čeká, básně. Jeden kápo, který pomáhal nakládat oběti na auta, odevzdal nám dvě básně od neznámé autorky se vzkazem, abychom je uchovali pro ty, kteří se dočkají svobody. Otiskujeme je na straně 162 – 163.

   Originály toho, co jsme dostali my, jsme dali Josefu Moravcovi, učiteli z Kutné Hory, který pracoval v Birkenau jako soukromý zaměstnanec; opisy odevzdal manželce Oty Krause Boženě Krausové v Praze.

   Ještě v plynové komoře zpívali nešťastníci Kde domov můj?, Nad Tatrou sa blýska a židovskou píseň Hatikvah. Ale nedozpívali – nacistický plyn je zadusil.

   Schwarzhuber a ostatní esesdůstojníci pozorovali skly ve dveřích plynové komory umírání obětí.

   Také přestárlí a nemocní, kteří zůstali v táboře BIIb, byli dovezeni do krematoria, takže celkový počet obětí této noci byl 4000 osob.

   Ze všech odsouzenců vybral eseslékař dr. Mengele 9 lékařů, z nichž 4 žijí, lékárníka a 12 ošetřovatelek; kromě toho zůstalo na infekčním oddělení 40 nemocných, o kterých dr. Mengele předpokládal, že stejně zemřou. Mezi ošetřovatelkami byla také malířka Dina Gottliebová, která doplňuje naši knížku svými svědeckými ilustracemi.

   Podrobné sdělení o tomto zločinu jsme hned po jeho provedení poslali po Josefu Mařákovi z Kostelan u Uherského Hradiště, který pracoval v táboře jako soukromý zaměstnanec studnařské firmy, Olze Kulkové v Novém Hrozenkově.

   Většina krajanů, kteří přišli do Birkenau později, nevěřila, že zářijový transport byl zničen. Utvrzovaly je v tom zprávy z domova, podle kterých lístky z 25. března 1944 došly z Dachau; byly to lístky psané v Birkenau 2. března 1944 s datem 25. března.

   Před samou likvidací zářijového transportu vstoupil lagerälteste, vězeň a několikanásobný vrah Böhm, do SS. Na jeho místo přišel Willy Brachmann, jiný německý zločinec z povolání, který se však k vězňům choval mírněji.

    V květnu 1944 přišly z Terezína další transporty, asi 10 000 českých židů, které také umístili v táboře BIIb. Příslušníci těchto transportů byli číslováni a tetováni jako serie A a B.

   Zničení zářijového terezínského transportu působilo na nás drtivě. Po celou dobu jejich pobytu jsme svým krajanům vydatně pomáhali a „organisovali“ pro ně, jak jsme jenom mohli, a do jejich tábora jsme postupně dopravili celé pytle potravin, šatstva a prádla.

   Tím větší bylo naše zklamání po 8. březnu. Od toho dne jsme pracovali pouze pro útěk a pro záchranu svědectví o nacistických zločinech.

 

   Příslušníci rodinného tábora českých židů, kteří přijeli do Birkenau v prosinci 1943, a ti, kteří přijeli v květnu 1944, žili ve svém táboře BIIb po zničení zářijového transportu v hrozném očekávání svého osudu, až se naplní půlroční lhůta „karantény“.

   Docházeli jsme do jejich tábora dále, ale to už nebylo ono nadějné a tvořivé prostředí. Na všechny padala tíha strašného osudu těch, které viděli odcházet na smrt. Mnozí nechtěli pořád věřit, že taková hrůza je možná, a chtěli po nás, abychom jim dali aspoň trochu naděje.

   Velitelství tábora omezilo ještě více styk s těmito vězni a potlačovalo všechny zprávy o zničení zářijového transportu a svými špicly dávalo rozšiřovat, že to není pravda.

   Byli jsme ve vážném nebezpečí, když nás esesák Schenk vyšetřoval, že vykládáme o tom, co se stalo v noci 8. března 1944, a zakázal nám do tábora BIIb vstup. Proto jsme museli používat nejrůznějších lstí, abychom se dostali k svým rodinným příslušníkům a mohli je podporovat.

   Docent dr. Fišer z Prahy, který se také vrátil do vlasti, nám nechtěl tenkrát věřit. Tvrdil, že zničení zářijového transportu je technicky nemožné, a poukazoval na zprávy esesmanů, ovšem vylhané, kterými se vrazi snažili uklidnit hlavně vězně-lékaře z nemocničního bloku. Dr. Fišer se chytal těchto zpráv jako stébla; nechtěl věřit, že ti, kteří od něho žádali vědeckou spolupráci, zničili v plynových komorách jeho syna, rovněž lékaře.

   Obyvatelé tábora BIIb však žili v zoufalství a bedlivě sledovali dny kalendáře, které se končily dne 20. června 1944, kdy měla přijít druhá, jejich katastrofa.

   Počítali každý den, který jim ještě zbýval, a říkávali nám:

   „Tak za měsíc, za čtrnáct dní jdeme do komína.“

   Snažili jsme se je všemožně povzbudit a utěšit, ale sami jsme svým slovům nevěřili.

   Nadešel s hrozným strachem očekávaný 20. červen 1944. Muži i ženy byli zorganisováni ve skupiny, které se chtěly bránit. Opatřili si nože, hole, vitriol, benzin a byli rozhodnuti zapálit bloky, kdyby přišel rozkaz, že „půjdou na transport“.

   Na všech místech, kde bylo možno zjistit známky úmyslů velitelství tábora, v pisárnách i v kancelářích, všude jsme měli vězně-důvěrníky, kteří nás informovali, chystá-li se snad něco.

   Z těch, kteří tehdy odpor připravovali a s nimiž jsme spolupracovali, se někteří šťastně vrátili do Prahy. Dr. Alfred Mílek a lékárník Ludvík Sand znají ještě mnoho důležitých podrobností o tom, co za tak tragických okolností prožili.

   Dne 20. června však k druhé likvidaci rodinného tábora českých židů nedošlo, ale stala se jiná věc.

   Před blok číslo 11 v Osvětimi I, v kterém byl vězněn Edelstein a jeho terezínští spolupracovníci, přijelo policejní auto, aby je všechny odvezlo. Řekli jim, že jejich vyšetřovací údobí se končí a že pojedou k svým rodinným příslušníkům do Birkenau. Od blokältesteho si také vzali všechny záznamy o nich a odjeli. Ale místo do rodinného tábora českých židů v Birkenau zavezli Edelsteina a jeho druhy do birkenauského krematoria.

   Potom zajelo totéž auto do tábora BIIb pro příbuzné těchto vězňů.

   Edelsteinova žena ležela těžce nemocná v bloku číslo 32 a lékař-vězeň ji nechtěl propustit. Proto přišel za chvíli přímý rozkaz velitele tábora Schwarzhubra, aby byla odvezena v takovém stavu, v jakém je. S ní vzali i její dítě a její matku a odvezli je také do krematoria.

   Tam se shledaly se svými otci a manžely v popravčí síni, kde je všechny postříleli.

   Tak zaplatili první představení terezínského ghetta svou daň. Zemřeli hrdě.

   Od 20. června do 1. července 1944 přicházeli esesdůstojníci do rodinného tábora českých židů denně. Zdálo se, že hledají jiný způsob jeho likvidace, protože se obávají, že opakování noci 8. března by vzbudilo odpor v celém Birkenau. A koncem června ujišťovali, že tentokrát pojedou jeho příslušníci opravdu transportem.

   Svůj slib zčásti splnili.

   Dne 1. července vybral Schwarzhuber s eseslékaři z tohoto tábora 1000 mužů schopných práce a poslali je ještě téhož dne, ostříhané a převlečené do pruhovaných šatů, do koncentračního tábora v Sachsenhausenu a ze Sachsenhausenu je dopravili do koncentračního tábora ve Schwarzheide. Tam museli velice těžce pracovat a jenom 220 jich Schwarzheide přežilo.

   Potom vybrali ještě asi 500 mužů, které poslali do Německa, a 80 chlapců od 14 do 16 let vybrali jako učně pro továrny v říši a přeložili je do mužského kmenového tábora BIId.

   Kromě toho poslali asi 2000 zdravých, mladých, bezdětných žen do Hamburku a do Stutthofu; z nich se některé vrátily do vlasti.

   Zbytek, asi 6000 osob, mezi nimi také děti a ženy, které se nechtěly od dětí odloučit, zničili dne 10. a 12. července 1944 v noci v plynových komorách.

 

   O těch, kteří přežili březen a červenec 1944, poslyšme svědectví Hany Roubíčkové z Prahy, vězeňkyně číslo 71 584:

 

   Po 7. březnu je v našem táboře jako na hřbitově. Táborové silnice a bloky jsou poloprázdné, my však vidíme všude tváře zavražděných kamarádů a kamarádek.

   Jejich funkce byly obsazeny příslušníky našeho transportu, ale nikdo se ze své funkce netěšil. Všichni jsme věděli, že za tři měsíce budeme i my půl roku v táboře a že potom nastoupíme i my cestu do plynové komory.

   Když v květnu přijel z Terezína další transport, byli jeho příslušníci ihned zařazeni na rozličná místa a náš lagerälteste se vyjádřil, že musí mít zapracované lidi, až náš transport půjde v červenci na smrt.

   Pracujeme, abychom nemusili myslit na to, co nás čeká, ale každá práce se nám zdá směšná: Proč zlepšovat poměry v táboře? Pro koho? Nechávají nás pracovat jenom proto, abychom ten čas do července nějak utloukli!

   Počítáme měsíce, týdny, dny.

   Začíná jaro, ale že je jaro, víme jenom z kalendáře. Neboť my, zajatci, vidíme pouze písek, ostnatý drát a kus modrého nebe.

   Je to poslední jaro, které prožíváme.

   A počítáme jenom naše dny . . .

   Nervosita v našem táboře stoupá. Každého večera stojíme dlouho do noci před svými bloky a díváme se ke krematoriím.

   Vysoké plameny se prodírají těžkými oblaky kouře, aby vyrazily k nebi jako zoufalá obžaloba, a k nám vane jen zápach ohořelých kostí.

   Už jenom několik dní a potom pohltí urputný komín i nás. A hvězdnaté nebe bude stejně netečně přihlížet k novému hromadnému vraždění.

   Je sobota večer.

   Do našeho tábora přichází neočekávaně raportführer. To je něco neobvyklého.

   Přináší snad náš ortel smrti?

   Ne! Přináší na pohled bezvýznamnou zprávu: všichni muži a ženy od 16 do 40 let se podrobí odvodu u vrchního esesáckého lékaře dr. Mengeleho a potom budou posláni s pracovními transporty, ostatní zůstanou v táboře.

   Nikdo mu ovšem nevěří.

   Marně se nám snaží namluvit, že nyní, v pátém roce války, Německo potřebuje pracovníky i z našich řad.

   Tušíme, ne, my to zcela jistě víme, že jde o druhý předstíraný transport do Heydebrecku . . .

   Nejsme tak hloupí a víme dobře, proč s námi hrají tuto komedii: nejdříve chtějí vyvézt z tábora zdravé, silné lidi, aby nemohla vzniknout vzpoura. Ti ostatní, matky s dětmi, staří a slabí, se jistě nepostaví na odpor . . .

   Této noci se v našem táboře nezahmouřilo ani jedno oko a postavy vězňů se plíží od bloku k bloku. Plánujeme vzpouru.

   Ne, my nepůjdeme sami na smrt! Aspoň některé z těch netvorů strhneme s sebou!

   Myslíme to smrtelně vážně, ale v koutku srdce cítíme až příliš dobře, že se nezachráníme. Pošlou nás na smrt, až to budeme nejméně očekávat. Až dosud nás přelstili vždycky!

   V neděli 2. července 1944 nastupujeme k odvodu: dopoledne muži, odpoledne my, ženy.

   Vím, že dr. Mengele uzná mé tělo, ale nepociťuji radost. Vždyť je to stejně jenom divadlo. Půjdeme všichni do plynu, ale odloučeně, nejdříve mladí, potom staří. Nedovolí nám ani, abychom směli nastoupit poslední cestu společně se svými matkami.

   Je neděle dopoledne.

   Celé osazenstvo stojí na táborové silnici. Naši muži opouštějí v pětistupech tábor. Všichni jsme napjati: Zabočí vpravo, do mužského karantenního tábora (BIIa) jako naši kamarádi v březnu, nebo jdou opravdu na dráhu?

   Jdou doleva!

   Neodvažujeme se ani vydechnout. Po krátké době, která se nám zdá věčností, naznačují nám vězňové z mužského kmenového tábora (BIId), že naši muži jsou v desinfekční stanici, kde se převlékají do pruhovaných vězeňských šatů.

   Tedy přece jiskřička naděje! Odjedou opravdu na práci?

   V poledne stojíme všichni na silnici a díváme se na připravené vagony. Tak stojíme dvě hodiny. Konečně přichází průvod modrobíle pruhovaných kamarádů na nádraží.

   Uvěříme však teprve, až se přesvědčíme na vlastní oči, že vskutku nastupují do vagonů.

   Snažíme se je rozeznat: Ano, jsou to naši muži! Oni žijí, oni opravdu odjedou někam na práci! Stal se zázrak, my mladí nemusíme zemřít!

   Líbáme se a bouřlivě se objímáme, jsme opilé štěstím: Budeme žít – budeme žít. . .

   Teprve později si uvědomujeme, že z 10 000 nás budou žít jenom asi 3000. Naši otcové a naše matky, naši nemocní a slabí kamarádi, naše kvetoucí děti – ti všichni půjdou do plynu. Naše loučení je těžké. Víme, že se s nimi už nikdy neshledáme.

   Matky, které byly uznány za schopné práce, mohou volit: buď odejít z tábora bez dětí, nebo se svými dětmi umřít. Většina volí plynovou komoru.

   Když opouštíme vrata tábora, přepadá nás zvláštní pocit. Zde, v tomto táboře, jsme tak nepopsatelně zkusily, zde jsme viděly umírat mnohé přátele, zde jsme čekaly na vlastní smrt. A nyní své nejmilejší, své rodiče, své děti opouštíme.

   Oblékli nás do plátěných režných stejnokrojů, lžíce a kartáček na zuby – to bylo naše zavazadlo.

   Nastupujeme do dobytčích vagonů, v každém voze nás hlídají dva esesáci se zbraněmi v rukou.

   Vlak se pomalu rozjíždí. Jedeme okolo našeho bývalého rodinného tábora, ale ten je prázdný; všechny naše milé odvezli před dvěma dny do plynu.

   Zítra nebo za několik dní přijdou noví vězni a za čas budou zničeni také.

   My však nechceme myslit na minulost. Jsme šťastny, že žijeme, a budoucnosti se nebojíme. Vždyť žádný jiný tábor nemůže být tak strašný jako vražedné Birkenau, a jednou přece musí být konec této války!

   Vidíme mizet stále více a více vysoké komíny krematorií, až zmizely úplně.

   Vydechly jsme si zhluboka, neboť věříme, že jsme komínům unikly navždy.

 

   Při druhé likvidaci rodinného tábora českých židů v červenci 1944 se odehrálo mnoho tragedií, a zoufalých pokusů o záchranu žen a dětí.

   Všechny ženy, které se nechtěly rozloučit se svými dětmi, musely do plynových komor. Pouze mladé ženy bez dětí směly být vybrány jako schopné práce a směly ještě žít, neboť říše je mohla ještě potřebovat.

   Jedna matka čtyřměsíčního dítěte se přihlásila jako bezdětná. Nechtěla se svým dítětem rozloučit; dobře věděla, jaký osud by je čekal, kdyby se přiznala, že má dítě.

   A tak stála v pětistupu asi s tisícem žen vybraných do práce. Ještě kontrolovali jejich počet, jména a čísla.

   Po prohlídce balíků, které si mohly vzít s sebou, pochodoval zástup těchto žen do ženského karantenního tábora BIa, do sběrného bloku číslo 25, kde všechny ženy podrobili nové prohlídce.

   Při této kontrole objevili na dně matčiny příruční tašky pečlivě zabalené zdravé čtyřměsíční děťátko, které se matce podařilo ukrýt a které chtěla vzít s sebou na transport. Pevně věřila, že tak zachrání dítě i sebe. Dítě leželo po celou dobu tiše v tašce, jako by vědělo, že jeho matka bojuje o jeho záchranu.

   Chvilku se zdálo, že esesdozorkyně a esesmani jsou dojati vynalézavostí a obětavostí matky. Dovolili ženám, aby se matky a dítěte ujaly, a všechny se těšily, že aspoň jednou zvítězilo trochu lidského citu.

   Ale nebylo to pravda!

   Nacisté se nezapřeli a zůstali věrni svému vyhlazovacímu programu: za dva dny přijelo sanitní auto a matku s dítětem odvezlo do plynové komory.

 

   Každý další transport z Terezína byl pak už vyřizován obvyklým způsobem: roztříděním na rampě, při čemž většina šla do plynu a jenom několik málo procent do tábora.

   V září a v říjnu 1944 přišlo do Birkenau z Terezína asi 18 000 osob, a z těchto transportů přišlo do tábora pouhých 10 procent.

   Z jednoho terezínského vlaku vybrali dokonce jenom 8, slovy osm lidí.

   Poslední transport z Terezína přijel dne 28. října 1944.

 

   Při procesu s Rudolfem Hoessem, vrchním velitelem osvětimských táborů, který se konal v březnu 1947 ve Varšavě, se vysvětlilo, proč byl rodinný tábor českých židů 8. března 1944 vyhuben.

   Na dotaz polského prokurátora, proč transport českých židů, který přijel do Birkenau v září 1943 z Terezína, po půlročním pobytu v táboře celý zahynul, odpověděl Hoess, že zahynul po půl roce proto, že bylo třeba napřed uklidnit českou veřejnost, zejména pak židy, kteří zůstali v Terezíně. Židé z tohoto rodinného tábora byli vnadidlem pro další oběti. Jejich hlavním úkolem bylo, aby psali lístky s příznivým textem (Daří se mi dobře a podobně), které vyvracely pověsti o osvětimském ničení. Když transport tento úkol splnil, uznal Berlín jeho úlohu za skončenou a nařídil jeho likvidaci.

 

Vyhlazování sovětských válečných zajatců

 

   V Birkenau byla dosti početná skupina vězňů, kteří po dlouhou dobu nosili na zádech označení SU. Byla to zkratka Soviet Union – Sovětský svaz. Vězňové byli sovětští váleční zajatci. Byl to malý, nepatrný zbytek z 12 000 zajatců, z nichž většina byla vyhlazena. Kromě těchto sovětských vězňů byli v Birkenau ještě civilní vězňové ze Sovětského svazu. Vojenští zajatci se lišili svým chováním od ostatních. Byli to lidé uzavření, nedůvěřiví a opatrní ve styku s jinými vězni. Příčina spočívala v tom, že mezi nimi byli vysocí důstojníci, kteří tajili svá pravá jména, hodnosti i minulost.

   Později jsme se s některými sblížili a spolupracovali s nimi. Dlouhé měsíce jsme netušili, že jeden z nich, starší člověk, jehož táborovým zaměstnáním bylo zametání na silnici, byl jedním z vedoucích jejich organisace, kdysi generál Sovětské armády.

   Bezohledně kruté vyhubení velkého počtu sovětských vojenských zajatců je jedním z řady důkazů o otrokářských a vyhlazovacích plánech nacistů, které si připravovali pro tak zvané vyčištění svého životního prostoru na úkor slovanských národů.

   V poválečné době byly objeveny dokumenty, které odhalují nejen úmysly nacistů, ale i jejich obavy před sovětským člověkem. Tyto obavy byly plně oprávněné. Poznali jsme sami v koncentračních táborech, že sovětští vězňové, a z nich zvláště váleční zajatci, byli z vězňů všech národností nejsilnějšími odpůrci nacistů. Dokázali to svou soudržností i osobní statečností. Byli to právě oni, kteří v roce 1942, když nacistická armáda pronikla až na Kavkaz, nám až s nepochopitelným klidem a rozvahou vysvětlovali, že Sovětský svaz je neporazitelný a nakonec zvítězí.

   V roce 1941 začaly ve všech velkých koncentračních táborech masové popravy vybraných sovětských válečných zajatců zastřelením, později usmrcováním v plynových komorách. Aby byl hluk kulometů přehlušen, musel celý tábor, někdy i v pracovní době, nastoupit a zpívat písně. Později každý vězeň již věděl, o co jde. O hodinu později vozily nákladní automobily mrtvoly do krematorií. Proto esesáci časem upustili od tohoto zbytečného maskování masakrů sovětských vojáků.

   Záchrana těchto vybraných sovětských válečných zajatců v táboře nebyla možná, neboť již před příjezdem do tábora byli označeni gestapem poznámkou „Sonderbehandlung“. Výběr zajatců určených k masovým popravám byl stanoven jednotnými směrnicemi RSHA. K likvidaci byli vybíráni především osvětoví důstojníci, vedoucí Komsomolu a funkcionáři komunistické strany. Za tím účelem byli ve všech STALAG (Stammlager der Kriegsgefangennen – Kmenový tábor válečných zajatců) špiclové gestapa z řad bělogvardějců a bývalých carských důstojníků. Jejich úkolem bylo zjišťovat mezi zajatci jednotlivé funkcionáře.

   Esesáci se řídili při věznění a vraždění sovětských vojáků zvláštními tajnými směrnicemi. Ve směrnicích je zdůrazněno, že pokyny jsou sestaveny v souladu s rozkazy vrchního vojenského velitelství.

   V úvodu těchto směrnic bylo řečeno:

 

   „Zajetí asi 2,5 milionu sovětských vojáků, jejich umístění, stravování a použití k práci v říši znamená pro vedení státu a armády nové obrovské úkoly. Podle dříve vydaných rozkazů a směrnic bude z velké části nově získaných a dobytých území vytvořena základna pro německou kolonisaci. Jak je každému jasné, potřebujeme pro tato dobytá území lidi, kteří provedou znovuvýstavbu a obnoví průmyslovou výrobu a zemědělství.

   Prozatím nemáme ještě nadbytek německých soukmenovců pro tyto nové naléhavé úkoly. Jsme tedy nuceni použít k tomu účelu ruského člověka. Je však jasné, že nemůžeme zaměstnávat kdejakého Rusa. Rusové jsou od dvacátých let až do současné doby neustále soustavně vychováváni v bolševickém duchu, jsou štváni proti ostatním národům. Proto musí být zjištěny a vyloučeny všechny neúnosné elementy, které jsou mezi zajatci určenými pro práce v obsazeném území. Jako politicky neúnosné živly je třeba zjistit a vyloučit především význačné státní a stranické funkcionáře, politické profesionály, funkcionáře Kominterny, funkcionáře komunistické strany ústředních, krajských, okresních i místních složek, všechny politické komisaře v armádě, všechny vedoucí osobnosti centrálních nebo ústředních úřadů, vedoucí hospodářské funkcionáře, sovětskou inteligenci, všechny židy a vůbec všechny osoby, které budou zjištěny jako pobuřovači a fanatičtí komunisté. Dále je třeba zajistit všechny osoby, které mohou být užitečné k zjištění a ověření výše uvedených nebezpečných politických živlů . . .“

 

   Aby byly tyto úkoly rychle vyřešeny, byly od RSHA v souhlase s vojenským velitelstvím vytvořeny při inspektorátech bezpečnostní policie pohotovostní oddíly, tak zvané „Einsatzkommando“, které byly přiděleny do zajateckých táborů. Jak tam tato komanda pracovala, je zřejmé z jediného odstavce uvedených směrnic:

 

   „Není žádného důvodu brát na ruské válečné zajatce jakékoliv sentimentální nebo citové ohledy. Proto budou všichni sovětští zajatci, kteří byli „Einsatzkommandem“ zjištěni jako podezřelí, bez odkladu zastřeleni.

   Po potvrzení exekucí bude s provedením příslušných nařízení a opatření bezodkladně započato. Není dovoleno, aby sovětští zajatci, kterých se tato opatření týkají, byli ponecháváni v příslušných táborech sebekratší dobu. Popravy nesmějí být prováděny v táborech, ani v jejich bezprostřední blízkosti, nesmějí být veřejné a zásadně nesmějí být přítomni žádní diváci. Podle nařízení příslušného inspektora z Drážďan mají být sovětští zajatci, kteří byli zjištěni jako nespolehliví, převezeni co nejrychleji do koncentračního tábora, kde budou popravy provedeny . . .“

 

   Sovětští váleční zajatci prošli od okamžiku, kdy byli zajati, celým řetězem takových selekcí a šetření.

   První přezkoušení bylo provedeno ve frontových kmenových zajateckých táborech. V prvních a dalších zajateckých táborech ve vnitrozemí se tyto selekce opakovaly a prováděly je tamní pohotovostní oddíly „Einsatzkommando“. To až byli zajatci „protříděni“ a zbaveni většiny „podezřelých“ živlů. Vrchní velitelství branné moci teprve v posledních dnech vydalo pokyny a nařízení, jak má být s válečnými zajatci zacházeno. Tato nařízení zdůrazňovala důležitost politického přezkoumání sovětských zajatců; jsou motivována myšlenkou, že u sovětských zajatců nejde o válečné zajatce v obvyklém slova smyslu, nýbrž že jde o nepřítele, jehož vojsko se skládá ze zvířat a bestií, jak zdůraznil sám Adolf Hitler ve své poslední řeči při zahájení Vojenské zimní pomoci 1941/42.

   Masové vyhlazování ruských vojenských zajatců polevilo v důsledku mezinárodních komplikací a represálií až v roce 1943 a téměř skončilo roku 1944. Nezávisle na těchto opatřeních byly však desetitisíce jiných válečných sovětských zajatců uvrhovány přímo do koncentračních táborů. Přicházeli po vyčerpávajících, mnohdy měsíce trvajících pochodech, kdy dostávali jen nejnutnější množství jídla. Přicházeli zcela vyčerpáni, vyhladovělí, roztrhaní, a když procházeli branou tábora, podobali se lidským troskám. Když vyšli nazí z „lázně“, byly to kymácející se kostry. Úmyslem esesáků i Wehrmachtu bylo dokazovat, jak jsou Rusové špatně živeni a uboze oblečeni. O tom se mělo přesvědčit hlavně obyvatelstvo na území Německa, když takto zbídačení zajatci pochodovali do táborů.

   V koncentračních táborech měla tato demonstrace opačný účinek. Ihned došlo ke spontánní solidární akci, jaké nebylo v táborech do té doby pamětníka. Každý, kdo měl jen trochu možnost, opatřil jídlo a cigarety a mnozí dali svůj poslední kousek chleba. Esesáci zuřili a celý tábor byl za tuto solidární akci potrestán jednodenním odnětím jídla.

   Kdyby se splnil původní úmysl nacistů, nepřežil by ani jediný sovětský válečný zajatec dobu zajetí a pobytu v nacistických koncentrácích. O tom je v citovaných pokynech dále uvedeno:

 

   „Zjistili jsme, že požírají na polích otrhané řepné listy, brambory, odřezky řepy, žížaly i myši. Jak nám strážní protiletecké skupiny Klause beim Altenburg vyprávěli, vybírali zajatci z hnojišť shnilé odpadky potravin a pojídali je. Výživa zajatých Rusů je horší nežli ostatních zajatců. Je to proto, že Rusko nepřistoupilo k ženevské konvenci o zacházení s válečnými zajatci. Proto nemáme žádný důvod, abychom s Rusy jednali a zacházeli podle mezinárodních dohod o lidských právech. Nevíme, jak Rusové zacházejí s našimi zajatci, je třeba však uvážit, podle dosud došlých zpráv, že jenom málokterým se podaří přežít . . .“

   V rámci těchto opatření došlo také k plánování Osvětimi nejprve jako „Kriegsgefangenenlager“ (tábor válečných zajatců), a teprve když bylo později Hitlerem rozhodnuto tak zvané „konečné řešení židovské otázky“, byl původně zamýšlený zajatecký tábor proměněn na tábor vyhlazovací.

   S vyhlazováním sovětských válečných zajatců se začalo hned při výstavbě Osvětimi na podzim v roce 1941. v říjnu přišlo do Osvětimi 12 000 sovětských válečných zajatců. Bylo rozhodnuto likvidovat je hladem. Byli určeni k začátku výstavby Birkenau a objektu I. G. Farben Buna v Monowicích. Na stavbách těchto objektů pracovali a hynuli sovětští váleční zajatci. V polovině dubna 1942 byly dokončeny první dvě zděné budovy.

   Z pracovního oddílu sovětských válečných zajatců zůstalo v tu dobu na živu pouze 450 osob, ostatní zahynuli při nelidských životních podmínkách, hladem, nemocemi, vysílením nebo byli esesáky a kápy ubiti k smrti. To byly začátky vybudování vyhlazovacího tábora Birkenau, který měl sloužit jako středisko pro deportace válečných zajatců a židů. Byl plánován jako neustálý a nevyčerpatelný laciný zásobník pracovních sil pro koncern I. G. Farben, pro zbrojařské monopoly a současně i pro plynové komory v krematoriích. Měl plnit dva úkoly. Zajišťovat obrovské zisky nacistickému průmyslu, dodávky zbraní a materiálu válečné mašinerii hitlerovských armád a současně uskutečnit rasistickou theorii nacismu: plánovitě a soustavně ničit všechny příslušníky tak zvaných „méněcenných ras“.

   Mnoho vojenských zajatců bylo vysíleno a onemocnělo. Hoess mohl však potřebovat jen zdravé, nebo mrtvé. Střílet takové masy lidí nebylo podle Hoessa dost ekonomické (spotřebovalo by se příliš mnoho munice), ani „humánní“. Hledal lepší způsoby. Eichmann poslal Hoesse na praxi do vyhlazovacího tábora v Treblince. Po svém návratu prohlásil Hoess, že tamější methody plynování kysličníkem uhelnatým jsou primitivní. Smrtící plyn tam byl vyráběn jako výfukový plyn spalovacích motorů. Hoess hledal lepší methodu. Viděl hubení hmyzu plynem cyklon B. V důsledku Eichmannovy návštěvy učinil s ním první pokus 15. 9. 1941. Vybral k tomu účelu 600 sovětských válečných zajatců a asi 250 polských vězňů z táborové nemocnice v Osvětimi a uzamkl je ve sklepě pověstného popravčího bloku 11, v hlavním táboře Osvětimi I. Okna byla utěsněna hlínou a krystaly plynu cyklon B byly vhozeny prostě dveřmi. Příští odpoledne, když esesák Palitsch, který tomuto pokusu asistoval, vstoupil do sklepení a otevřel dveře, bylo tam ještě mnoho živých a položivých zajatců, kteří plynovací pokus přežili. Proto bylo plynování opakováno. Konečná scéna tohoto prvního masového vyhlazování sovětských válečných zajatců plynem cyklon B byla vylíčena polským důstojníkem Z. Rozanskim:

 

   „Ti, kteří byli natlačeni u dveří, ztrnule se opírali a padli nám přímo k nohám, narážejíce svými obličeji na tvrdou betonovou podlahu. Mrtvoly stály rovně jako svíce a naplňovaly celou chodbu bunkru, neboť byly tak natěsnány, že nemohly upadnout . . .“

   Po tomto prvním pokusu začalo popravování plynem pravidelně a zanedlouho bylo zahájeno v Birkenau, kde byla pro tento účel adaptována dvě selská stavení.

   Poslední plynování sovětských zajatců bylo 28. 11. 1943, kdy přijel do Osvětimi transport sovětských zajatců z estonského zajateckého tábora. Většinou to byli těžce ranění anebo zmrzačení vojáci. Celkem jich bylo 334; byli naloženi na nákladní auto s falešným cestovním rozkazem do Lublina a posláni rovnou do plynových komor.

   V listopadu 1944 vydalo vrchní velitelství nový výnos, t. zv. kulkový výnos (Kugel Erlass), podle něhož měli být sovětští váleční zajatci vydáváni gestapu a posíláni k likvidaci do koncentračních táborů. Výnos rozděloval tyto zajatce, kteří měli být vyhlazeni, do pěti kategorií:

1.     Všichni váleční sovětští zajatci, kteří ze zajateckých táborů uprchli a byli opět chyceni.

2.     Všichni sovětští důstojníci-zajatci, kteří odmítali pracovat.

3.     Všichni sovětští váleční zajatci, kteří byli vybráni jako politicky nebezpečné živly zvláštními pohotovostními oddíly, umístěnými v zajateckých táborech.

4.     Každý sovětský válečný zajatec, který se dopustil provinění a podle úvahy velitele onoho tábora nemohl být dost přísně potrestán pro nedostatek disciplinárních prostředků.

5.     Každý válečný zajatec, který byl určen zvláštním dekretem vrchního velitelství k potrestání.

   Všechny tyto kategorie byly předávány gestapu na „zvláštní ošetření“. To znamenalo, že byli zbaveni práv válečných zajatců. Byli posláni buď do Mauthausenu a postříleni kulkou do týla, nebo při větším počtu popraveni v plynových komorách Birkenau.

 

   Osvětimský vězeň číslo 20 904, Jiří Beranovský, vězněný v Osvětimi od 1. III. 1941 do 18. I. 1945, vypravuje o sovětských vojenských zajatcích:

 

   Dne 22. června 1941 jsme vyšli k apelu a rozhlas hlásil přepadení Sovětského svazu. Esesáci se chovali jako zběsilí vlivem jakéhosi válečného vzrušení; tloukli a mučili vězně, kteří jim padli náhodou do rukou.

   Přes všechno týrání se nálada většiny vězňů zlepšila, neboť byli přesvědčeni, že nacisté musí válku se Sovětským svazem prohrát.

   Asi v září proskočily zprávy o tom, že do tábora byli tajně dopraveni sovětští zajatci, důstojníci osvětové služby. Byl na nich vykonán pokus hromadného usmrcení plynem v bunkru bloku č. 11. Zjistilo se to tím, že jiní vězňové viděli na stěnách jejich vězení nápisy a některá jména těchto zajatců.

   Koncem října bylo vyklizeno v Osvětimi devět baráků, které byly ohrazeny ostnatým drátem, takže uvnitř tábora vznikl ještě jeden zvláštní tábor, tak zvaná isolace. Začátkem listopadu přivezli nacisté 12 000 sovětských vojenských zajatců, které umístili v těchto devíti barácích. Ubytování bylo strašné. Lůžka neměla slamníky ani přikrývky, v místnostech nebyly stoly ani židle. Den po příchodu museli zajatci odevzdat své stejnokroje i prádlo do desinfekce. Kromě oddílu, který nosil jídlo, a pracovního oddílu několika set vězňů nikdo z těchto 12 000 zajatců nedostal zpět svůj oděv, obuv ani prádlo. Zůstali nazí a třikrát denně byli vyháněni na sčítací apel, kde hynuli za mrazu a nepohody. Jídlo jim vařili zvlášť, mnohem horší než pro nás, pouhou řepu.

   Do konce března 1942 jich zůstalo na živu pouze asi 450. Tento zbytek odešel do Birkenau na těžkou výstavbu nového tábora.

   Jeden ze sovětských vojenských zajatců byl prvním osvětimským vězněn, který se vzbouřil. V pracovním oddíle, který pracoval na t. zv. Holzhofu (dvůr pro dřevo), došlo ke vzpouře. Sovětský vojenský zajatec zabil sekerou esesáka týrajícího jeho soudruhy. Celou skupinu esesáci ubili a po dlouhou dobu nesměli sovětští vězňové do práce.

   Po půlročním pobytu v Birkenau zbylo z celé skupiny pouze asi 100 vězňů. Tehdy nastala zvláštní změna v chování esesáků. Nepatrný zbytek z původních 12 000 sovětských zajatců se stal předmětem mimořádné péče esesáků! Utvořili z nich zvláštní oddíl pouze pro práci v potravinovém skladišti. Byli velmi dobře živeni a dobře oblečeni.

   Účelem tohoto opatření byl patrně úmysl koupit si je jako vězeňské funkcionáře a využít jich proti vězňům jiných národností. Esesáci se domnívali, že si je již plně získali, a svěřili jim dokonce mimořádný úkol; když chyběl některý vězeň, bez dozoru ho hledali v prostorách tábora, až u velkého řetězu stráží.

   Jak se však esesáci zklamali! Jednoho večera, když opět sovětští vězňové hledali uprchlíka za táborem, až na hranici velkého řetězu stráží, náhle převrátili strážní věže i s esesáky, ubili je, vzali jim zbraně a uprchli. Bylo jich šedesát a útěk se asi většině podařil. Nikdy jsme je živé, ani mrtvé v táboře už nespatřili.

   Po tomto odvážném činu se pozvedlo sebevědomí všech vězňů a útěky se množily; pokusy se často dařily, přes všechna i velmi drastická opatření esesáků.

 

Řečtí židé

 

   Z jiných význačnějších vyhlazovacích akcí uvádíme především řecké transporty ze zimy roku 1942 – 1943 a z jara 1943.

   Jejich příslušníci nám vyprávěli, že Němci zřídili v Řecku zvláštní verbovací kanceláře pro zakupování půdy. Kdo si půdu zaplatil, dostal modrou poukázku, kterou se měl vykázat v osidlovaném území.

   Do tohoto území se však nikdo z ubohých Řeků nedostal, všichni se octli v Birkenau. A když se snažili posuňky vysvětlit domnělý omyl, vytrhávali jim esesáci jejich poukázky z rukou, vysmívali se jim a surově je bili.

   Větší část jich poslali přímo do plynových komor, zbytek do tábora, na práci. Protože neuměli německy, byla situace těchto vězňů obtížnější než vězňů jiných, a drsné podnebí přispívalo k jejich rychlé záhubě.

   Ze 70 000 jich nakonec zbylo sotva 1000.

 

Židé ze Sosnowiec a z Bedzina

 

   V srpnu 1943 byli likvidováni židé z blízkých hornoslezských měst Sosnowiec a Bedzina.

   V těchto městech se našly zbraně, a proto byli jejich židovští obyvatelé odsouzeni k smrti v plynových komorách.

   Esesmani v osvětimských táborech měli tehdy zvýšenou pohotovost. Tábory byly uzavřeny a střeženy kulomety, veškerá práce byla zastavena.

   Vlaky, kterými tyto transporty přijížděly, byly přeplněné, do jednoho vagonu napěchovali až 100 lidí, z nichž se mnoho udusilo. Byli na cestě bez vody a bez vzduchu dva až tři dny.

   Když vlak vjížděl do nádraží, začali do něho esesmani střílet z kulometů; mrtvých bylo 2000, ostatní byli polomrtví.

   Velitel krematorií Moll se tehdy dopouštěl hrozných zvěrstev: malé děti držel za vlasy ve vzduchu a střílel je.

   Mrtvol bylo tolik, že je spalovali nejen v krematoriích, ale rovnali je také do hranic, které potom polili hořlavinou a zapálili.

   Obětí bylo asi 30 000 a jejich likvidace trvala dva dny.

   Z těchto lidí nepřišel do tábora nikdo, všichni byli posláni do plynu.

 

Židé z Lodže

 

   V srpnu a září 1944 přijížděly denně také dva vlaky židů z Lodže, kde bylo zrušeno a likvidováno ghetto.

   Bylo jich asi 70 000, z toho asi 2000 československých příslušníků.

   Roztřídili je, většinu poslali do plynových komor, zbytek do tábora. Ti však téměř všichni v táboře brzo zahynuli.

 

Maďarští židé

 

   Už v dubnu 1944 byly zahájeny velkorysé přípravy pro příjezd židovských transportů z Maďarska.

   Krematoria byla pečlivě opravena, pece byly znovu vyloženy šamotem a komíny vyztuženy železnými obručemi. Nádvoří krematorií ohradili ploty, na které dali ještě přikrývky, aby do nádvoří nebylo ze silnice ani trochu vidět. Za krematorii byly vykopány velké jámy; nikdo sice nevěděl nač, ale každý to tušil.

   Zároveň se ve dne v noci usilovně pracovalo na stavbě vlečky z osvětimského nádraží do Birkenau, až mezi krematoria číslo I a II.

   Mezi úsekem BI a úsekem BII byla vybudována dokonalá vykládací rampa a čtyři koleje.

   S pracemi se tak pospíchalo, že čtyři parní válce pracovaly od časného rána do pozdní noci.

   Také počet příslušníků Vyklizovacího oddílu Kanada a sonderkomanda byl zvětšen.

   První menší maďarské transporty přišly ze Zakarpatské Ukrajiny už koncem dubna 1944. Jejich vagony byly více než plné a bylo v nich mnoho mrtvých, kteří zahynuli žízní.

   V červenci 1944 bylo transportů tolik, že musely být otevřeny nové tábory v úseku BII; byly to tábory BIIb a BIIc, ale to všechno nestačilo. Proto byl zčásti obsazen ještě nedostavěný úsek BIII.

   Transporty přijížděly bez přestání, takže celé řady vlaků stály z Birkenau až na osvětimské nádraží.

   Na rampě, na niž lidé vystupovali z vlaků, byly navršeny hory zavazadel, protože automobily nestačily odvážet věci do skladišť, a ve skladištích se tvořily hromady větší než baráky.

   Zvětšený Vyklizovací oddíl Kanada, 2000 mužů a žen, pracoval sice ve dne v noci, ale hromad, v nichž byly drahocenné potraviny, oděvy, peřiny, dětské kočárky, prádlo, boty, nástroje, knihy a rozličné předměty denní potřeby, neubývalo. Před deštěm nebyly nijak chráněny, takže se mnoho věcí zapařilo a zkazilo.

   Esesáci byli stálým tříděním transportů a nesmírným pitím alkoholu úplně vyčerpáni.

   Tehdy byla právě veliká ruská ofensiva. Zdálo se, že Němci chtějí ještě co nejrychleji dopravit všechno, co dopravit lze, z východu do Birkenau.

   Vlaky z Maďarska bývaly na cestě nejméně čtyři dny a byly tak přeplněné, že lidé neměli ve vagonech dost vzduchu a také nedostali nic pít. Proto se mnozí udusili nebo zahynuli žízní.

   Jednou otevřeli vagon a ženy šílené žízní se vrhly na zásobník vody na hašení; nedbaly ani odporu esesmanů ani bití; esesmani je postříleli.

   Ale jinak byli lidé celkem šťastni, že se konečně dostali z vlaku a že se mohli nadýchat vzduchu. Chovali se tiše a několik esesmanů hravě ovládalo režii této hry smrti.

   Tisícové zástupy čekaly před krematorii a na silnicích mezi tábory, než na ně dojde. I staré primitivní plynové komory, v kterých se plynování v Birkenau před výstavbou krematorií začínalo, musely zahájit znovu činnost.

   Krematoria nestačila pálit toto ohromné množství obětí a plameny šlehaly tak vysoko, až se ztrácely v hustém dýmu, který vytvořil nad Birkenau souvislý mrak. Ani slunce jím neproniklo – nad Birkenau byl stín.

   Nahromaděné spousty mrtvol se skládaly také do hranic v připravených jámách a v nich se spalovaly.

   Celé okolí bylo zahaleno odporným kouřem a zápachem ze spálených lidských kostí a masa.

   Továrna na smrt běžela naplno! Vraždilo se v několika směnách, vraždilo se ve dne v noci, vraždilo se bez přestávky!

   A vedoucí nacisté, obžalovaní v Norimberku, o tom nic nevěděli . . .

   Velitel krematorií Moll byl ve svém živlu a svou ničící a ničemnou vynalézavost uplatnil v dokonalé organisaci hromadného usmrcování a co nejrychlejšího odstranění jeho stop.

   Na svůj vynález, kterým uspíšil spalování, byl pyšný: Nařídil, aby kolem hranic s mrtvolami, tedy uvnitř jam, vykopali příkopy, aby do nich mohlo stékat sádlo ze škvařících se těl. A tímto sádlem dal polévat hranice mrtvol, aby se lépe a rychleji spalovaly.

   Moll byl opilý sadistickou rozkoší a bavil se podle svého: malé děti a staré ženy házel živé do škvařícího se sádla nebo do ohně.

   Protože transporty byly obrovské a plynové komory ani krematoria nestačila, vybírali dost lidí do tábora a teprve odtud je posílali do plynu.

   Zejména žen bylo tolik, že je dr. Mengele stále třídil.

   Byl to hrůzný pohled na zástupy žen nedostatečně zakrytých několika špinavými cáry, takřka nahých, jak pochodovaly, aby byly odvšiveny, nebo na smrt.

   Lidé, kteří byli uznáni za schopné práce, šli do desinfekční stanice. Muži zvlášť a ženy také zvlášť. A z desinfekční stanice vycházely seřazené skupiny otroků do táborů.

   Tisíce ostříhaných a skleslých žen naplňovaly denně tábory, v nichž pro ně nebylo připraveno vůbec nic. Nahnali je do bloků, které byly přeplněné, když v nich bylo 500 lidí; maďarských žen však musely pojmout tyto bloky až 1200, takže se ženy musely střídat ve dvou směnách v pobytu v bloku i ve spánku.

   Nejhroznější poměry byly v táboře BIIc. Tam bylo umístěno 26 000 těchto žen. Nedostaly prádlo ani přikrývky, nedostaly prostě nic, a v prvních dnech jejich pobytu netekla v tomto táboře ani voda. Zakrátko byly všechny ženy zavšiveny a rozšířil se mezi nimi skvrnitý tyfus. Nemocnice nebyla, byla pouhá primitivní ošetřovna bez lékařských potřeb a bez léků.

 

   Eseslékaři dr. König a dr. Mengele ukázali právě v tomto táboře svou „léčbu“: Ženy, které se hlásily, že je bolí hlava, musely stát celý den na prudkém slunci u brány a večer tento transport odvedli na „zvláštní ošetření“ – do krematoria.

   Zdravým a mladým ženám brali krev pro německé vojsko, a tak příslušníci „čisté nordické rasy“ dostávali židovskou krev do svých „ušlechtilých“ žil.

   Nacistická propaganda se ovšem zároveň starala o uklidnění v Maďarsku a táborové gestapo nařídilo maďarským nováčkům, aby psali korespondenční lístky s obvyklým textem:

   „Daří se mi dobře.“

   Ale také ti, kteří šli z vlaků přímo do plynových komor, museli napsat do Maďarska pozdrav – nacistické alibi. Ještě v svlékárně krematorií jim rozdali korespondenční lístky s příkazem, aby napsali domů.

   Jako adresu odesilatelů museli psát místo, které existovalo pouze v hlavách esesmanů táborového gestapa:

   „Arbeitslager Waldsee.“

   Protože tehdy Německo mobilisovalo všechny pracovníky, posílali tisíce těchto otroků také do jiných německých koncentračních táborů nebo do továren.

   A zatím co vagony odvážely do říše čerstvé pracovníky, vracely se do téhož Birkenau, do krematoria, vlaky s maďarskými „musulmany“, s troskami lidí, kteří před dvěma či třemi měsíci odjeli na práci.

   Do tábora přicházeli tehdy také zástupci soukromých německých firem a vybírali si jako otrokáři ženy a muže na práci do zbrojních továren. Jejich požadavky byly rozmanité; někteří žádali ženy s jemnými prsty, jiní ženy silné a jiní dokonce ženy krásné.

   V politickém a v hospodářském životě nacisté vyhlédnutou oběť po každé nejprve oklamali. Také při tomto hromadném vraždění zachovávali tuto zásadu. Když se jim to nedařilo, užili nejhrubšího násilí.

 

   Mezi těmito novými oběťmi bylo také dost vojáků, kteří ještě nedávno bojovali na východní německé frontě a byli doma na dovolené, právě když nacisté zatýkali. Také tyto vojáky poslali do Birkenau.

   Tam ukazovali na svá vyznamenání a žádali proto rozličná ulehčení, kterých se ovšem nedočkali.

   Viděli jsme dokonce, jak ke krematoriu kráčel hrdě muž v uniformě maďarského generála.

   Jednou vznikl před plynovou komorou jakýsi nepokoj, někteří začali asi něco tušit.

   Proto k nim esesdůstojník promluvil asi toto:

 

   „Obracím se k vám jako k příslušníkům spojeneckého národa, který s námi bojuje bok po boku. Vím, že je to trpké přijít do pracovního tábora, ale i zde je fronta, a vy ani zde nepřestáváte být našimi spojenci. Podle toho se bude s vámi také v táboře jednat.

 

   Nasazujeme do práce desetitisíce lidí z vaší vlasti, a dnes, ve válečných poměrech, nemůžeme koupat a desinfikovat každého z vás zvlášť. Proto všichni musíte přinést nepatrnou oběť a spokojit se s koupelí a desinfekcí společnou.

   Doufám, že u vás najdu tolik porozumění a sebekázně, že tuto oběť, bez které nemůžete vejít do tábora, všichni přinesete.

   Prosím, aby někdo z vás, kdo umí německy, přetlumočil tento můj projev.“

   Přihlásil se maďarský důstojník a řekl:

   „Kamarádi!

   Ukažme spojeneckým Němcům, že dovedeme nejen chrabře bojovat, ale že se dovedeme v každé situaci bez reptání podřídit.

   Prosím o úplný klid, každý ať se uskrovní, abychom se všichni vešli do této malé desinfekční místnosti.“

   Zástup provolával bouřlivě:

   „Bravo!“

   Mnozí k tomu tleskali a všichni se vtlačili do komory, jejíž dveře se zavřely, a za několik minut byly z chrabrých a ukázněných spojenců ještě ukázněnější mrtvoly.

   Zprávu o tom podal ještě téhož večera Filip Müller, topič z krematoria, který uměl německy a maďarsky.

   Tehdy bylo Birkenau na vrcholu své smutné činnosti. Všechny jeho tábory byly přeplněny, neboť v červenci a v srpnu 1944 v nich bylo 105 700 lidí.

   Rozděleni byli v jednotlivých táborech takto:

 

      BIa ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . .   20 000

          b ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . .   15 000

          a děti  . . . . . . . . . . . . . . . . . . .       500

     BIIa muži . . . . . . . . . . . . . . . . . .     5 000

          b muži, ženy a děti . . . . . . . . .  10 000

          c ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  26 000

          d muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   8 000

          d děti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .      700

          e muži, ženy a děti . . . . . . . . . .   6 000

           f muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . .    3 000

           g muži a ženy . . . . . . . . . . . . .    1 500

    BIII   ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   10 000

 

   Počet maďarských židů, kteří přišli tenkrát do Birkenau, jsme odhadovali na 400 000 a v plynových komorách zničili za 24 hodin 14 transportů, kterými přijelo asi 20 tisíc lidí.

   Byli jsme svědky zločinu dokonalých vražd na příslušnících maďarského národa v provozovnách továrny na smrt. Bestiální a sadističtí vykonavatelé těchto masových vražd SS Totenkopfverbände byli poslušnými a ochotnými nástroji svých vůdců, nacistických pohlavárů, zakladatelů a organisátorů vyhlazovacích táborů, Himmlera, Göringa, Kaltenbrunnera, Eichmanna a jiných.

   V odstupu času byly to zejména protokoly mezinárodního tribunálu norimberského procesu, které nám umožnily doplnit a osvětlit to, čeho jsme sami byli svědky, a odhalit i pozadí příprav. Tyto doplňky usnadní čtenáři představu o neuvěřitelné obludnosti nacistických činů a záměrů. V celé své velikosti a zvrhlosti vynikly teprve později, po osvobození, hlavně při soudních přelíčeních nad válečnými zločinci. Dokumenty z německých archivů, výpovědi obžalovaných a svědků prokázaly, že tyto zločiny byly plánovány již dávno před vypuknutím války. Hromadné popravy byly pečlivě organisovány. Do nejmenších podrobností byly promyšleny methody a úskoky užívané nacisty pro klamání obětí i ostatní veřejnosti, zejména příslušníků tohoto národa, jehož likvidace nebyla ještě pojata v časovém plánu nacistů.

   Jedním ze zmocněnců pro „konečné řešení židovské otázky“ byl nejbližší spolupracovník Kaltenbrunnerův a Heydrichův, náčelník gestapa v Hlavním úřadě říšské bezpečnosti, Adolf Eichmann. Úzce spolupracoval s velitelem osvětimského tábora Hoessem. Měl zvláštní plné moci a byl odpovědný za vyřešení židovské otázky také v Maďarsku. Jeho nejbližší spolupracovníci vypovídali v Norimberku o tom, jak jim Eichmann vysvětlil pojem „konečného řešení“:

 

   Fysicky vyhubit všemi prostředky ve vyhlazovacích táborech, vraždit v plynových komorách a těla spalovat v krematoriích. Nejdříve ale plně využít práce schopné vězně a vymáhat na nich všemi prostředky nejvyšší pracovní výkon!

 

   Popsali jsme, jak v Birkenau probíhaly horečné přípravy ke zvýšení výkonu spaloven krematorií. Zatím co v pracovních oddílech padaly vyčerpáním a mučením stovky vězňů, kteří za pokřiku a bití kápů a esesáků ve dne v noci horečně  stavěli železniční koleje, aby vlaky smrti mohly přijíždět z osvětimského nádraží přímo na nádvoří krematorií před plynové komory a pece, pracoval Eichmann osobně v Maďarsku. Vedl tam „politická jednání“ s maďarskou vládou. Se svým vybraným štábem uskutečňoval organisační přípravy, aby židé jako první nastoupili cestu k „zvláštnímu ošetření“ do Osvětimi.

   Po vstupu německých vojsk do Maďarska v březnu 1944 přijel Eichmann s velkým oddílem esesáků do Budapešti. Navázal ihned spojení s členy tehdejší maďarské vlády, zejména se státními sekretáři Enderem a von Baki. První opatření, které Eichmann s těmito maďarskými vládními činiteli dohodl a neprodleně také provedl, byla koncentrace maďarských židů v určitých místech. Toto opatření probíhalo podle pásem a bylo započato na tehdejší Podkarpatské Rusi a v Transylvánsku. Operace byly zahájeny v polovině dubna, tedy právě v době, kdy Hoess v Osvětimi velkoryse připravoval přijetí maďarských transportů. V Zakarpatské Ukrajině bylo Eichmannovou akcí soustředěno více než 200 000 židů. Byli umístěni v malých městečkách a vesnicích za nesnesitelných ubytovacích a zásobovacích podmínek. Eichmann navrhl Maďarům, aby tito židé byli přemístěni do Osvětimi nebo do jiných koncentračních táborů. Trval však na tom, aby maďarská vláda nebo některý její člen o to sami oficiálně požádali. Tuto žádost potom podal ministr von Baki.

   Ihned poté následovala evakuace. Transporty vlaků byly nepřetržitě odesílány do Osvětimi. Akci řídil z pověření ministerstva vnitra podplukovník Ferenci za použití maďarského četnictva. Odvážení transportů v květnu 1944 a evakuace se řídily podle pásem, nejprve ze Zakarpatské Ukrajiny, potom z Transylvánska, severního, jižního a nakonec ze západního Maďarska. Budapešť byla určena až na konec června; evakuace však nebyla provedena.

   Pro evakuaci a koncentraci židů, dále k instruování a kontrole četnictva vytvořil Eichmann zvláštní operační skupiny, nazvané „Einsatzgruppen“. Jejich členy byli esesáci, osvědčení vrahové z různých koncentračních táborů. Maďarská operační skupina byla organisována začátkem března 1944. Byla vybrána a vycvičena v jednom z nejhorších koncentračních táborů, v Mauthausenu u Lince. V tomto oddílu shromáždil Eichmann většinu svých spolupracovníků, kteří měli v jeho úřadě nějakou funkci. Oddíl měl název „Eichmannův oddíl pro zvláštní účely“ a prováděl všechna brutální a drastická opatření spojená s tak zv. řešením židovské otázky v Maďarsku. Zprávy o výsledcích své činnosti podával Eichmann přímo do Berlína Kaltenbrunnerovi. Z maďarské strany byl vytvořen tak zv. „roztřiďovací výbor“, který určoval skupiny a pořadí, jak mají být židé z Maďarska evakuováni. Někteří členové tohoto maďarského výboru se snažili navázat spojení s Eichmannem, aby mohli změnit osud maďarských židů. Výbor navrhoval Eichmannovi hospodářské ústupky za to, aby židé směli zůstat v zemi. Tyto návrhy byly především finanční povahy a Eichmann byl nucen je předat Himmlerovi k vyjádření. Himmler určil pro další jednání o těchto návrzích jiného esesáka, standartenführera Beckera. Za „roztřiďovací výbor“ vedl jednání dr. Kastner, který ihned při první poradě předal Eichmannovi tři miliony pengö s žádostí o odklad deportací. Eichmann však ani během jednání odesílání transportů nepřerušil, jednání protahoval se zřejmým úmyslem postavit výbor před hotovou věc: poslat do Osvětimi co nejvíce maďarských židů a akci rychle ukončit. Ve velké míře se mu to podařilo a deportoval do Osvětimi 450 000 maďarských občanů židovského původu.

   O každém vybaveném transportu byl telegraficky uvědoměn náčelník bezpečnostní policie v Berlíně; také mu byla posílána přesná statistická hlášení. Všichni tito židé s výjimkou nejvýše asi 25%, kterých bylo použito na práce, přijeli do Birkenau a tam s nimi bylo naloženo ve smyslu nacistických pojmů „konečné řešení“ a „zvláštní ošetření“ . . .

   Z budapešťských židů bylo v říjnu až listopadu 1944 vybráno a deportováno do Německa asi 30 000 osob. V Německu jich mělo být použito jako pracovní síly na stavbě tak zvaného jihovýchodního valu, opevněných posic kolem Vídně. Z velké části to byly ženy. Dvě stě kilometrů dlouhou cestu z Budapešti až na německé hranice šly pěšky. Transporty byly rozděleny na skupiny podle zvláštních cestovních plánů. Jejich zásobování a ubytování za pochodu bylo neobyčejně špatné. Většina z nich onemocněla a zeslábla. Když přišli na místo, kde měli pracovat, vedoucí pracovních táborů je odmítali, protože vysílením hromadně umírali. Velká část jich v těchto tak zvaných pracovních táborech zahynula, hlavně vyčerpáním a epidemickými nemocemi. Asi 12 000 jich bylo dopraveno do Vídně, asi 3000 do Bergen-Belsenu.

   Vcelku možno odhadnout, že z půl milionu maďarských židů jich zbylo na živu po skončení Eichmannových operací sotva 40 000.

   Zbývá jedna otázka. Adolf Eichmann, jeden z hlavních iniciátorů a organisátorů hromadného vraždění, se pohybuje volně na svobodě . . .

   Má sice jiné jméno, ale západní svět mu dovoluje, aby „pracoval“. Světový tisk přináší o něm občas zprávy. Jednou byl prý poradcem egyptské vlády, jindy píše, že se objevil v Jižní Americe.

   Svobodný pohyb a umožnění činnosti tak těžkému válečnému zločinci, jako je Eichmann, je usvědčující skutečností pro kapitalistický systém.

   Bylo by největším omylem se domnívat, že po vyřešení „židovské otázky“ v případě nacistického vítězství by snad Eichmannové odešli do pense. Nikoliv, to měl být pouhý začátek vyzkoušení nového prostředku. Jsou důkazy o tom, že nacisté se chystali na rázné vyčištění „Východního prostoru“. Tím rozuměli v prvé řadě své nejbližší sousedy, kteří stáli v cestě, český a polský národ.

 

Cikáni

 

   V únoru 1943 dovezli do Birkenau první transport cikánských rodin a umístili je v novém tehdy táboře BIIe.

   Byli to cikáni z celé střední Evropy a zakrátko jich dovezli několik tisíc.

   Slibovali jim, že jsou v táboře jenom dočasně a že je brzo usídlí na novém území na východě. Nedostatečná výživa, špatná hygiena a zacházení německých „zelených“ vězňů-zločinců však pomohly velitelství tábora většinu cikánů zahubit.

   Přitom se někteří cikáni dověděli teprve od německých úřadů, že nejsou pravými příslušníky německého národa, že jsou rasy cikánské. Tak vznikla tragikomická situace: v cikánském táboře se octli vězňové, kteří byli vyznamenáni rytířskými kříži a podobně – tak se jim nacisté odvděčili za jejich statečnost na frontách.

   Tábor byl přeplněn cikánskými dětmi, pro které upravili zvláštní hřiště s velkým nápisem:

 

DĚTSKÁ ŠKOLKA

 

   Tam děti nahnali a vyfotografovali je.

   V táboře děti špatně šatili a nedostatečně živili; velitelství tábora jim sice přidělovalo máslo, to však bylo skoro vždycky cestou k dětem rozkradeno.

   Jak vypadalo bydlení celých cikánských rodin na palandách v blocích-koňských stájích, dovede si každý snadno představit.

   Brzy vypukly v cikánském táboře nakažlivé choroby, zejména skvrnitý tyfus, a tehdejší velitel osvětimského tábora Hoffmann poslal obyvatele dvou bloků do plynu, „aby zabránil šíření epidemie“.

   Cikáni měli při číslování samostatné pořadí a k jejich číslu bylo připojeno písmeno „Z“ (Zigeuner).

   Krásné cikánky popletly hlavy mnoha esesmanům a láska cikánek se jim stala osudnou.

   Pověstný osvětimský kat raportführer Palitsch, mnohonásobný vrah, zaplatil milostný poměr k cikánce životem; také zástupce velitele tábora Jochuma přeložili pro poměr s cikánkou na frontu, kde ihned padl.

   Na jaře roku 1944, kdy Německo mobilisovalo poslední pracovníky, začali cikánský rodinný tábor likvidovat: muže a ženy schopné práce poslali do Německa, zbytek, asi 3000 lidí, poslal dr. Mengele do plynových komor.

   To se stalo 6. srpna 1944 večer.

   Tehdy bojovali esesmani s klacky v rukou a s pomocí psů a německých „zelených“ vězňů-zločinců proti posledním příslušníkům tohoto tábora, proti ženám s dětmi a proti starým mužům.

   Naše dílna sousedila přímo s cikánským táborem, takže jsme dobře slyšeli nezapomenutelný křik lidí odvážených na smrt.

   „Pane esesman, nechte mě žít!“ prořízl znenadání vzduch český výkřik malého hocha.

   Odpovědí na to byly rány klackem.

   A všechny je nahnali na nákladní auta a zavezli do krematorií.

   V krematoriu se cikáni pokoušeli znovu o odpor, ale marně.

   Mnozí křičeli:

   „Já jsem říšský Němec!“

   Ale ani to jim nepomohlo.

   Tak dopadlo „nové usídlení“ cikánů po osmnáctiměsičním čekání!

   Vžitý název „cikánský tábor“ bylo potom zakázáno vyslovovat.

   Dr. Mengele korunoval své dílo tím, že potrestal asi 20 polských ošetřovatelů z bývalé cikánské nemocnice, kterou vedl profesor dr. Epstein z Prahy. Vsadil je do trestného bloku s odůvodněním, že špatně konali svou ošetřovatelskou službu a že touto svou nedbalostí přivodili onemocnění cikánů a jejich záhubu v plynu. Tak přísným ochráncem svých nemocných byl – dr. Mengele!

 

Vězňové z Lublina

 

   V červnu 1943 přivezli do Birkenau několik tisíc vězňů z koncentračního tábora v Lublině.

   Před odvezením do krematoria je zavřeli na dva dny do bloků, nahé, bez jídla a bez vody. Bloky byly jimi přeplněny a v den, kdy je odváželi, jevili tito vězňové už jenom slabé známky života. Na auta je nakládali jako pytle.

   Než je zavezli do plynových komor, přijela v elegantních automobilech komise esesdůstojníků, vybrala si z nich vyhublé a znetvořené lidské kostry a vyfotografovala je. Později jsme viděli fotografie těchto ubožáků v ilustrovaném německém časopise a ohromeni jsme četli, že to jsou oběti britského teroru a hladu v Indii.

   Někdy vybírali a fotografovali židovské vězně také pro Streicherův časopis Der Stürmer.

 

Opotřebovaní vězňové

 

   V roce 1944, kdy byla nouze o každého pracovníka, posílali vězně z Birkenau na práci do menších koncentračních táborů a do továren.

   Tito otroci zůstávali však stále majetkem Birkenau, v Birkenau je vedli v evidenci, a když byli prací vyčerpáni, zase je do Birkenau vrátili.

   V Birkenau vyprazdňovali tyto „musulmanské vlaky“ do krematoria.

   Vagony, kterými tito opotřebovaní vězňové přijeli, naplnili novými, čerstvými vězni, které za několik měsíců vrátili a stejně zničili.

 

Choromyslní

 

   Do Birkenau přiváželi často také transporty duševně chorých z vyklizených ústavů pro choromyslné z celé Evropy.

   U těchto transportů nezkoumali rasový původ jejich osazenstva – ničili je tak, jak je přivezli.

   První takový transport, asi 1000 lidí, přijel v osobních železničních vagonech v říjnu 1942 z Holandska, přivezl muže i ženy a byl poslán rovnou do plynových komor.

   Další transport choromyslných přijel v lednu 1943, bylo to 700 žen a mužů z Německa.

   V únoru 1943 přijel transport 800 duševně chorých z Francie a později 150 z Belgie.

   Všichni byli usmrceni stejně.

   Kromě těchto větších transportů přiváželi po celý rok menší skupiny choromyslných, 20 až 60 osob, hlavně z Polska. Tyto skupiny bývaly v jednom až ve třech vagonech připojeny k velikému, hromadnému transportu nebo přijížděly samostatně.

   Také tyto oběti netušily, co je v Birkenau čeká.

   Ve vagonech bývali často vysvlečeni, smáli se, zpívali a plakali. Esesmani s nimi zacházeli brutálně a pažbami pušek jim rozbíjeli hlavy.

 

 

STATISTIKA SMRTI

 

   Tato statistika lidí, které Němci v Birkenau zničili, je sestavena podle zpráv a odhadu vězňů, kteří byli v nejužším styku s přijíždějícími transporty. Byli to především vězňové z Vyklizovacího oddílu Kanada a pak písaři, kteří vězňům vtetovávali vězeňská čísla a kteří zakládali kartotéky těch, kdož přišli do osvětimských táborů jako „schopní práce“.

   Z těch, kteří přijížděli, šlo asi 80 procent z vlaku přímo do plynu, aniž byli počítáni nebo zapisováni. Proto nelze říci přesnou číslici těchto obětí. Jejich počet jsme zjišťovali dotazem u těch, kteří z nich byli vybráni, aby zůstali v táboře.

   Sovětská úřední komise odhaduje osvětimské oběti na 4 000 000, my jsme napočítali 3 500 000 příslušníků (mužů, žen a dětí) těchto národností:

 

      české a slovenské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .      150 000

      americké (židé s americkou

      státní příslušností) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .         2 000

      belgické . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .       60 000

      francouzské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .      150 000

      holandské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .       90 000

      italské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .         6 000

      jugoslávské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .       10 000

      maďarské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .      400 000

      německé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .      250 000

      norské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .          2 000

      polské a ruské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   2 300 000

      řecké . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .         80 000

      celkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   3 500 000

 

   V maďarských příslušnících je část československých státních občanů, kteří byli posláni do Birkenau ze zabraného Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny jako židé maďarští.

   Vězňů, kteří byli vybráni při třídění transportů jako práce schopní a byli zapisováni a posláni do osvětimských táborů, bylo 398 000.

   Každý nováček dostal pořadové číslo, které mu vtetovali také na ruku. Čísla po zemřelých se znovu nepřidělovala, a tak se podle vězňova čísla snadno poznalo, jak dlouho je v táboře: čím nižší měl číslo, tím déle tam byl.

   Asi 30 000 vězňů, kteří přišli na podzim 1944, nebyla pořadová čísla už vtetována proto, že byli určeni pro práci v říši; byli to hlavně Maďaři a někteří vězňové z Terezína. Také vězňům-Němcům, kterých prošlo osvětimskými tábory jenom několik tisíc, se čísla nevtetovávala.

   Všichni vězňové byli číslováni, jako by patřili do jednoho tábora, přitom však byli rozděleni do několika skupin, označených před pořadovou číslicí písmenem:

 

      muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .        1 – 205 000

      ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .         1 –   92 000

      sovětští vojenští zajatci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .      R 1 –   12 000

      muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .      A 1 –  20 000

      ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .       A 1 –  29 000

      muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .       B 1 –  18 000

      cikáni (muži) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .        Z 1 –    7 000

      cikáni (ženy) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .       Z 1 –    8 000

      vězňové na vychování

      (Erziehungshäftlinge) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .        E 1 –   7 000

      Celkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .                398 000

 

   Odečteme-li od těchto 398 000 vězňů, zapsaných v osvětimských táborech, asi 50 000 vězňů, kteří v nich byli v den evakuace dne 18. ledna 1945, naskýtá se otázka, kde je zbytek asi 350 000 lidí, kteří také přišli do tábora?

 

   Odpověď: Transporty odešlo z Osvětimi do říše asi 30 000 vězňů; zbytek, to jest asi 320 000 lidí, zahynul nemocemi nebo těžkou prací a vysílením; kdo nemohl pracovat, byl otráven injekcí nebo šel do plynové komory.

   Sečteme-li náš počet těch, kteří šli na smrt přímo z vlaků (3 500 000), s těmi, kteří museli před smrtí projít tábory (320 000), a s těmi, kteří zahynuli při evakuaci osvětimských táborů (15 000), nejsme daleko od číslice sovětské (4 000 000).

 

   Do Birkenau přivezli příslušníky téměř všech evropských národů.

   Pozorovali jsme rozdíly mezi nimi, zejména to, jak snášeli strašné útrapy tábora.

   Nejméně vytrvalí byli Holanďané; za několik dní po příjezdu onemocněli žaludečními a střevními chorobami, z kterých se už nevzpamatovali.

   Také ostatní západoevropští vězňové, Francouzi a Belgičané, těžce snášeli táborové podmínky.

   Řekové a Italové nevydrželi dlouho. Ničilo je podnebí.

   Nejlépe odolávali Rusové, Poláci a Maďaři.

   Češi a Slováci byli tak asi uprostřed.

   Tato charakteristika není ovšem úplná. U příslušníků všech národů záleželo mnoho na jejich politickém uvědomění. Uvědomělý a pokrokový vězeň snášel táborový život mnohem lépe.

   Osamocený jednotlivec se nemohl udržet v tak těžkých životních podmínkách. Nejlépe vydrželi ti, kteří žili v kolektivu. A kolektiv, který byl politicky na výši, dokázal i v táboře vytvořit hnutí odporu a bojovat proti nacistům.

 

 

POSLEDNÍ POZDRAVY

 

 

List na rozloučenou

 

Manželka vězně číslo 73 043 Elly Kulková poslala tento list svému muži

dne 30. června 1944, před očekávanou cestou do plynové komory. Jeho

snímek je v obrázkové příloze.

 

   Můj nejdražší. V poslední noci mého života se s Tebou loučím. Naše štěstí bylo sice krátké, alek krásné. Vzpomínám na krásný začátek naší lásky až ke krutému konci. Byl jsi největším štěstím mého života a s radostí bych za Tvou záchranu svůj život obětovala.

   A náš malý nevinný Otík, proč ten tak krutou, hrubou rukou musí skončit svůj krátký život!

   Vzpomínám naposled svých drahých. Sejdeš-li se ještě jednou s nimi, tisíckrát je líbám, svoji milovanou sestru, bratra a Olinku, Maxi i Lydi a zvlášť vřele Danečka a Lianku. Přeji všem šťastnější život, jako byl náš. Ať statečně bojují za naši svobodu a pomstí nevinnou krev svých drahých.

   Tobě, můj drahý, děkuji za Tvoji obětavost, lásku a štěstí z celého srdce.

   Zůstaň tím, co jsi, statečným, neoblomným hrdinou. Budu na Tebe vzpomínat, za Tvou záchranu se modlit až do posledního dechu. Všem Tvým kamarádům poslední vzpomínky a pozdravy.

   Zůstaň zdráv, milovaný! Líbá Tě naposled Tvá Elly a Tvůj malý Otíček!

S Bohem.

 

 

My mrtví žalujem!

 

Neznámá autorka poslala tuto a další báseň před smrtí dne 8. března 1944 z krematoria v Birkenau.

 

Ne, na našich hrobech nehnijí kříže

a náhrobky se neklenou,

ne, nejsou tam věnce, ni tepané mříže,

andělé s hlavou skloněnou,

 

vrby a věnec se zlatým vláknem,

svíčka, jež nikdy nezháší.

My hnijem v jamách, politi vápnem,

v kostech nám vítr haraší.

 

Vybledlé lebky beznadějí

na ostnatých se drátech chvějí

a popel náš jde do všech stran

v tisíci urnách rozmetán.

 

Tvoříme řetěz kolem světa,

semena větrem rozvátá,

čítáme dny, měsíce, léta,

čekáme, čas nám nechvátá.

 

A stále víc je nás tu dole,

bobtnáme, rostem den co den,

už nadouváme vaše pole,

až jednou pukne vaše zem.

 

A potom vyjdem, strašný řad,

na lebce lebku, s hnátem hnát

a zařvem ve tvář lidem všem:

My mrtví žalujem!

 

 

 

Cizí hrob

 

Schýlený kříž a puklá helma,

vyprahlou zem déšť nezkropí.

V tom hrobě pod sesutou věží

jak cizí v cizí zemi leží

zabité mládí Evropy.

 

Zavalen vratkým křížem z břízy

ten hrob se mění v hrozný vřed.

A tady cizí, v cizí dáli

jsou mezi kostmi ideály

dvaceti mladých let.

 

Ne, pomník věru není třeba

v tom tichu na hrobu,

neb nade všemi kříži z kovu

ten hrob řve stále znovu

svou věčnou žalobu.

 

Ale až bouře přežene se,

kdo pochopí, kdo pochopí,

že tady v cizím hrobě hnije

kdo řekne, pro čí utopie,

zrazené mládí Evropy.

 

 

 

 

OTROKÁŘI, ŽALÁŘNÍCI A KATANÉ

 

 

AKCIONÁŘI TOVÁRNY NA SMRT

 

  

   Továrna na smrt nebyla postavena pouze pro vyhlazování politických a ostatních nepohodlných odpůrců nacistického imperialistického Německa. Sloužila také nacistickému hospodářství. Než nacistický politik poslal své odpůrce a oběti do plynových komor, zmocnil se jich nejdříve nacistický ekonom. Nutil je brutálním způsobem, aby sami budovali zařízení pro vlastní záhubu, a kromě toho jich využívala ještě hospodářsko-vojenská výrobní střediska zbrojařských monopolů I. G. Farben, Krupp, Siemens atd. Tyto mezinárodní zbrojařské koncerny měly ve všech osvětimských táborech své pomocné závody. V nich vykořisťovali vězně otrockou prací, až do úplného vysílení. Teprve potom je nacisté poslali do plynových komor.

   V roce 1943, po stalingradské porážce, získal nacistický ekonom nad politikem určitou převahu v rozhodování o osudech vězňů. Potřeboval více pracovních sil. Nastalo transportování skupin vězňů do továren v zázemí. Nacionálně socialistická strana podporovala přímo svůj finanční kapitál, půjčovala mu stále nové a nové otroky na práci a po jejich využití je vracela do osvětimských plynových komor. Ani smrt neznamenala však ještě konec vykořisťování. Určitých částí lidských mrtvých těl se zmocnily nacistický průmysl, banky a vědecké ústavy. Z ohořelých kostí se vyrábělo umělé hnojivo, z lidského tuku mýdlo a z ženských vlasů matrace a žíněnky. Za zlato z vytrhaných zlatých chrupů mrtvol si opatřovali nacisté u zahraničních bank devisy a vědecké ústavy a laboratoře používaly masa z lidských těl k pěstování živných půd pro bakterie.

   A o tom, jak a kým byly pomocné závody zbrojařských koncernů budovány a jak v nich byli vězňové vykořisťováni, svědčí výňatek z odůvodnění krakovského rozsudku nad osvětimskými válečnými zločinci z prosince 1947:

 

   Tábor v Monowicích, zvaný z počátku „Lager Buna“ a později „Lager Monowitz“, byl největším pracovním táborem z osvětimských táborů. Zaujímal prostor okolo 15 kilometrů čtverečních. Počet v něm umístěných vězňů dosáhl 25 000 osob. Vězňové pracovali na stavbě podniku „I. G. Farbenindustrie“ v Monowicích pro výrobu umělého benzinu z uhlí; dále se tam budovalo zařízení potřebné k provozu továrny na synthetickou gumu. Firma I. G. Farbenindustrie stavěla tento podnik prostřednictvím různých stavitelských firem a vězňové zaměstnaní při této stavbě pracovali na jejich účet. Pro firmu I. G. Farbenindustrie pracovali také vězňové z táborů „Fürstengrube“, „Günthergrube“ a „Janinagrube“. Firma zakoupila tyto doly pro těžbu uhlí potřebného k výrobě benzinu a gumy v Monowicích.

   Přímo v Osvětimi vznikla nová základna Kruppova koncernu pod jménem „Weichsel-Union-Metallwerke“, která vyráběla rozbušky do dělostřeleckých nábojů, při čemž zaměstnávala na 1000 vězňů. Vězňové tábora v Osvětimi a jeho filiálkách pracovali ještě v několika podnicích soukromých, na příklad v dolech koncernu „Hermann Göring Werke“ v Javišovicích, v továrnách firmy „Oberschlesische Hydriawerke“ v Blechovni, které vyráběly umělý benzin. V těchto podnicích pracovalo asi na 3000 vězňů.

   Další vězňové pracovali ve zbrojních podnicích akciové společnosti „Berghütte“ v Světochlovicích a Sosnovci, která také těžila uhlí v Javořině, v huti a slévárně „Laura“ v podniku „Deutsche Gassrusgesellschaft“ v Hlivicích, v základnách Siemense v Bobreku a také na účet říšské dráhy v opravnách železničních vagonů a lokomotiv v Hlivicích.

   Kromě toho pracovali osvětimští vězňové v podnicích kontrolovaných úřadem W. V. H. A., na př. V „Deutsche Erd und Steinwerke“ (DEST), k nimž náležely mezi jiným továrna na cement v Golešově a štěrkovna v Rajsku, dále v „Deutsche Ausrüstungwerke“ (D. A. W.) v Osvětimi, u firmy „Deutsche Lebensmittel G. m. b. H.“, která měla v režii všechny kantiny, jatky a táborové pekárny. Vězňové byli zaměstnáni také v hospodářstvích zemědělských, lesních a rybných, vedených esesáky v obvodu osvětimského tábora. Osvětimští vězňové pracovali posléze v kancelářích, kuchyních, nemocnicích, stájích, lázních, dílnách, na instalaci vodovodů a jiných táborových zařízeních, dále stavěli tábory a udržovali je v provozu. Tyto všechny práce vykonávali vězňové v tak zv. komandách, t. j. pracovních skupinách, pod dozorem vedoucích skupin, složených z esesáků a jim na pomoc přidělených kápů, kteří se rekrutovali z řad německých zločinců z povolání. Za své práce, vykonávané mnohdy ve vzdálenosti několika kilometrů od tábora a často za nejhorších podmínek, obdrželi jenom chatrný oděv a nedostačující potravu, ačkoliv byl na nich vymáhán nejvyšší výkon.

   V těchto podmínkách ztráceli vězňové síly, často podléhali chorobám a vraceli se jako práce neschopní do tábora, kde je vybírali, usmrcovali a mrtvoly spalovali v krematoriích.

   Proti tomu organisace SS a kapitalistické podniky vytěžily z otrocké práce vězňů obrovské zisky. Podniky platily totiž za jeden den práce vězně kvalifikovaného od 0,25 do 6 RM a nekvalifikovaného od 0,25 do 4 RM, při čemž vlastním podnikům SS byly počítány nejnižší sazby. Hodnota vlastního vydržování vězňů byla správou tábora počítána asi na 30 pfeniků denně.

   Za těchto podmínek potřeba vězeňských pracovních sil u německých podniků stále stoupala. Podle dokumentů v lednu 1943 odpracovali muži (denní průměr 14 519 vězňů mužů) – 435 590 pracovních dnů a ženy (denní průměr 2599) – 77 791 dnů. V prosinci 1943 odpracovali muži (denní průměr 31 471 mužů) – 944 153 dnů a ženy (denní průměr 8026 žen) – 242 776 dnů. Vězňové pracovali v neděli i ve svátek. Počet nemocných (nezaměstnaných) kolísal a činil u mužů od 12 – 20%, u žen mezi 15-35%. Účty, které byly poslány v prosinci 1943 šedesáti různým firmám, udávají celkovou sumu 2 040 185 RM za jeden měsíc. Je pochopitelné, že v Osvětimi i v okolí přibývalo tak více německých podniků a jejich filiálek a že vznikl plán přetvořit během doby osvětimský tábor v gigantický koncentrák, místo se jménem „Himmlerstadt“, které počítalo s koncentrací tři čtvrtě milionu lidí . . .

 

   Je třeba vidět přímou spojitost jmen průmyslových koncernů I. G. Farben, Krupp s Osvětimí. Časový odstup a zejména poválečný vývoj politických událostí potvrzují, že nacismus byl pouhým nástrojem mezinárodních průmyslových koncernů. Úloha esesáků spočívala v plnění prostého úkolu vyhubit a zotročit celé skupiny národů, které stály v cestě hospodářské expansi poválečných i válečných cílů fašismu. Tuto přímou souvislost německých průmyslových koncernů se světovým kapitálem dokazuje řada skutečností, z nichž nejprůkaznější nám byla v době věznění nepochopitelná a záhadná. Ačkoliv celý svět věděl o existenci osvětimské továrny na smrt, nikdo nerušil její provoz.

   V celé říši byla největší bezpečností protiletecká opatření, ale přesto letadla západních mocností našla vždy své cíle. Těsně před koncem války bylo zničeno krásné a výstavné město Drážďany. V posledních dnech války byly bombardovány plzeňské Škodovy závody a pražská Českomoravská.

   Hustým kouřem ve dne v noci dýmající a několikametrovými plameny šlehající komíny čtyř krematorií byly cíle více než výrazné, právě tak jako průmyslové a zbrojařské objekty v jejich okolí. A přece tyto cíle nikdy nebombardovali!

 

   Mnozí akcionáři továrny na smrt přežili ve zdraví válku. Někteří z nich byli i odsouzeni, ale většina jich dostala milost a byla předčasně propuštěna z věznic. Dnes jsou dosazováni opět na vysoké politické funkce. Bývalí ředitelé I. G. Farben a jiní, kteří pomáhali stavět a udržovat provoz osvětimského tábora, neuznávají vojenskou porážku hitlerovského Německa ani krach nacistické politiky. Naše generace je pamětníkem a svědkem, jaké zločiny byly spáchány ve jménu obludné hitlerovské ideologie vlády nadčlověka, životního prostoru a rasismu. Byly to koncentrační tábory, plynové komory, pece krematorií, různé injekce, sterilisace, vivisekce, jejichž oběťmi byli vězňové koncentračních táborů a zavlečení pokojní občané, porobení národů, považovaných za schopné asimilace, a vrchol všeho – soustavné vyhlazování národů považovaných za nižší a konečně „genocidium“.

   A dřívější nositelé těchto zvrhlých, celým světem odsouzených idejí se znovu snaží ovládnout německý národ a hlásají novou, stejně ničemnou ideologii revanšismu, jejímž cílem je připravovat novou světovou válku a nové zotročení a ničení národů.

   To se nesmí podařit. Osvětim se nesmí již nikdy opakovat.

 

 

ESESÁCI

 

 

        

   Oznamuji vám, že jste sem nepřišli do sanatoria, nýbrž do německého koncentračního tábora, ze kterého není jiného východu než komínem. Komu se to nelíbí, může jít hned do drátů vysokého napětí. Jsou-li v transportu židé, nemají právo žít déle než dva týdny, kněží jeden měsíc, ostatní tři měsíce.

 

Z uvítací řeči esesáka Fritsche,

                                                                                                      velitele tábora Osvětim I.

 

Jací byli?

 

   Vlastně teprve nyní, měsíce po osvobození z koncentračních táborů, si uvědomujeme velikost nenávisti všemocných esesáků proti bezmocným vězňům.

   Ano, bojovalo těch esesáků, mužů i žen, na domácí nacistické frontě po celou válku mnoho!

   A bojovali „statečně“ a „vítězně“ – vždyť bojovali, po zuby ozbrojeni, proti bezbranným, proti nemocným, proti starcům, proti ženám a proti dětem!

   Tvrdostí a surovostí soutěžili mezi sebou a zároveň se jimi ucházeli o přízeň svých představených, kteří je povyšovali a doporučovali pro vyznamenání. Zvlášť úspěšní z nich, a úspěšní byli velmi mnozí, také byli za tento boj vyznamenáni záslužnými kříži!

   Denně vyvstávají před naším vnitřním zrakem ona utrpení a ony hrůzy, které jsme zažili a viděli. Nedovedli jsme pochopit, jak je možné, že esesáci kopou do zmučených a úplně už bezvládných těl žen a mužů – a oni je bili a kopali tak dlouho, dokud neuviděli krev; jindy běsnili tak dlouho, až oběti přestaly jevit známky života.

   Esesáci nenáviděli nás – my nenávidíme je za jejich zvířeckosti, marně však se snažíme vzbudit v sobě aspoň část oné šílené nenávisti proti našim žalářníkům a katanům, kterou oni měli proti nám.

   Často jsme se přesvědčovali o tom, jakou kulturní úroveň měli tito přední vojáci nacismu: mnozí se neuměli ani podepsat, a myslit za ně musel opravdu jenom jejich vůdce Adolf Hitler – jeden z nich.

   Věděli jsme, že se pro esesmany pořádá pravidelné politické školení, v němž je hitlerovskými hesly vybičovávají proti vězňům. Stále jim zdůrazňovali, že každý vězeň je těžký, vlastně nejtěžší zločinec a nepřítel německého národa.

   První věta desatera pro blokführery zněla:

   „Každý vězeň je státní nepřítel číslo 1.“

   Na těchto přednáškách vštěpovali esesmanům, jak mají z vězňů vytloukat největší pracovní výkony, jak mají bitím a mučením zastrašovat a udržovat disciplinu.

   Přitom naši žalářníci a katané dostávali přesné směrnice, podle kterých mají německé vězně považovat za spolupracovníky a příslušníky ostatních národů že mají štvát navzájem a zároveň je poučovat, že v koncentračním táboře jsou zásluhou židů, kteří mají vinu na válce.

   Po každé takové přednášce oživla surová činnost esesmanů proti vězňům, najmě proti židům.

   O těchto kursech jsme se dovídali od některých esesmanů, hlavně Neněmců, zejména od esesdozorkyň, které byly sdílnější a nám starším vězňům důvěřovaly.

 

   S obrazem surového esesáka je nerozlučně spojen jeho průvodce – zuřivý pes.

   Esesácký pes byl vycvičen, aby se vrhl na každého člověka v pruhovaných šatech.

   Esesdůstojníci vychovávali k šílené nenávisti proti vězňům esesmany – a esesácký psí oddíl (Hundestaffel) zase cvičil a štval proti vězňům psy.

   O nějaké péči o vězně nelze vůbec mluvit. Zato psi byli pečlivě ošetřováni, vařilo se pro ně neskonale lépe než pro vězně, denně dostávali maso.

   Protože se v poslední době nedostávalo esesmanů, jelikož mnozí museli na frontu, nahrazovali je při doprovázení pracovních oddílů zčásti cvičení psi.

 

   Poslušnost esesmanů byla slepá a velitel krematorií Moll odpovídal na prosby vězňů před jejich zastřelením stále týmiž slovy:

   „Bescheid ist Bescheid!“ – „Rozhodnutí je rozhodnutí!“

   Jednou byl přiveden do popravčí síně říšský Němec, odsouzený esesjusticí k smrti.

   Přesvědčoval Molla, že jistě jde o nedorozumění, že je dávným členem nacistické strany, že má vysoká vyznamenání z fronty a že nebyl před řádným soudem.

   Ale Mollova odpověď zněla jako obvykle:

   „Bescheid ist Bescheid!“

   A chladně umlčel kulkou svého soukmenovce.

 

Jak se jmenovali?

 

   Jména některých esesáků si pamatujeme, jména některých jsme zapomněli, jména některých jsme ani neznali.

   Ti, kteří vynikali zvláštní surovostí a které si pamatujeme, jsou:

   Velitelé táborů a jejich zástupci: Osvětimský koncern: Hoess; Osvětim I: Aumeier, Fritsch, Hoffmann, Thumann; Osvětim II-Birkenau: mužský tábor: Hartenstein, Kramer, Krause, Schwarzhuber; ženský tábor: Drechslerová, Hassová, Hoessler, Mandlová; Osvětim III: Schwarz.

   Raportführeři: mužský tábor: Buntrock, Krupanik, Palitsch (zároveň popravčí), Polotschek, Schillinger, Stiewitz (zároveň popravčí); ženský tábor: Bohrmannová, Brandlová, Gressová, Kitzmannová, Klausová, Taube.

   Blokführeři: mužský tábor: Bardo, Barecký, Buck, Dobrovodský (z Michalovců), Förster, Götz, bratři Kasaničtí (z Povážské Teplé), Köln, Krapatkin, Panzergrau, Schenk, Schmidt (z Povážské Teplé), Schneider, Schulz, Weiss; ženský tábor: Dauzová, Kempová, Kozubíková, Kucková, Mayerová, Mischová, Mitlenzová, Mokrus J., Reichertová, Rullofová, Rungová, Stangová, Stiewitzová, Taugenfeldová, Urbanovsky, Volkenrathová, Wenigová, Womannová, Zaretzká.

   Politické oddělení (táborové gestapo): Boger, Broad, Grabner, Hoffmann, Hustek, Lachmann, Winand.

   Pracovní služba: mužský tábor: Antal, Emerich, Grauel, Oletschuck, Perschel, Zell; ženský tábor: Hassová, Rütters.

   Kuchyně: mužský tábor: Händler; ženský tábor: Franzová.

   Skladiště: Graff, Kretzer, Kulatsch, Wagner, Wunsch.

   Lékaři: Osvětimský koncern: Wirts; pokusné stanice: Büning, Göbl, Clauberg, Schuhmann, Weber; třídění na transporty a do plynových komor: Klein, König, Mengele, Thilo.

   Krematoria: Buch, Forst, Gorges, Moll (zároveň popravčí), Schulz.

 

Hans Schwarzhuber

 

   Esesdůstojník Hans Schwarzhuber, budovatel a velitel koncentračního tábora Birkenau, měl největší podíl na hromadném usmrcování vězňů; na usmrcování sám dozíral.

   Schwarzhuber byl typický nacista, který ničil lidi napřed s pomocí lsti a podvodné přetvářky, a když viděl, že jeho vražedné úmysly byly prohlédnuty, dokázal poslat jakýkoliv počet lidí na smrt soustavnou surovostí.

   Schwarzhuber byl odchovanec světa nacistických koncentračních táborů. Z řadového esesmana se stal blokführerem a mnozí staří vězňové ho pamatovali ještě jako blokführera z koncentračního tábora v Sachsenhausen-Oranienburgu.

   Birkenau, to bylo životní dílo tohoto „dobromyslného“ Bavoráka. Nejprve v něm působil jako raportführer v hodnosti esespoddůstojníka, který byl zakrátko povýšen za svou úspěšnou činnost při výstavbě Birkenau na esesdůstojníka. Brzy se stal obersturmführerem a lagerführerem. Za jeho vedení dosáhl tábor největšího rozmachu: Měl 100 000 vězňů a rekord v usmrcování: 20 000 lidí za 24 hodin.

   Schwarzhuber spojoval v sobě chytráctví a tvrdost. Dovedl si vybírat spolupracovníky z vězňů, kteří pracovali přímo s nadšením na úkolech, jejichž jediným smyslem bylo – ničení lidí.

   Schwarzhuber dobře poznal a uvědomoval si, jak veliká je ctižádost a touha vyvržených lidí po kariéře. Pochopil mentalitu „zelených“ Němců-zločinců a fašistických polských reakcionářů, kteří se snažili vyniknout stůj co stůj, ovládat jiné a velikášsky se opájet mocí.

   Schwarzhuber se obklopil celou smečkou těchto malých hitlerčíků, kteří se mezi sebou přímo rvali o to, kdo si z nich získá větší přízeň milovaného lagerführera.

   K dosažení tohoto cíle volili tito vězeňští funkcionáři všechny prostředky bez ohledu na zdraví a na život spoluvězňů.

   Bylo nepochopitelné, že tito vězňové zapomněli na svět a na život vně ostnatého drátu.

   Schwarzhuber je vedl tak, že se vžili do svých rolí a považovali svou táborovou činnost za vrchol svého životního poslání. Zdůrazňoval jim stále, že jejich spolupráce dokazuje, jak pochopili nacistickou myšlenku, a to mělo být rozhodující pro jejich brzké a stále slibované propuštění z tábora. Zatím co byli pouhými loutkami v dočasné hře, vyvozovali z toho s největší vážností svou nadřazenost nad ostatními vězni.

   Německý nadčlověk Schwarzhuber vytvořil z podřadných kreatur nacistické nadvězně. Spodina lidské společnosti, vrahové, zloději, pasáci a konjunkturalisté se předháněli ve vykonávání jeho rozkazů. Plnili nacistický program německé rozpínavosti a spolupracovali na vyvražďování všeho neněmeckého.

   Schwarzhuber působil na tyto své spolupracovníky také politicky. V rozmluvách s jednotlivci nebo při přednáškách ke skupinám kápů a vedoucích vězňů zdůrazňoval jejich prvenství před opovrženíhodnými židy, Poláky a Rusy.

   Pro své účely dovedl dobře využít národnostních rozporů. Udržoval v táboře stále napětí mezi národnostmi, Poláky štval proti Rusům, kterých se bál, a okázale sliboval, že se sovětský postup zastaví na Bugu a že bolševici se nikdy nedostanou do Osvětimi.

   Na jaře roku 1944 nastala panika mezi staršími židovskými vězni, zejména politickými. Do plynu se vybíralo tolik lidí, že se zdál neodvratný konec všech vězňů, označených žlutým trojúhelníkem. Všichni dlouholetí vězňové se připravovali na útěk, a ti, kteří jenom trochu mohli, opravdu také utekli. Nepomohla ani pohrůžka, že za jednoho uprchlého žida bude zastřeleno deset jiných z jeho pracovního oddílu.

   Schwarzhuber jednal chytře: Jednou v noci zavolal do své kanceláře židovského kápa – Němce Rolfa Baumanna – a pověřil ho posláním uklidnit všechny židy v táboře. Ujistil ho, že se do plynu už v táboře vybírat nebude. A svůj slib po několik měsíců dodržel. Bylo to snadné, protože plynové komory a krematoria sotva stačily pojmout veliké množství obětí z nových transportů.

   Tak jako Hitler nedodržoval slovo ve stycích mezinárodních, stejně věrolomným Němcem byl i velitel birkenauského tábora. Osobně ujistil vězně, kteří byli uznáni za neschopné práce, že půjdou na zotavenou, a dal jim své čestné slovo, že nepůjdou do plynu. Aby svému tvrzení dodal váhy, nařídil, aby jim byl vydán zvláštní příděl chleba. To bylo v době, kdy všichni už byli soustředěni v bloku číslo 20 v mužském kmenovém táboře BIId a čekali na příjezd automobilů, které je zavezou do krematoria. A nazítří byli tito vězňové naloženi po zuby ozbrojenými esesmany na auta a odvezeni do plynových komor – za Schwarzhubrovy přítomnosti!

   A přece si Schwarzhuber lacino získával popularitu, zvláště u nováčků. Dával milost těm, kteří měli odvahu a prosili ho, aby je neposílal do plynu. To mohl udělat snadno: dobře věděl, že je to pouhý odklad do příštího výběru.

   Schwarzhuber vyznamenával své spolupracovníky nicotnými výsadami, na které však byli vyznamenaní nesmírně hrdi.

   Jednoho dne vyznamenal pět novopečených Němců, jejichž matky mluvily polsky, oni však v táboře žádali, aby byli přijati mezi německé soukmenovce (Volksdeutsche). Schwarzhuber jim oznámil před shromážděním všech vězňů, že se stali za věrné a úspěšné služby při výstavbě a vedení tábora přednostními vězni (bevorzugte Häftlinge). Mohli mít dlouhé vlasy, dostávali jídlo z eseskuchyně a mezi nejmenovanými výhodami bylo přimhouření oka nad jejich přestupky, jako opíjení nebo „organisování“.

   Jinou Schwarzhubrovou methodou bylo rozšiřování rozličných zpráv – oficiální šeptandy. Jejím účelem bylo odvádět pozornost vězňů od pravé skutečnosti. Tak byly často rozšiřovány zprávy, že plynování je definitivně zastaveno, že Berlín nařídil úředně, aby se zbourala krematoria, nebo se začalo mluvit o všelijakých výhodných transportech pro vězně.

   V poslední době viděl Schwarzhuber pravděpodobně neodvratně se blížící konec, a proto byl takřka pořád opilý. Alkohol a cenné předměty mu obstarávali jeho věrní vězňové-důvěrníci.

   Krátce potom, když bylo plynování opravdu skončeno, byl Schwarzhuber přeložen do Buchbergu u Dachau, kde měl řídit výstavbu tohoto nového koncentračního tábora. Jak jsme se dověděli od kamarádů, byl tam také americkou armádou na jaře roku 1945 zajat.

   Schwarzhuber plnil nacistickou zásadu „čistých rukou“: nikdy se nedopouštěl surovostí nebo násilností na vězni osobně, pro to si vždycky našel vhodné lidi, esesáky nebo vězně. Dovedl také hrát roli starostlivého velitele, který chce jenom dobro svých svěřenců; přitom hrstka esesmanů ovládala za jeho vedení desetitisíce.

   Hromadné usmrcování lidí mělo hladký průběh a kromě jediné výjimky nedošlo k otevřené vzpouře – to bylo také Schwarzhubrovo umění, stejně jako bylo jeho uměním stále nové a nové vynalézání hromadného odstraňování přebytečných vězňů.

   Schwarzhuber byl dokonalým představitelem typicky prušáckých organisačních schopností. Dokázal řídit soustavné ničení tisícových transportů a přitom stavěl a rozšiřoval tábor pro další a další zotročování evropských národů. Nepochopitelné bylo, že více než 100 000 vězňů stačila uhlídat slabá posádka vysloužilých nebo vyřazených frontových esesáků.

   Celková bilance Schwarzhubrovy činnosti v letech 1942 až 1945 jsou nesčetné statisíce nevinných mrtvých ze všech zemí okupované Evropy.

   Birkenau bylo nejvýraznějším projevem praktického nacismu a mistrem jeho řemeslné praxe byl Schwarzhuber, který měl největší podíl a účast na tomto velkém zneuctění člověka a hanebném znesvěcení civilisace.

   Hamburský soud pro válečné zločince odsoudil Johanna Schwarzhubra k trestu smrti provazem dne 3. února 1947.

 

Josef Kramer

 

   V květnu 1944 byl Hans Schwarzhuber posílen dalším velitelem, Josefem Kramerem.

   Každá osobní změna v táboře byla provázena obavami, jaký bude nový pán, a už její předzvěst znamenala zhoršení, neboť esesmani stupňovali svou činnost, aby se zalíbili novému šéfovi.

   Kramer byl vybrán proto, aby Birkenau mohlo co nejlépe splnit úkoly, které je čekaly, a proti diplomatickému Schwarzhubrovi převzal tenkrát surový, hrubý a zpupný Kramer řízení šíleného a stále se stupňujícího tempa ničení lidských životů.

   Nového představeného nenáviděli esesmani v čele se Schwarzhubrem, který mu byl nyní podřízen a který těžce nesl jeho vládu v podniku, jenž byl Schwarzhubrovým životním dílem a pod jehož vedením dosáhl z nepatrných počátků apokalypticky hrůzné velikosti.

   Z celého Kramerova zjevu vyzařovala sprostota a surovost. Červený obličej s jizvou, mohutná postava a vražedný výraz očí byly charakteristickými znaky tohoto kvalifikovaného odborníka pro masové vraždění. Kramer, přesvědčený o nadřazenosti Němců a o nutnosti zničit všechno neněmecké, byl prototypem esesáka, který plnil do písmene všechny nacistické theorie a v praxi je ještě překonával.

   Když se ujal vlády v Birkenau, převzal ihned osobní dohled nad tříděním transportů, povýšil popravčího mistra Molla, nejkrvavější bestii, jakou Birkenau mělo, obdařil ho čestným titulem Chef der Verbrennug (šéf spalování) a učinil jej velitelem všech čtyř krematorií.

   Aby zamezil panice v průvodech smrti, které pochodovaly mezi krematorii, nařídil vybudovat okolo cest ploty z hustého proutí a zavěsit na ně přikrývky, aby nikdo nemohl vidět zástupy lidí, které se tísnily na nádvoří a čekaly na smrt. Kamer nejvíce nenáviděl Rusy a židy. Židy, které ničil bezohledně a hromadně, považoval už téměř za vyřízené. Proto věnoval velkou pozornost Rusům a hlídal každý jejich pohyb. Rusové však byli velice opatrní a nedali se nikdy chytit, ať je sledoval sebevíce.

   Kramer si všímal pozorně také ruských žen a stále Rusy podezříval, že ve spojení s ženami chystají spiknutí a vzpouru. Proto dojížděl denně do ženských táborů, hodiny se procházel mezi jejich bloky a záludně pozoroval muže, kteří v nich pracovali.

   Přepadal nic netušící vězně, kteří pracovali na táborových silnicích, často je svlékl do naha, důkladně prohlížel a za sebemenší maličkost, jako mazadlo na boty, tužku, nůž a podobné, kterou našel při takové prohlídce, krutě trestal.

   Hlavně pátral po dopisech, v nichž chtěl zachytit nitku spojení s okolním světem. Našel-li, byť jenom dopis s rodinnými zprávami příbuznému v jiném osvětimském táboře, skončil jeho pisatel i adresát v táborovém gestapu.

   Kramer jezdil po celém obvodu tábora ve velikém osobním autu a jeho šofér, mladý, zuřivý esesman, byl vycvičen jako honicí pes. Zastavoval auto před vězni, vybral si jednu nebo dvě oběti, které před svým šéfem prohledával a týral. Kramer se na to díval jako sfinga, zabořen v polštářích auta, kouřil tlustý doutník a se sadistickým uspokojením ukončoval mučitelskou činnost šoférovu blahovolným pohybem ruky, aby pokračoval v jízdě.

   Když se pracovní oddíly navečer vracely, stával Kramer při vchodu do tábora, nejčastěji ženského, a podezíravě pozoroval svým zlým pohledem utrmácené a zmučené vězně.

   Při tom si s oblibou vybíral jednotlivce nebo celé skupiny, poručil jim, aby se svlékli do naha, a prohlížel každý šev jejich oděvu, nenajde-li v něm nějakou zprávu. Ruce měl často plné kamenů, a když se vězňové dost rychle nesvlékali, házel je po nich.

   Tak zvanou maďarskou akci, zničení téměř 400 000 Maďarů, kteří přijížděli od května do července 1944 do Birkenau, prováděl a vedl Kramer.

   Vydržel stát ve dne v noci na nádražní rampě a buďto sám třídil nebo dohlížel a opravoval výběr, který prováděli esesdůstojníci a eseslékaři.

   Sám také dohlížel na plynování a spalování obětí v krematoriích, a když krematoria nestačila ani technickým zařízením ani personálem, nařídil spalování na hranicích a v jámách a pro tuto práci vybral pro sonderkomando dalších 300 mužů z vězňů-nováčků.

   Když ani to nestačilo, vybral pro sonderkomando tělesně zdatné starší vězně při večerním apelu.

   Na námitky vedoucích vězňů, aby nebyli vybíráni řemeslníci a odborníci, odpověděl:

   „To je všecko jedno! Celý tábor je sonderkomando, stejně všichni zahynou!“

   V listopadu roku 1944, kdy byla činnost plynových komor v Birkenau zastavena, odešel Kramer do Bergen-Belsenu, který se měl stát novým Birkenauem a pro který byl Kramer vybrán jako nejschopnější a nejpovolanější velitel.

   Jako velitel Bergen-Belsenu našel svou odplatu, byl odsouzen k smrti a v roce 1947 v Luereburgu popraven.

 

Rudolf Hoess

 

Hoess byl obžalován jako jeden ze spolutvůrců soustavy mučení

                    a vyhlazování národů.

Z obžaloby varšavského národního tribunálu.

 

   V březnu 1944 jsme svědčili ve varšavském procesu proti Rudolfu Hoessovi, generálnímu řediteli osvětimských továren na smrt.

   V Birkenau jsme znali tohoto hlavního esesáka jenom povrchně. Věděli jsme, že je nejvyšším pánem nad všemi osvětimskými koncentračními tábory, kterými rychle projížděl ve svém přepychovém automobilu.

   Jeho nenadálá inspekce a jeho pouhá přítomnost při hromadných výběrech do plynových komor působily značně i na esesáky, takže před ním vyvíjeli horečnou činnost.

   Jakou měl minulost a jaký byl život tohoto muže, který si horlivou poslušností a vlastní iniciativou vysloužil smutný titul největšího hromadného vraha v lidských dějinách?

   Hoessovi rodiče byli zámožní zemědělci v Bádensku. Žili v blahobytu, otec i matka byli velmi pobožnými katolíky. Otec byl původně důstojník z povolání v německém koloniálním vojsku, pro zranění vystoupil z armády a stal se obchodníkem. Zemřel v přesvědčení, že syn Rudolf se stane najisto knězem. Matka i jeho sestry se snažily, aby se otcovo přání splnilo, Rudolf Hoess však rozhodl jinak.

   Za první světové války, v roce 1916, utekl z domova až do Turecka, bojoval tam na rozličných frontách a vrátil se domů teprve roku 1919.

   Pro nové neustálé naléhání matky i sestry, aby se stal knězem, opustil znovu domov a vstoupil do jedné z oněch předválečných polovojenských band, které řádily v rozvráceném Německu. Přitom patřil ke krajním nacionalistům.

   V roce 1921 vystoupil z katolické církve, v příštím roce pak poznal Adolfa Hitlera. V roce 1923 se zúčastnil fémové vraždy a byl za to odsouzen k desetiletému žaláři. V amnestii roku 1929 byl propuštěn, oženil se a stal se zemským úředníkem.

   V nacistické straně se seznámil s Himmlerem a na jaře roku 1933 vstoupil do SS, kde zorganisoval zvláštní jezdecký oddíl. V červnu 1934 se zalíbil Himmlerovi, který ho viděl při přehlídce esesácké jednotky a vybral pro službu v dachovském koncentračním táboře. Tam se stal Hoess zakrátko instruktorem, později blokführerem a raportführerem. Jeho praxe pokračovala v Sachsenhausenu, kde byl napřed pobočníkem velitele tábora a na konci roku 1939 se stal velitelem tábora.

   V květnu 1940 byl Hoess poslán do Osvětimi. Tam založil a vedl nový, později největší nacistický koncentrační tábor, známý v celém světě pod jménem „Auschwitz“.

   Taková byla kariéra velitele popravčích mistrů, který byl otcem pěti dětí.

   Hoess byl jedním z mála nacistů, který před soudem nezapíral svou vinu a přiznal se k svým činům plně a podrobně. Svou vinu se snažil zmenšit jedině tím, že prý poslouchal pouze rozkazy z Berlína. Tím ji ovšem nezmenšil, nýbrž jenom potvrdil vinu nacistické vlády. Před soudem neprojevil žádnou lítost, klidně a pozorně, s tužkou v ruce sledoval svědectví bývalých vězňů, věcně opravoval podrobnosti a dokonce vysvětlil některé záhady. Nezapřel se v něm poslušný a důkladný německý měšťák, v jejichž řadách našli nacisté fanatické stoupence své theorie o nadřazenosti germánské rasy.

   Anglický pozorovatel se před varšavským tribunálem Hoesse zeptal, splnil-li by také Himmlerův rozkaz, aby zabil svou ženu a děti. Hoess odpověděl, že by tak učinil.

   Na Hitlerovy narozeniny dne 20. dubna 1943 byl Hoess dekorován vojenským záslužným křížem první třídy s meči. Toto vyznamenání dostávali jenom ti, kteří se zvlášť zasloužili při obraně proti nepříteli nebo prokázali neobyčejné zásluhy vojenské při výkonu válečné služby.

   Varšavský nejvyšší tribunál odsoudil Hoesse za mučení a násilné usmrcení milionů lidí, za hromadné olupování, spojené se znesvěcováním mrtvol, za pokusy na živých lidech a za zneuctění lidské důstojnosti.

   Bývalí osvětimští vězňové, příslušníci všech evropských národů nacisty okupovaných, dokázali před soudem hrůznou vinu Rudolfa Hoesse a nacismu. Tam, kde dříve hynuly miliony nevinných lidí, na místě zřícených krematorií, byl v dubnu 1947 jejich vrah pověšen.

   Může však smrt jednoho dobrodruha vyvážit cenu života jediného dítěte, kterých byly v Osvětimi povražděny statisíce?

 

Gerhard Palitsch

 

   Jedním z nejobávanějších birkenauských esesáků byl Gerhard Palitsch, původem ze Saska. Zakládal koncentrák v Osvětimi v březnu 1941 spolu s Hoessem a s 30 vybranými zločinci z povolání, vězni z koncentračního tábora Sachsenhausen. Hoess ho charakterisuje ve své zpovědi, kterou napsal ve varšavském vězení, jako muže, který dovedl ovládnout smečku zvlčilých kápů, zločinců, který dokázal bezohledně a surově vládnout vězňům. Hoess dobře osvětluje činnost Palitschovu a potvrzuje v plném rozsahu to, co jsme jako vězňové v době jeho působení pouze tušili.

   Nebylo snad horlivějšího esesáka nad Palitsche. Procházel tábory, všude měl mezi vězni vybudovanou síť špehů a slídilů. Byl lépe informován o poměrech v táborech než vrchní vedoucí táborů. Svým špehovským systémem hlídal kápy, blokové vedoucí a dovedně vyvolával v jejich řadách rozbroje ve svůj prospěch.

   Jeho zvláštní oblibě těšili se ti vězni-funkcionáři, kteří byli nejsurovější a dovedli zabíjet. Když však se jejich činnost stala nápadnou, šli na nějaký čas do trestného oddílu. Palitsch však na tyto své oddané spolupracovníky nezapomněl a zakrátko je odtamtud vysvobodil. Kreatury staly se ještě spolehlivějšími a mučily vězně podle potřeby. Tato potřeba měla v pozadí – zlato . . . Obchodoval se zlatem ve velikém měřítku a k tomu potřeboval kápy a vedoucí bloků. Opatřovali mu zlato a cenné věci z transportů prostřednictvím vězňů ze svých pracovních oddílů. Nejednou zabili kápové vězně, kteří měli zlaté zubní protézy, jen proto, aby odvedli Palitschovi zlato, jehož neměl nikdy dost. Když však někteří věděli o takových Palitschových „obchodech“ více, než považoval za únosné, nebo mu odmítli další „spolupráci“, stali se obětí smrtelných „nehod“ při práci nebo „umírali“ na skvrnitý tyf . . . Pověstný „zelený“ blokový Brodniewicz byl jeho hlavním pomocníkem. Palitsch byl hlavním popravčím; zejména popravoval střelou do týla sovětské válečné zajatce a střílel děti. Palitsch odpravil stovky obětí, aniž to zanechalo na něm zjevnou stopu pohnutí nebo únavy. Mohl zabíjet lidi bez přestávky. Takový to byl esesák. Míval službu při plynování a okénkem přihlížel na útrapy umírajících vězňů. Byl hlavním viníkem toho, že v táborech zavládla surovost a bezohlednost při zacházení s vězni. Žádný prostředek nebyl pro něj dosti špatný, sloužil-li jeho uspokojení.

   Vězeňská samospráva v jiných táborech ulehčovala život vězňům, ale v Birkenau byla celá v rukou Palitschových společníků, kteří si mohli jen surovostí a lupem vysloužit jeho uznání. Ve svém špiclovském systému šel Palitsch tak daleko, že si dokonce i sám oblékl vězeňské pruhované šaty! Pohyboval se tak mezi vězni v táborech, aby snadno vnikl do všech jejich tajů a mohl jich zneužívat.

   Slabou stránkou Palitsche byly však ženy. A nebyly to jen rasově čistokrevné esesačky-dozorkyně, kterým věnoval svoji přízeň. Líbily se mu židovky i cikánky. Jedna z nich se mu stala osudnou. Hoess ho nenáviděl a ostatní esesáci mu záviděli. Palitsch byl přistižen a tím jeho kariéra skončila. Byl uvězněn a po dalších obviněních skončil před vojenským soudem.

   Palitsch předtím s dvěma poddůstojníky správy tábora pomohl také k útěku vězňovi Meierovi z obavy, aby nebyly vyzrazeny jeho machinace s krádežemi zlata a šperků. Vězeň hrozil, že vše oznámí, neumožní-li mu útěk. Protože síť byla velmi rozvětvená a Meier se zajistil tak, že i v případě jeho odpravení by se věc na Palitsche prozradila, pomohl mu k útěku. Vězeň však byl chycen a svým doznáním Palitschovi přitížil.

   Čím Palitsch zacházel, tím také skončil – kulkou gestapa.

 

Marie Mandlová

 

   Marie Mandlová byla po celou dobu trvání Osvětimi vrchní velitelkou všech jeho ženských táborů.

   Narodila se v roce 1912 v Rakousku, vychodila čtyři třídy měšťanské školy a stala se soukromou úřednicí. Byla příslušnicí nacistické strany a za své zásluhy byla vyznamenána odznakem vojenského záslužného kříže druhé třídy. V prosinci 1947 byla odsouzena nejvyšším národním tribunálem v Krakově k trestu smrti a v rozsudku se praví toto:

 

   Obvinění:

   Marie Mandlová se podílela na dokonaných vraždách žen tím, že se zúčastnila jejich výběru pro záhubu v plynových komorách, dále vybírala ženy pro provádění lékařských pokusů, způsobila u žen smrt hladem a vyčerpáním, jakož i týrání, které se končilo smrtí.

   Hanobila mravně i tělesně k dozoru ji svěřené vězeňkyně, ponižovala jejich lidskou důstojnost, tupila je nadávkami, bitím a kopáním, odbíráním potravy i oděvu a odsuzovala je k nelidským trestům.

   Odůvodnění:

   Obžalovaná prohlásila, že ani v koncentračním táboře v Ravensbrücku ani v Birkenau nikdy nezpůsobila smrt vězeňkyň, nezúčastnila se výběrů do plynových komor, zastřelení, usmrcení fenolovými injekcemi, nevybírala vězeňkyně pro lékařské pokusy profesora dr. Gebhardta, z nichž mnohé po těchto pokusech zemřely. Byla jenom několikrát z nařízení velitele tábora přítomna při výběrech; o osudu vězeňkyň při tom rozhodovali toliko lékař a velitel tábora. Jestliže je na jednom výkaze pod jmény 498 vězeňkyň určených k tomu, aby byly zahubeny plynem, její podpis, ke kterému se přiznala, podepsala tento list ve chvíli, kdy výběr obětí určených na smrt byl už lékařem skončen.

   Nejvyšší národní tribunál se na základě výpovědi očitých svědků přesvědčil, že se účastnila skoro všech výběrů do plynových komor, prováděných v Ravensbrücku nebo v Birkenau, a že se při tom neomezovala na pouhou asistenci při označování obětí lékařem.

   Výpovědi svědků dr. Žofie Maczkové a Machwické dokazují určitě, že obžalovaná osobně vybrala k lékařským pokusům více než 80 vězeňkyň, Polek, z nichž 5 následkem dokonaných pokusů zemřelo a 6 bylo po operaci zastřeleno. Tyto pokusy, prováděné v Ravensbrücku profesorem dr. Gebhardtem, sloužily pozorování regenerace tkáně a byly prováděny operativním způsobem na končetinách.

   Podíl obžalované na výběrech do plynových komor v birkenauském táboře, jejichž účelem bylo usmrcení části vězeňkyň, vysvítá s jistotou z výpovědi svědků Kuliho, Klodziňského, Kulky, Krause, Foltýnové, Porebského, Jelena, Piatkovské, dr. Kosciuszkové, Habrajského, Marie Budziaskové, Michaliny Jedrusiakové, Sosnovské, Frankiewiczové, Ireny Dubasové, Solomona-Langevina, Claudie Blockové, Szmaglewské a Zywulské.

   Nelze zjistit všechny případy usmrcení vězeňkyň výběrem za účasti a asistence obžalované, zejména když nejdůležitější svědci, to jest oběti tohoto způsobu usmrcování, nežijí. Přesto nejvyšší národní tribunál měl úplné podklady pro zjištění, že při výběrech, ať už se konaly v blocích, v nemocnicích, při návratu pracovních oddílů z práce nebo při hlavním apelu vězeňkyň celého ženského tábora v Birkenau, obžalovaná stejně jako lékaři označovala jednotlivé vězeňkyně k záhubě. Asistovala při vhánění obětí na auta, kterými byly odváženy do plynových komor, a vězeňkyně přitom bila.

   Obžalovaná označovala oběti pro plynování společně s lékaři a s důstojníky při hromadném vyhlazování maďarských židů; stejně si počínala v rodinném táboře českých židů z Terezína; při transportu ruských žen z Vitebska brala matkám děti, bila je a házela je do aut jako kamení.

   Obžalovaná posílala také z vlastní iniciativy těhotné ženy na smrt do plynové komory nebo fenolovou injekcí. Jeden drastický případ potvrdil ve své výpovědi svědek Kulka: Obžalovaná posílala při likvidaci rodinného tábora českých židů do krematoria matku s dítětem přes to, že je esesáci chtěli ušetřit. Obětí byly tisíce, uváží-li se zejména, že při hlavním apelu bylo nařízeno všem vězeňkyním, aby skákaly přes kládu, položenou v určité výši, a tak bylo vybráno do plynu na 4000 vězeňkyň.

   Nelze také opominout skutečnost potvrzenou svědkyní Pelszowskou, že nejedna vězeňkyně spáchala v táboře sebevraždu, protože nemohla vydržet stálý útisk vytvořený táborovým systémem a podporovaný kromě toho rozličným týráním obžalovanou.

   Ale obžalovaná se nezúčastnila jenom výběrů četných vězeňkyň koncentračních táborů v Ravensbrücku a v Birkenau, čímž způsobila jejich smrt. Provedla kromě toho podle výpovědi věrohodných svědků v prosinci 1942 v ženském táboře v Birkenau odvšivení vězeňkyň za třeskutého mrazu, při čemž koupel trvala od rána až do 16 hodin. Vězeňkyně, mezi nimiž se obžalovaná pohybovala s bičíkem, stály po koupeli nahé a hladové po mnoho hodin na silném mrazu. Nejméně čtvrtina těchto žen, které byly zmrzlé a vyhladovělé, byla odvezena nákladními auty do bloků a většina jich zemřela. Každá odvšivovací akce měla za následek smrt vyčerpáním nebo zmrznutím většího nebo menšího počtu vězeňkyň. Zvláště po takových akcích musely vězeňkyně být po celé dny bez prádla a bez slamníků, ačkoliv ve skladištích jich bylo na tisíce.

   V jiném případě se obžalovaná zúčastnila zabití vězeňkyně, kterou esesák shodil hlavou dolů do jámy, tím, že sklonivši se nad jámou zjišťovala, zda oběť už zahynula.

   Podle výpovědi svědkyně Piatovské poručila obžalovaná jednou vyhodit novorozené dítě na dvůr, kde je sežraly krysy. Podle výpovědi svědkyně dr. Kosciuszkové nařídila obžalovaná v Birkenau, aby se novorozené děti pálily v pecích, a také několikaměsíční nemluvňata se matkám odbírala a usmrcovala. Špatné životní podmínky, špatné ubytování a nedostatek jakékoliv hygieny v ženském táboře, který podléhal obžalované, způsobily smrt téměř všech dětí, které se v táboře narodily.

   Tresty v bunkru, vyměřené na rozkaz obžalované a spojené s hladověním, způsobily už za její činnosti v Ravensbrücku smrt dvou vězeňkyň. Nejedna vězeňkyně zahynula vinou obžalované proto, že ji nelidsky týrala. Obžalovaná nejenom plnila už tak nadmíru surový služební řád tábora, ale na každém kroku jej ke škodě vězeňkyň ještě překračovala.

   Soudní řízení osvětlilo také nesčetné případy činnosti obžalované, jimiž způsobila vězeňkyním škodu jinak než smrtí.

   Obžalovaná byla postrachem všem vězeňkyním, protože je bila, kopala a trýznila na každém kroku. Prohlášení obžalované, že bila jenom občas rukou po tváři, bylo vyvráceno výpověďmi 11 svědků. Svědkyně dr. Kosciuszková potvrdila, že obžalovaná bila zvláštním způsobem. Už za první ranou do tváře vytryskla krev z nosu a v Rajsku vymkla jedné vězeňkyni při úderu do obličeje dokonce čelist.

   Výpovědí svědka Liberaka se potvrzuje, že obžalovaná za svého pobytu v Ravensbrücku nepřestala mučit duševně chorou ženu tak dlouho, dokud ji nezabila. Obžalovaná nešetřila podle výpovědi zmíněných svědků také nadávkami „polské svině“ a podobnými. Vězeňkyně, které určila při výběru na smrt, pronásledovala při nakládání na auta, bijíc je holí nebo bičem. O tom, že obžalovaná týrala při odvšivování, které část vězeňkyň zaplatila smrtí, se mluvilo už výše.

   Velikým týráním pro vězeňkyně byly apely, které obžalovaná nařídila a prováděla, apely, které často trvaly mnoho hodin. Pro některé účastnice byly apely spojeny s několikahodinovým klečením na ostrých kamenech. Obžalovaná zakázala vězeňkyním dokonce, aby se obuly, i když byl mráz, a ženy, které si podkládaly pod bosé nohy papír nebo hadry, bila.

   Svědkyně dr. Maczková vypověděla, že obžalovaná zakazovala poskytovat ošetření židovkám.

   Účelem revisí, které obžalovaná často prováděla v blocích, bylo odebrat vězeňkyním potraviny, třebas jenom několik bramborů nebo trochu zeleniny, které si přinesly, nebo příspěvek, který jim posílali příbuzní, aby je zachránili od smrti hladem. Stejně zacházela obžalovaná s prádlem a s šatstvem, jakož i s léky, které našla u vězeňkyň. Jiným způsobem útisku bylo posílání vězeňkyň do trestného oddílu nebo do vězení nebo odebrání jídla vězeňkyním za nejmenší úchylku od táborového řádu.

   Obžalovaná vystavovala vězeňkyně při odvšivování pohledu veřejnosti způsobem urážejícím nejprimitivnější cit stydlivosti. Nařizovala mužům, aby stříhali nebo holili ženám vlasy nebo chloupky na celém těle.

   Podle výpovědi svědků označovala obžalovaná vězeňkyně pro táborový nevěstinec. Její prohlášení, že do nevěstince šly jen vězeňkyně, které se dobrovolně přihlásily, nezasluhuje víry, neboť je vyvráceno svědectvím.

 

   Tak odůvodnil nejvyšší národní tribunál v Krakově svůj rozsudek nad typickou představitelkou ženských nacistických zločinců.

 

Lež pokračuje

 

   Anglická komise pro zjišťování válečných zločinců v Bergen-Belsenu povolila prostřednictvím Svazu osvobozených politických vězňů v Praze jednomu z autorů této knížky, aby navštívil její věznice. Navštívil je 5. a 6. srpna 1945. Napřed vězeňskou nemocnici v Bergen-Belsenu, potom věznici v Celle u Hanoveru. Byli v nich esesáci a esesdozorkyně, zajištění při osvobození koncentračního tábora v Bergen-Belsenu. Měl zjistit jejich totožnost a bylo mu při tom dovoleno, aby jim položil několik otázek.

   Když jsme přijeli do Celle u Hanoveru, byli vězňové právě na procházce. Se svěšenými hlavami, bledí a zamyšlení obcházeli v kruhu nádvoří věznice. Rysy jejich tváří však byly nezměněny.

   Hned jsem mezi nimi poznal šest esesáků z Birkenau. Označil jsem je, a když jejich procházka skončila, byl každý jednotlivě předveden a vyslechnut. Uvádím nejcharakterističtější výpovědi odpovědných představitelů Osvětimi.

   První byl vyvolán Rudolf Hoessler, bývalý velitel ženských táborů v Birkenau, kterého lze označit za jednoho za zakladatelů těchto mučíren. Za jeho osobního vedení v nich hynuly ženy po tisících v neuvěřitelně primitivních životních podmínkách, ve výběrech do plynových komor, které se v letech 1942 a 1943 konaly týdně. Hoessler se zúčastnil také zničení rodinného tábora českých židů a osobně třídil přijíždějící transporty, z nichž posílal 80 procent jejich příslušníků ihned na smrt.

   Poznal mne jako bývalého táborového zámečníka, ale přes to, že věděl, že jsem v Birkenau byl a život v tomto táboře znal, hrál roli úplně nevinného.

   „Co víte o plynových komorách, kde se ničily desetitisíce zdravých?“ zeptal jsem se ho.

   „O tom nevím nic, v krematoriu jsem nikdy nebyl, nikdy jsem ničení v plynových komorách neviděl. Vím jenom, že tam pracovalo jakési sonderkomando, které tvořili většinou vězňové, kteří se navzájem ničili.“

   „Co víte o likvidaci rodinného tábora českých židů?“

   „Rodinný tábor českých židů spravovali Schwarzhuber a dr. Mengele. S jeho likvidací jsem neměl nic společného.“

   „Viděl jsem vás několikrát, jak jste v ženském táboře vybíral vězeňkyně do plynu. Popíráte také tyto zločiny?“

   „Nikdy jsem neprováděl třídění sám, třídění se provádělo pod lékařským dozorem. Vybíral jsem jenom ženy schopné práce a zařazoval je do užitečného zaměstnání. Za toto třídění nese odpovědnost lékař dr. Mengele.“

   „Co se stalo s ženami, které dr. Mengele vytřídil?“

   „Neviděl jsem, co s nimi dělali. Lékaři tvrdili, že je posílají v transportech na léčení a na zotavenou.“

   Potom nás zavedli ke zvláštní kobce, která se podobala železné kleci v zoologické zahradě. A opravdu, v této kleci byla šelma, hlídaná ve dne v noci dvěma anglickými strážnými. Byl to bývalý velitel Birkenau Josef Kramer.

   Jeho surový, jizvou poznamenaný obličej s tupým zvířecím výrazem vyjadřoval bezohlednost a fanatismus nacistického vraha.

   „Co víte o maďarských transportech, při nichž jste řídil třídění do krematorií?“ je moje první otázka.

   „Transporty přijížděly do Birkenau na rozkaz vyšších úřadů, všechno řídil Osvětim I. Třídil jsem pouze práce schopné, ostatní dostal k disposici dr. Mengele, a nevím, co s nimi dělal.“

   „Věděl jste, že se v Birkenau ničí lidé v plynových komorách krematorií?“

   „Věděl jsem to, ale to všechno prováděl ústřední tábor Osvětim I.“

   „Proč jste dal rozkaz, aby rodinný tábor českých židů byl v červenci 1944 zničen?“

   „Z Berlína přišlo nařízení likvidovat tento tábor. Provedli to Schwarzhuber s dr. Mengelem. Jakým způsobem, to mi není známo.“

   Dovedli nás také k celám, kde byly uvězněny esesdozorkyně. Poznal jsem jich několik, nejhorší z nich byly: Irma Gressová, Elsa Volkenrathová a Hanna Bohrmannová.

   První vyšla Gressová, jedna z nejkrásnějších a zároveň nejzvrhlejších dozorkyň z Birkenau. Byla známa pro své perversní sklony a zneužívala mladá děvčata. Ženy vybrané při třídění do plynových komor bila s oblibou bičíkem. Nikdo, kdo ji při těchto krutostech neviděl, by nevěřil, že na pohled tak krásný tvor je schopen týrat s takovou krutostí a sadismem. Byla v Birkenau dlouho, měla tam mnoho rozličných funkcí.

   „Když jste censurovala dopisy vězňů, věděla jste, že bývají často datovány o několik týdnů napřed a že odesílací adresy jsou falešné?“ ptám se jí.

   „Kontrolovala jsem pouze obsah, ostatního jsem si nevšímala.“

   „Znala jste rodinný tábor českých židů? Co víte o jeho zničení?“

   „Nevím o tom, že by byl zničen. Docházela jsem tam někdy do nemocničních bloků. Slyšela jsem, že jednou bylo z tohoto tábora odesláno několik tisíc lidí. Odjeli prý s velitelem Hoesslerem do Heydebrecku.“

   „V maďarském ženském táboře BIIc jste prováděla společně s dr. Mengelem třídění žen do plynových komor. Proč jste při tom tyto ženy surově bila?“

   „Nevím o tom, že bych někdy ženy bila. Když jsem ostřeji zakročila, stalo se tak jenom v zájmu vězňů, aby byla udržena kázeň a aby se navzájem neničili. Třídění se provádělo jenom proto, aby se tábor ušetřil nakažlivých chorob. Pokud vím, vybíraly se jenom ženy podezřelé z tyfu.“

   „Co se stalo s takovými nemocnými ženami?“

   „Dr. Mengele je přeložil do jiného tábora, kde byly v karanténě isolovány, a pokud měly naději na záchranu, byly také léčeny.“

   „O tom, že tyto ženy byly zničeny v plynových komorách, nevíte nic?“

   „Slyšela jsem o tom od vězňů. Viděla jsem, jak se ženy třídění bály a mluvily o tom, že jdou na smrt. Lékaři i naši představení nám však vždycky tvrdili, že takto vybrané ženy dostanou zvláštní ošetření (Sonderbehandlung); pod tím jsem nerozuměla nic špatného.“

   A ještě je tu jedna. Vypadá se svými rozcuchanými vlasy a s nenávistným výrazem v kostnaté tváři jako čarodějnice, která zabíjí už svým pohledem. Je to Bormannová, smutně proslulá svým stálým průvodcem-psem, kterého s oblibou štvala na bezbranné ženy.

   „Jakou službu jste konala v Birkenau?“ ptal jsem se jí.

   „Byla jsem tam přidělena jako dozorkyně pracovního oddílu a hlavně jsem byla na zemědělském statku Budy.“

   „Proč jste bila ženy a štvala na ně psa?“

   „Požadovala jsem od nich jenom práci a kázeň, jak to žádali na mně moji velitelé. Byla jsem jenom slabá žena a musela jsem mít na svou ochranu proti vzpouře psa. Vězňové psa zbytečně dráždili, pes jim nikdy bez příčiny neublížil.“

   „Viděla jste třídění žen do plynových komor?“

   „Pokud vím, třídily se nemocné a vysílené ženy. Odcházely do nemocničních táborů, kde se jim dostalo zvláštního ošetření (Sonderbehandlung), aby se zotavily a vyléčily. Tak nám to naši představení důstojníci říkali. O plynových komorách jsem sice slyšela od vězňů, ale nestarala jsem se o to.“

   Ani po porážce a po odhalení svých zločinů se nezměnili. Ani když vidí, že nezahladitelné stopy jejich zločinů je usvědčují z jejich vražd, nemají odvahu přiznat pravdu. Zmizely pouze jejich zpupná hrdost a odvaha. Zapíráním, přetvářkou a lží chtějí se sebe setřást odpovědnost za hrůzy, které prováděli, za zvěrstva světem nakonec přece jenom odkrytá, odsouzená a zatracená.

   Nikdo si nemůže vymyslit trest, který by byl dost veliký a spravedlivý za jejich nelidské zločiny.

 

   Někteří váleční zločinci, kteří se přímo nebo nepřímo účastnili vyhlazování v Osvětimi (nebyli dopadeni nebo odsouzeni):

   Eichmann Karel Adolf, od r. 1940 do 1945 organisátor vyhlazovacích akcí; nebyl dopaden.

   Mengele, lékař, prováděl selekce pro osvětimská krematoria; nebyl dopaden.

   Mussfeld, esesák, byl velitelem krematoria II v Osvětimi; nebyl dopaden.

   Schumann Horst, profesor, prováděl sterilisační pokusy paprsky X v Ravensbrücku a Osvětimi; nebyl dopaden.

   Thilo, esesácký lékař, prováděl společně s Mengelem selekce do osvětimských plynových komor v letech 1942-1944; nebyl dopaden.

   Müller Heinrich, esesácký generál, šéf gestapa a IV. oddělení RSHA, jemuž podléhaly koncentráky a který dával příkazy k popravám v plynových komorách. Zmizel z Hitlerova bunkru 29. dubna 1945; nebyl dopaden.

   Peters Gerhard, ředitel firmy Degesch, dodavatel plynu cyklon B pro osvětimské plynové komory. Byl odsouzen na 7 let a v roce 1955 osvobozen německým soudem ve Frankfurtu.

 

 

VĚZŇOVÉ

 

Jací byli a jak se jmenovali

 

   V koncentračním táboře Birkenau byla táž vězeňská „samospráva“, jaká byla v táborech ostatních; z trestních oddílů rozličných koncentračních táborů byli vybráni největší zločinci, „zelení“ Němci, aby zorganisovali vězeňskou samosprávu v Birkenau.

   Lagerältesty v Birkenau byli tři zločinci nejhrubšího rázu: Bruno Broniewicz, vězeň číslo 1, Arno Böhm, vězeň číslo 8, a Franz Danisch, vězeň, jehož číslo si nepamatujeme.

   Prvním písařem tábora, raportšrajbrem, byl Kazimierz Gosk z Varšavy, který konal tuto funkci po celou dobu trvání Birkenau.

   Tento polský fašista si získal plnou důvěru vedoucích esesáků a měl s nimi nejlepší styky. Jejich rozkazy vykonával víc než svědomitě a pracoval také podnětně. Tak v době, kdy mnoho vězňů utíkalo z tábora, navrhoval jeho veliteli rázná opatření proti těmto útěkům.

   Čísla vězňů, určených do plynu, vedl Gosk v přesné patrnosti, a ačkoliv mohl mnoho lidí zachránit, neudělal pro ně nic, naopak mnohým pomohl na onen svět sám. Stalo se, že jeden blokový písař zapomněl svůj osobní lístek mezi lístky těch, kteří byli určeni k smrti v plynové komoře. Všechny prosby a zákroky, aby byl vrácen omylem odevzdaný osobní záznam písaře, který byl úplně zdravý, Gosk odmítl a písař musil zemřít.

   Gosk a Danisch pozorně sledovali pokusy vězňů, aby byli zachráněni někteří lidé před plynem, a zabraňovali jim. Gosk o svých zločinech dobře věděl, neboť se sám vyjádřil, že ho nečeká nic dobrého, když nacisté válku prohrají.

   Také dva jiní polští fašisté, Josef Miklus a Viktor Tkoz, kteří nosili označení německé národnosti, se vyznamenávali. Přidělovali do pracovních oddílů, jmenovali kápy a vydírali na vězních cenné věci, které potřebovali pro esesáky.

   Polský fašista dr. Zenkteller byl hlavním lékařem ve vězeňské nemocnici. Tento opilý a obětavý přisluhovač nacistů se tak činil, že mu jeho vlastní krajané slibovali smrt.

   Všichni tito vězňové byly skutečnou táborovou diktaturou, která bezohledně řídila život a smrt desetitisíců vězňů v duchu čistě nacistickém, přesně podle rozkazu esesáků, nebo konala často ještě více, než se jí nařizovalo.

   Své věrné dosazovali, kde je potřebovali. Tak byla všechna vedoucí vězeňská místa v rukou „zelených“ Němců-zločinců nebo v rukou fašistů, kteří mluvili stejně dobře polsky jako německy a svou národnost určovali podle situace. Rusy přitom obratně udržovali v náležité vzdálenosti od vedoucích míst a být Čechem, bylo u nich okolností přitěžující; náš jazyk tupili a zesměšňovali, kde jenom mohli.

   Češi nebyli ani dost bezohlední ani dost suroví, aby mohli získat nějaké vyšší vězeňské postavení. Polští fašisté je posměšně nazývali Pepíky. Češi si však získali úctu a vážnost svými odbornými vědomostmi. Čeští lékaři dr. Češpiva, dr. Štych, dr. Kafuněk a jiní prováděli obtížné operace za nejprimitivnějších podmínek, a architekt Kasal se stal nezbytným při stavbě desinfekční stanice. Nikdy jsme také neviděli, že by některý Čech v Osvětimi nějakého vězně bil nebo týral.

   Nacistické způsoby si brzo osvojili také polští fašističtí židé, zejména ti, kteří přijeli z Francie. Také oni se osvědčili jako schopní spolupracovníci svých katanů. Zdá se to neuvěřitelné, jak tito židé týrali podřízené jim židovské vězně, kteří byli bezbranní – ale je to pravda!

   Všichni němečtí zločinci bez rozdílu zdůrazňovali své výsadní postavení charakteristickým, drzým a zpupným:

   „Jsem říšský Němec!“

   To byla legitimace pro všechno. Esesáci měli pro ně vždycky pochopení, a i když se tito vězňové dopustili těžkých přestupků, byli trestáni mnohem mírněji než jiní jenom proto, že byli říšští Němci.

   Tak se jedné noci prokopali „zelení“ kápové pod plotem z ostnatého drátu, který odděloval mužský kmenový tábor BIId a cikánský rodinný tábor BIIe, vnikli do jeho bloků, před dětmi znásilnili ženy – a za to se jim nestalo téměř nic.

   Němečtí zločinci byli také vyznamenáni vrcholným stupněm nacistické odměny. Esesman je zavedl do Osvětimi I, do nevěstince v bloku číslo 24.

   Útočný duch, vrhat se s rozkoší na slabé a bezbranné, projevoval se nejenom u esesáků, ale také především u německých zločinců.

   Tak si například německý kápo hledal oběť pro ukojení svých sadistických choutek mezi pracujícími svého oddílu.

   Vyhlédl si vězně, který byl tak slabý, že sadistu nemohl ohrozit, a udeřil ho do tváře, že prý málo pracuje.

   Vězeň překvapeně upustil lopatu a nevědomky učinil krycí pohyb, aby se uchránil před druhou ranou.

   Toho německý kápo-zločinec ihned využil a křičel:

   „Tys mě chtěl napadnout, tys chtěl zabít říšského Němce!“

   A nové bití vězně trvalo potom tak dlouho, dokud zločinecký „nadčlověk“ neuviděl krev.

   V celém táboře vládl duch těchto řemeslných zločinců, kteří byli po mnoholeté vazbě za nejhorší zločiny dodáni z žalářů a z káznic do koncentračních táborů. Zločinci byli pro svou brutalitu postaveni na vedoucí místa, aby přeškolovali politické vězně.

   Své nacistické přesvědčení prokazovali tito vězňové zjevně, a když byli roku 1944 vyzváni, aby vstoupili do SS, učinili tak ihned, bez rozmýšlení, ba mnozí s nadšením.

   Už na první pohled mohl každý poznat onen veliký rozdíl několika tříd mezi obyčejným vězněn a takovým zločineckým velikánem!

   Obyčejný vězeň měl na sobě špinavé hadry nebo cáry, byl občansky zachovalý nebo to byl vězeň politický.

   Zločinecký velikán měl šaty ušité podle míry a stále vyžehlené, byl přinejmenším kasařem a nikdy v životě se mu tak dobře nedařilo jako v koncentračním táboře.

 

Hitlerčík

 

   Někdo z nás, českých vězňů, ho nazval „Černá Máry“ a to jméno mu zůstalo. Vzpomínka na Birkenau, největší a nejhrůznější nacistický lágr, zůstane nerozlučně spojena s představou muže, sice pouhého vězně, ale všemocného diktátora, neomezeného pána nad desítkami tisíců vězňů. Jmenoval se Franz Danisch.

   Pocházel z Horního Slezska, z kraje, kde se mluvilo polsky, německy i židovským žargonem. Danisch rozumněl však i česky a rusky i ukrajinsky. Býval kdysi malým zelinářským obchodníkem, ale pro nějaké podvody byl polskými soudy odsouzen do vězení. Proto nenáviděl Poláky. Politické přesvědčení byl mu pojem zcela cizí.

   Poznali jsme ho v roce 1942, když byl ještě pouhým vedoucím baráku, blokovým. To znamenalo neomezenou vládu nad několika sty vězni. Protože byl krutý, vyhovoval esesákům. Vyznamenali ho tím, že mu svěřili trestný blok, barák, kde bydlel trestný oddíl. Za povýšení se Danisch odvděčil zvýšenou horlivostí: denně odváděl několik mrtvých. Každý den při hlášení se chlubil svými úspěchy v zabíjení.

   Blokältesti se svým personálem okrádali své spoluvězně o příděly potravin, zejména v roce 1942. Kostky margarinu dělili místo na předepsaných deset dílů na dvacet dílů; podobně tomu bylo i se salámem, marmeládou a chlebem. Tak získali denně velké množství všech druhů potravin a měli sklad, za který by se nemusel stydět žádný hokynář.

   To všechno pak vyměňovali za cenné věci, hlavně za zlato, které navečer přinášeli vězňové, kteří je našli ukryté v šatech nebo v botách nováčků. Tak se v táboře rozvíjel stálý a čilý obchod.

   Tuto výměnu však blokältesti neprováděli sami, nýbrž prostřednictvím svého personálu. Zlato šlo sice do jejich kapsy, jejich ruce však musely zůstat čisté.

   Klasickým příkladem takového blokältesteho byl Franz Danisch. Dovedl virtuosně hrát šlechetného a starostlivého ochránce hladového vězně, při čemž hlavním účelem bylo získat pod rouškou lidskosti jeho zlato.

   Vězeň-nováček, který se dověděl, že může vyměnit u blokältesteho zlato za chléb a margarin, vstoupil do světnice, v níž u bohaté večeře seděl Danisch se svým písařem.

   Vězeň vytáhl nesměle své zlaté věci a ukázal je písaři s prosbou, že má hlad a že je chce proto vyměnit za jídlo. „Já to nechci! Já o tom nechci nic vědět! Já to nepotřebuji! Já takové věci nedělám!“ křičí Danisch.

   Vězeň je v rozpacích. Vidí, že se zmýlil v adrese, a chystá se odejít.

   Danisch se obrací k písaři a praví mu starostlivě:

   „Což nevidíš, že ten ubohý hoch má hlad? Dej mu najíst! Dej mu chléb! Dej mu margarin! Jen mu dej! Dej mu! Dej mu ještě!“

   Písař je překvapen šlechetností svého pána, jehož zvykem je denně někoho zabít, a vyplňuje jeho rozkaz: krájí chleba i margarin a podává je užaslému vězni.

   Vězeň poníženě děkuje, překypuje vděčností k hodnému blokältestemu, klaní se mu a pomalu dává zlato do kapsy.

   „Šlechetný“ Danisch je však nejvýš rozčilen nad písařovou tupostí, vyskočí a křičí na něj:

   „Zbláznil ses? Snad mu ty věci nenecháš? Vezmi mu to a nedělej toho hocha nešťastným! Kdyby to u něho někdo našel, půjde do trestného bloku a může ho to stát život!“

   Takové srdce měl Danisch blokälteste!

   Esesáci v něm poznali svého muže. Jmenovali ho titulem „lagerälteste“ – nejstarším tábora, vrchním vedoucím celé vězeňské samosprávy. Tak dosáhl Franz Danisch vrcholu své životní kariéry.

   V hitlerovském koncentráku se splnily jeho dávné sny. Stal se velikým pánem. Tisíce lidí se mu muselo podřídit. On rozkazoval a oni ho poslouchali na slovíčko. Zdravili ho jako esesmany – smekali před ním čapku, báli se ho. To mu působilo přímo rozkoš. Opájel se touto rychle a snadno nabytou velikou mocí. Prožíval nejšťastnější dobu svého života. Brzy se projevovala i na jeho zevnějšku. Měl více než dostatek dobrého jídla a pití, přímo překypoval zdravím. Dal si ušít oblek na míru a vymyslil si pro svou vynikající funkci také vhodně odpovídající uniformu.

   Kazajku měl vojenského střihu z černé látky a jezdecké kalhoty do vysokých lesknoucích se bot. Proto jsme ho pojmenovali „Černá Máry“.

   Jádro jeho organisačních schopností spočívalo v jeho bezpříkladné a krajně nebezpečné hrubosti a nelidskosti. Život člověka neznamenal u něho vůbec nic. Sám upozorňoval vedoucí esesáky, že tábor je přeplněný, že je třeba část vězňů poslat do plynových komor. Veřejně se chlubil, že rozeznává pouze zdravé nebo mrtvé vězně . . . Zúčastňoval se osobně esesáckých výběrů slabých a nemocných vězňů na smrt. Stal se hromadným vrahem svých spoluvězňů. Lágrovou slávou zpitý hitlerčík věřil ve vítězství nacismu a těšil se, že se po válce stane za odměnu svých dobrých služeb nějakým velkootrokářem, opět ve službách – vítězného nacismu.

   Danisch, když zahlédl vůz tažený vězni, který byl podle jeho názoru málo naložen, zrudl hněvem a křičel:

   „Srdce mi krvácí, když vidím něco takového!“

   Takové srdce měl Danisch lagerälteste!

   Danisch sám o sobě tvrdil, že je „rozeným lagerältestem“, a v táboře byl opravdu jakýmsi führerem-diktátorem. Vynutil si otrockou autoritu a žádal stejnou kázeň jako esesáci.

   Jak to bolelo, když jsme museli před tímto individuem snímat čapku!

   Vždycky se chlubil a dával sám sebe za příklad, jakým on býval vzorným blokältestem.

   Trpěl záchvatem chorobného velikášství a to velice vyhovovalo velitelství tábora; konal za ně tu nejšpinavější práci. Na nepatrný pokyn esesáků zabil se svými pomahači každého vězně.

   Zároveň vyvíjel neobyčejnou vlastní iniciativu, která leckdy předčila i zvrhlé výmysly esesáků, a jeho vliv na velitele tábora byl větší než mnohých esesmanů. Často pro malichernost vyhrožoval vězňům, že je pošle do komína, a nepohodlné vězně opravdu posílal na smrt nebo na transporty do jiných koncentračních táborů.

   Vězeň Danisch byl neomezeným pánem nad životy desetitisíců a za blokältesty, své pomocníky, dosazoval nezvrhlejší a nejsurovější vězně, většinou absolventy trestného bloku.

 

   Někdy na začátku roku 1944, kdy Danisch byl na vrcholu své moci a „slávy“, dostalo se mu však přece jen výrazného poučení. Bylo to jednoduché, prosté a neobyčejné. Do tábora přišla skupina nováčků. Danisch se jim snažil názorně vysvětlit, že jsou v Osvětimi a že on je tím nejvyšším vězeňským hodnostářem, o jakém dosud neměli žádnou představu. Všemocný pán křikem a holí vysvětloval novým vězňům, že Osvětim není žádný – pensionát . . . Když byl v nejlepším, přistoupil k němu nenápadný, nevelký nový vězeň. Klidně a bez jediného slova nejvyššího a nedotknutelného pána zfackoval, až mu překvapením hůl vypadla. Danisch byl tak nesmírně překvapen, že ze sebe nevypravil ani slova. S tvářemi rudými od políčků a zlosti okamžitě odešel; ani si nepamatoval, kdo z nováčků mu to udělal.

   Za několik dní říkal, že se mu to stalo za jeho „dobrotu“, a potom se choval ještě surověji.

 

   V lednu 1945 byl vyklizován osvětimský tábor. Danisch se dostal s transportem vězňů do Mauthausenu. Již na cestě poznal, že je po jeho „slávě“. Nikdo mu nepodal ani kousek chleba. V Mauthausenu skončil bídně. Vězni sami odsoudili nestvůrnou fašistickou obludu.

   Nacismus byl živnou půdou nejen nejhorším lidským pudům, ale vedl zrůdné povahy až k páchání nejhorších zločinů proti lidskosti.

   Osvětimský Danisch byl jedním z jejich typických představitelů.

 

Proč se vězňové nevzbouřili?

 

   Vyprávěli jsme o vězních-jednotlivcích, kteří se pokusili postavit se esesákům na odpor, i o pokusech menších skupin vězňů o vzpouru a také o tom, jak byly všechny tyto pokusy zlikvidovány.

   Přesto chceme odpovědět na otázku, která napadne leckterého čtenáře: Proč se nevzbouřili vězňové, zejména židovští, odsouzení k hromadné smrti? Vždyť mezi nimi bylo i mnoho zdravých a silných mužů, z nichž většina věděla, že jdou na smrt! Neměli už nic, co by mohli ztratit – a přece se nevzbouřili!

   Nikdo, kdo nepoznal, neprožil život židovského vězně v Birkenau, nepochopí, proč tak neučinili. Židé stáli v tomto táboře proti znacisované frontě esesáků i vězňů, utlačovali je otrokáři i otroci.

   Vedoucím živlem v táboře byli vedle zločineckých německých kápů polští fašisté. Jejich antisemitismus, podepřený nacismem, viděl oddálení nebo i odvrácení svého vlastního osudu ve vyhlazování židů. Velikášská nadřazenost, hluboké opovržení židy a politické neuvědomění byly předpoklady pro jejich nelítostné utlačování židů, ačkoliv nacisté opovrhovali Poláky někdy ještě více než židy, přikládajíce jim hlavní vinu na druhé světové válce. Přitom nacisté tento postoj polských fašistů podporovali, řídili a odměňovali – hrubost, bezohlednost a okázale projevovaná nenávist vůči židům byla prvním předpokladem pro udělení úlev a funkcí jiným vězňům.

   Židovský vězeň poznal velmi brzo, že se nemůže zachránit. Viděl, že i spoluvězňové, které nakonec čekal stejný osud, bezohledně spolupracují se společným nepřítelem. První pokles ducha se projevil především na tělesném stavu, který tolik rozhodoval o délce půjčeného života. Jedinou mravní podporou židů byla jejich národnostní příslušnost, pokud ji měli. Mnohé ruské židy zachránili Rusové tím, že neprozradili jejich původ. Čeští vězňové nečinili ani v Birkenau rozdílu mezi svými židovskými a nežidovskými příslušníky. Tak tomu bylo více nebo méně i u ostatních národů. Výjimkou byli polští fašisté, kteří ochotně přijali v koncentračním táboře nacistickou rasovou theorii.

   Babylon všech evropských národů v Birkenau a národnostní a třídní rozdíly nedovolovaly vytvořit velikou pospolitost, jejíž příslušníci by se podporovali. Pokusy o její utvoření byly rozrušovány vytrvalým ničením vězňů, jejich stálým přílivem, přemisťováním a odchodem.

   Kromě toho nacisté záměrně vytvořili v koncentračních táborech zvláštní ničivé prostředí. Dovedli rozséváním nenávisti rozpoutat mezi vězni nejnižší lidské pudy, takže se za nepatrné výsady navzájem hubili. Vzpomínáme si, že v roce 1941 dostali esesáci rozkaz, aby výkon trestu prováděli vězňové sami. Tehdy bylo výslovně řečeno, že esesáci si už nebudou špinit ruce . . .

   V tom však záležela veliká síla nacistů při ovládání tábora, který byl hlídán dost malým počtem esesáků. Ale i při málo strážcích domácích by každá větší vzpoura byla potlačena esesáky, kteří by byli povoláni zvenčí.

 

Hnutí odporu

 

   Tak jako ve všech nacistických táborech, i v osvětimských se postupně vytvářely skupiny politických vězňů, aktivních bojovníků proti fašismu. Nejaktivnějšími organisátory tohoto drobného, avšak vytrvalého a trpělivého úsilí byli především komunisté a pokrokoví příslušníci socialistických stran ze všech evropských zemí.

   Mezi jednotlivými osvětimskými tábory byl značný rozdíl v podmínkách táborového života a ten se pochopitelně také jevil i v charakteru politické podzemní práce. I po této stránce byl mezi Osvětimí I a Birkenau veliký rozdíl, i když oba tábory byly velmi blízké a udržoval se mezi nimi stálý styk. V hlavním, ústředním osvětimském táboře bylo hnutí odporu silně rozvinuté a organisováno do hloubky. Tam bylo také jeho ústřední vedení. V polské, německé a rakouské literatuře bývalých politických vězňů z Osvětimi se to výrazně projevuje, zatím co o Birkenau jsou zprávy velmi kusé.

   Tábor Birkenau byl v pravém slova smyslu velikým vězeňským městem s tisícovými příchody, současnými odchody a největší úmrtností vězňů 27 evropských národností.

   Starý vězeň, a tím rozumíme vězně, který vydržel v Birkenau nejméně šest měsíců, byl a musel být člověk především duševně a politicky silný. Každý nově příchozí utrpěl v Birkenau po prvých dnech těžký otřes, jakmile pochopil, kde je a co ho očekává. Vyskytli se i takoví, kteří ještě po několikatýdenním pobytu nechtěli věřit v hroznou skutečnost.

   Zkušenosti starších vězňů s nováčky bývaly mnohdy nepříznivé. Noví lidé často selhávali, neměli dostatek sil pro každodenní, nesmírně těžký a tak všestranný boj o pouhé bytí. Jedním z hlavních znaků vězňů s nízkými vězeňskými čísly, tedy vězňů dlouholetých, byla nejvyšší opatrnost a krajní nedůvěra k novým. To proto, že v tomto prostředí nebylo žádnou výjimkou naprosté selhání charakteru, zrada.

   Politických vězňů byla v táboře mizivá menšina. Vězeňská samospráva byla ovládána fašisty a řemeslnými zločinci. V táborovém životě měli převahu bezohlední vězeňští kariéristé, kteří většinou žili okázale na úkor druhých.

   Jak obtížná byla politická práce v Birkenau v roce 1943, ukazuje výstižně svědectví MUDr. Jana Češpivy, vězně číslo 94 638:

 

   Náš transport 648 politických vězňů z Pankráce a z Terezína přijel do Birkenau v polovině ledna 1943. Byli mezi námi komunisté, sociální demokraté i vyhranění nacionalisté. Společným politickým cílem domácího odboje bylo svržení fašistické diktatury a osvobození od okupantů. Formace jednotlivých skupin a stranických buněk měla kořeny již v Praze, na Pankráci a v německých káznicích. V našem transportu byla velmi početná skupina, který byla zatčena pro spolupráci se skupinou Fučíkovou. Měla za sebou tvrdá léta illegální práce, a proto poměrně nejdéle vzdorovala slídilům a kruté mašinerii pražského gestapa. Již ve vlaku se navazovaly osobní známosti z illegality, ze skupin v káznicích a vězeních.

   Dozvěděli jsme se od esesáků, že cíl naší cesty je Osvětim. Lidé nedávno zatčení se seskupovali kolem zkušenějších, kteří již znali vězeňský život. Tím jsme se stávali my starší političtí vězňové vedoucími menších skupin antifašistů již na transportu a při vstupu do tábora.

   Brzy se rozhlásilo, že s námi jedou význační lékaři, jejichž politická minulost byla zárukou pevného politického postoje. Každé slovo soudruhů MUDr. Miloše Nedvěda, MUDr. Zdeňka Štycha, MUDr. Karla Makovičky mělo velký význam v tomto smutném transportu.

   Již v prvních dnech pobytu v Birkenau zahájila svoji činnost na bloku 12 a v karanténě Rudá pomoc. Už prvního dne večer, po tetování, jsme měli přehled o příčinách veliké úmrtnosti v táboře. Protiopatření byla zahájena již v prvních dnech soustavným vysvětlováním. Byla volena forma krátkých přednášek v kroužcích za tím účelem, aby v hrozných zdravotních poměrech byla zachována aspoň část mladých, nejodolnějších vězňů, schopných konspirativní politické práce v poměrech tak zcela mimořádných, které byly nesrovnatelné s illegalitou před zatčením. V těchto prvních kroužcích jsme se poznávali.

   My lékaři jsme se rozhodli k akci. Bylo třeba ovládnout nemocnici, protože tyto bloky byly v rukou polských šovinistů. Podařilo se nám, že nás eseslékař Rogge přijal jako zdravotnické pracovníky. Brzy se ukázalo, že lidský poměr a politické uvědomění nám získaly důvěru velkého počtu především českých vězňů. První podmínkou naší činnosti byla všestranná orientace o životě v táboře. Proto byla postupně vybudována informační síť do každé pracovní skupiny.

   Naším prvním politickým úkolem, který nám byl organisací určen, byla léčebná péče v mezích táborových možností a materiální pomoc jídlem a oděvy vězňům, jimž hrozila smrt vysílením. Tyto úkoly jsme mohli zvládnout pouze spoluprací soudruhů, kteří pracovali v kuchyních, skladištích, u rozvážení potravin a v pracovním oddílu „Kanada“. Na náš návrh byla rozšířena nemocnice o blok číslo 8 a později i o blok číslo 7. Pracovat jsme museli velmi opatrně. Nejen nebezpeční esesáci, ale i zrádci ve vězeňských šatech ohrožovali zdar naší práce i naše životy.

   Později, když jsme byli přeloženi do nemocnice cikánského tábora, byli jsme již ve spojení se skupinou dlouholetého německého vězně komunisty, soudruha Horsta Jonase. Pracoval jako táborový elektrotechnik a mohl se volně pohybovat po táborech. Prostřednictvím soudruhů Jonase a Diamantského jsme navázali spojení s jinými skupinami.

   V srpnu roku 1943 byla naše skupina dvaceti dvou soudruhů, která zbyla z celého transportu, odvezena do Buchenwaldu. Odtud byla zase překládána do dalších pobočných táborů.

   Poznatky, kterých jsme nabyli v Birkenau, v nejhroznějším fašistickém táboře smrti, byly pro naši činnost velmi cenné. Naučili jsme se illegální práci za nejtěžších podmínek a stali jsme se členy odbojových skupin v jiných koncentračních táborech.

 

   Do roku 1943 nebyly dva základní předpoklady pro vytvoření jakékoliv organisované odbojové organisace. Chyběla silná základna politicky uvědomělých a pokrokových vězňů. Další překážkou byla nepříznivá situace v okolí tábora, jak ukazovaly zkušenosti z útěku některých vězňů, kteří daleko v tomto kraji nepronikli. V táboře převládal dlouho pocit naprosté bezmocnosti, který duševně i tělesně nejvíce oslaboval. Každé pomyšlení na odpor bylo rázem tlumeno obavami ze zrady a hlavně prostředím tupé odevzdanosti a nezájmu masy vězňů, mezi nimiž bylo málo politicky vyspělých lidí.

   Podstatná změna nastala po rozhodujícím stalingradském vítězství Sovětské armády. To byl první záblesk naděje na možnost osvobození. Začaly se tvořit skupiny odporu, mezi tábory se upevňovala spojení, vzrůstal počet útěků.

   Naše zámečnická dílna se stala střediskem styků některých vězeňských skupin hnutí odporu. Dílna byla nenápadná, a proto velmi vhodná pro činnost ve větším rozsahu. Oficiálním úkolem bylo vykonávání všech potřebných zámečnických prací v našem i v ostatních mužských a ženských birkenauských táborech. Vězeňští funkcionáři i esesáci často potřebovali různé opravy a práce. Vykonávali jsme je k jejich překvapení vždy velmi rychle, aniž jsme požadovali materiál, nářadí a pod. Nikdo se nezajímal o to, jakým nářadím a z jakého materiálu pracujeme. Touto naší činností jsme se po čase stali až nepostradatelnými a z původní nepatrné dílny vznikl náš malý pracovní oddíl, jehož členové měli řadu výhod, jako větší množství stravy, lepší oblečení, mohli udržovat čistotu a především měli možnosti volně se pohybovat v celém prostoru Birkenau.

   Tak se dařily různé pomocné akce ve prospěch ohrožených soudruhů při selekcích a onemocnění. Zachráněni byli i někteří z těch, kteří byli již vybráni při selekcích do plynu. Opatřovaly se vzácné léky pro nemocniční personál, který opět pomáhal našim nemocným soudruhům. Stálým úkolem byl denní styk s ženskými tábory, kde jsme vykonávali sice zámečnické práce, ale hlavně přenášeli sem a tam dopisy a doručovali různé věci.

   Hnutí odporu bylo lépe organisováno v ženských táborech, celkový výsledek však nebyl lepší než v mužských táborech. Naše práce byla řízena stále se měnící situací. Žili jsme v trvalém napětí a v očekávání nebezpečí se strany esesáků i nebezpečných vězňů, funkcionářů, řemeslných zločinců nebo zrádců.

   V letech 1943 a 1944 se několikrát vystupňovala naše činnost až na hranice možnosti. Snažili jsme se pomoci mnoha lidem v českém rodinném táboře od prvého dne až k oběma jeho tragickým zakončením.

   Od března 1944 se stupňovaly přípravy k útěkům a mnoho z nich se podařilo. Byly navázány styky s partyzány v okolí i s některými civilními zaměstnanci, kteří v okolí táborů pracovali na výstavbě.

   Sovětští vojenští zajatci opatřili zbraně, které nalezli v letadlech určených k demontáži. Odtud také byl přinesen do tábora rozhlasový přijimač.

   Na podzim roku 1944 byly vykonány podrobné přípravy pro ozbrojené povstání. Akce byla řízena ústředím odbojové organisace v Osvětimi I, avšak nikdy k ní nedošlo.

   Vzpoura členů sonderkomanda v říjnu 1944 byla sice akcí samostatnou, která nebyla v souladu s příkazy vedení organisace, zůstává však hrdinským činem bojujících vězňů.

   Teprve později se ukázalo, že zbraně získali vězňové sonderkomanda od čtyř židovských děvčat, vězeňkyň, které pracovaly v Kruppově vězeňské továrně Union. Vzdor mučení čtyři děvčata neprozradila nikoho z odbojové organisace.

 

 

 

 

A PŘECE !

 

 

NAŠE NADĚJE

 

 

   Nikdy se nenajde spisovatel nebo básník, který by plně vyjádřil myšlenky a pocity vězňů, kteří věděli, že musí v Birkenau zemřít, v onom Birkenau, v němž celý život byl ve znamení komínů.

   Věděli jsme najisto, že z Birkenau jdou zprávy do celého světa, slyšeli jsme o ruském a anglickém rozhlase, který hlásil podrobnosti o tomto pekle. To byla naše veliká naděje, radovali jsme se, že svět o nás ví.

   V každém novém transportu jsme hledali rozumné lidi a ptali jsme se jich, co o Osvětimi slyšeli. Potvrzovali, že zahraniční rozhlas o Osvětimi referuje, zároveň však dodávali, že jeho zprávám nikdo nevěří proto, že jsou tak hrozné.

   Denně jsme četli německé noviny, rozbírali věty vojenských hlášení a podle map jsme vypočítávali, kdy asi obsadí Sovětská armáda Osvětim. Pracovní tempo povolilo a na podzim roku 1944 se skoro nepracovalo. Byl to vliv vítězného postupu Sovětské armády, která se rychle blížila.

   Vzpomínáme, jak velikou radost nám způsobilo provolání Ilji Erenburga k sovětským vojákům, když vstupovali do Královce, otištěné také v německých časopisech. Jak jsme vychutnávali každou jeho větu a jak jsme byli posíleni, že ve světě vědí, co fašisté v Osvětimi dělají, a že se tisk zmiňuje o existenci pecí v krematoriích v Birkenau.

   Každé zavytí sirény, které ohlašovalo letecký poplach, povzbuzovalo naši naději, že spojenecká letadla konečně přece jednou rozbijí ty tak nenáviděné plynové komory a ta tak nenáviděná krematoria, jejichž plameny a dým jim tak dobře ukazovali cíl.

   Čekali jsme však marně . . .

 

 

„JEŠTE JSME PÁNY SITUACE MY!“

 

 

   Bylo to v listopadu 1944.

   Francouzský inženýr v pracovním oddílu Přádelna si při surovém pohánění kápů ulehčil větou:

   „Všichni nacisté jsou svině!“

   Tuto poznámku uslyšel kápo, Belgičan. Rozumněl francouzsky a spoluvězňův výrok udal esesmanům, kteří vzali provinilce hned „do práce“. Bili a mučili ho tak, že do mužského kmenového tábora BIId musel být donesen.

   Při večerním apelu ležel na zemi v trestném bloku číslo 11.

   Pojednou se otevřela brána dvora tohoto bloku, který byl od sousedních bloků oddělen plotem, a zástupce velitele tábora s hloučkem blokführerů začali provinilce hledat. Když ho našli, vrhli se na něho, bili ho, kopali a nadávali mu.

   Zástupce velitele tábora se na to chvíli díval, potom nařídil přivázat Francouze zmučeného do bezvědomí na kozlík a vlastnoručně se snažil vytlouci mu býkovcem jeho názor o nacistech.

   Když ho přestal bít, obrátil se se vztyčeným býkovcem ke shromážděným vězňům, kteří museli při této exekuci stát v pozoru se sejmutými čapkami, a důrazně prohlásil:

   „Ještě jsme pány situace my! A tak se stane každému, kdo tomu nevěří!“

   A to byl esesdůstojník, kterého jsme považovali do té doby za nejmírnějšího, kterého jsme do té doby nikdy neviděli, že by někoho bil.

   Nakonec ještě zakázal, aby vězeň, téměř k smrti ubitý, byl lékařsky ošetřen.

 

 

JAK SKONČILO BIRKENAU

 

 

   Stále jsme se obávali, že nacisté budou chtít nás, staré vězně, svědky svých zločinů, až se východní fronta přiblíží k Birkenau, vyvraždit.

   Z podnětu tajné komunistické vězeňské organisace, která měla ústřednu v Osvětimi I a důvěrníky ve všech osvětimských táborech, byly proto zahájeny za vedení sovětských důstojníků a uvědomělých politických vězňů přípravy pro ozbrojený odpor.

   Z Osvětimi I jsme dostávali oběžníky, které nás informovaly o situaci. Bylo také vytvořeno spojení s partyzánskou skupinou v okolí Osvětimi, v níž bylo několik vězňů, kteří uprchli z osvětimských táborů.

   S touto akcí souvisela také vzpoura sonderkomanda z října 1944, o které jsme psali na straně 122.

   Rusové přinesli zbraně z pracovního oddílu Zerlegebetriebe, v kterém se rozbírala rozbitá letadla.

   Akce byla dost rozsáhlá a pravděpodobně zásluhou táborových špionů a zrádců začalo velitelství tábora něco tušit a v srpnu 1944 očekávalo vzpouru.

   Před tábory, na silnicích, kterými pochodovaly veškeré pracovní oddíly, postavili silná opevněná kulometná hnízda a toto opatření trvalo dotud, než poslali Rusy a většinu nejstarších vězňů do jiných koncentračních táborů. Tito vězňové byli posláni na nejtěžší práce do tajných táborů; Němci je jistě chtěli zahubit a v některých táborech také zahubili.

   Poslední obětí plynu v Birkenau bylo 2000 židů z Terezína, kteří přijeli 28. října 1944; do tábora z nich vybrali jako schopných práce jenom 15 procent.

   Dne 2. listopadu 1944 přijel transport slovenských židů z Bratislavy, kteří byli posláni i ze zavazadly do mužského karanténního tábora BIIa. Z tohoto transportu nebyl násilně usmrcen nikdo a za několik dní byli všichni roztříděni do mužských a ženských táborů.

   Dne 3. listopadu 1944 jsme se dověděli, že plynování bylo úředně zastaveno. Zároveň byl vydán rozkaz, aby krematoria číslo I a II byla zbourána. My jsme pracovali na rozbíráni jejich vodovodů a zámečnických zařízení.

   Od října 1944 vyváželi esesmani usilovně všechny vězně do táborů uvnitř říše. Byli velice nervosní a v rozkazech, které se stále měnily, byl zřejmý zmatek. Dopravní potíže ztěžovaly transporty, na vagony se čekalo i několik týdnů.

   Ženské tábory BIa a BIb byly vyprázdněny celé a ženy byly přestěhovány do táborů BIIb, BIIc, BIIe.

   Úsek BIII byl zrušen, jeho baráky byly rozebrány, naloženy na vagony a poslány do koncentračního tábora Gross Rosen.

   Větší nebo menší transporty odcházely stále na západ.

 

   Dne 18. lena 1945 začala konečná a celková evakuace všech osvětimských táborů, v nichž bylo tehdy asi 50 000 vězňů.

   Z toho jich bylo v Birkenau asi 11 000 a jejich evakuace byla z počátku spořádaná. Transporty po 1000 až 2000 vězňů vycházely z tábora a kontrolovaly se ještě podle kartoték. Každý dostal jídlo na den a mohl si vzít i přikrývku.

   Asi o 16. hodině proskočila zpráva, že Sovětská armáda se značně přiblížila, a v táboře, v němž bylo v tu chvíli asi 2000 žen a dětí, nastal zmatek.

   Esesáci pálili narychlo na hromadách zbytky knih a dokladů administrativy tábora a zbylí vězňové vypáčili skladiště potravin a oděvů, které jim esesáci při jejich příchodu do tábora odebrali.

   Příslušníci sonderkomanda, jichž bylo asi 70, byli isolováni a hlídáni na zvláštním bloku.

   Velitel tábora chtěl ještě zplynovat a spálit nemocné vězně a děti, kteří nevydrží pochod. Ptal se kápy sonderkomanda, jak dlouho by trvala likvidace 1000 lidí v krematoriu, a některé děti dal přeložit z kmenového tábora BIId do nemocničního tábora BIIf, který měl být zničen celý, i s lidmi.

   Sonderkomando však se v evakuačním zmatku rozuteklo a splynulo s ostatními vězni.

   Nastoupilo tedy esessprengkomando, které dostalo rozkaz, aby poslední krematorium, číslo IV, vyhodilo do povětří a aby ostatní budovy zapálilo. Pomocníky esessprengkomanda se stalo asi 30 německých kápů, které vybrali a postavili zvlášť.

   Nejprve vyhodili do povětří krematorium, potom zapálili desinfekční stanici a skladiště svršků a jiných zásob v táboře BIIg.

   Když tábor BIIg hořel, přišel rozkaz:

   „Ihned vyklidit Birkenau a odejít do Osvětimi I!“

   Odešli všichni, i vybraní vězňové-pomocníci esessprengkomanda, a zůstali jenom nemocní a děti v nemocničním táboře BIIf, který už zničen nebyl a jehož vězňové byli zachráněni Sovětskou armádou.

   Cesta z Birkenau do Osvětimi I byla lemována silně ozbrojenými řetězy esesstráží se psy.

   Všechny tábory byly prohledány, všichni vězňové museli nastoupit a v 18 hodin odešli z Osvětimi I poslední vězňové.

   Závěrečný průvod měl asi 6000 vězňů. Hnali je v nedostatečném oděvu, zmrzlé, hladové a vysílené na západ, na Wodzislaw (Loslau).

   Pochod byl velmi rychlý a ty, kteří nemohli dál, esesmani stříleli. Příkopy po obou stranách silnice byly posety mrtvolami mužů a žen.

   Když se vězňové nabízeli, že ponesou své zraněné kamarády, dovolili esesmani tuto výjimku jenom pro vězně-říšské Němce.

   Esesmani ještě ke všemu dali své tlumoky a zavazadla vězňům, aby jim je nesli.

   Pochod do Wodzislawi trval oklikami tři dny. Většina vězňů musela spát pod širým nebem a silné mrazy zkosily ty, kteří spali na krajích lidských hromad a nemohli se zahřívat jejich teplem.

   Dne 21. ledna 1945 nás naložili ve Wodzislawi do otevřených železničních vagonů, až 120 lidí do jednoho.

   To byla nejhorší část naší cesty. Vagony byly tak přeplněné, že se mohlo toliko stát. Kdo klesl, už nepovstal – těla ostatních se nad ním sevřela jako hladina vody a nešťastník byl ušlapán.

   Nacisté nevěděli, kam nás mají poslat. Valící se sovětská vojska jim stále odřezávala tratě, po kterých nás chtěli dopravit do Vratislavi a do Gross Rosenu. Několikrát postavili vlak na slepou kolej a tam lidé mrzli celý den bez jídla a bez vody.

   Kdo měl ještě trochu sil, pokoušel se o útěk. Lidé vyskakovali z vagonů, ale esesmani stále ještě dobře hlídali a většinu uprchlíků zastřelili.

   Mrtvoly těch, kteří zemřeli ve vagonech, byly vyhazovány za jízdy podél trati také proto, aby živí měli více místa.

   Od 18. ledna 1945 nedali esesáci vězňům nic jíst ani pít. Na pokusy obyvatel, kteří se snažili podat vězňům kousek chleba nebo trochu vody, odpovídali bitím nebo střelbou.

   V těch dnech odešlo z osvětimského koncernu asi 20 transportů vězňů, které se pohybovaly za hrozných okolností.

   Část těchto transportů projížděla také Československem a naše obyvatelstvo bylo na stanicích i za jízdy svědkem bestiálního zacházení esesáků s vězni. Mnoho krajanů, kteří se snažili vězňům pomoci, esesáci postříleli.

   Dne 23. ledna 1945 okolo půlnoci dojel poslední transport z Birkenau do Ostravy-Přívozu. Tam se jednomu z nás, Erichu Kulkovi, a jeho dvanáctiletému synovi podařilo šťastně uprchnout. Až do příchodu Sovětské armády našli pomoc u dobrých a šlechetných lidí a dne 2. května 1945 byli osvobozeni sovětskými vojsky ve Zlíně.

   Druhý svědek a autor této knížky, Ota Kraus, opustil Birkenau s transportem dne 26. října 1944 a byl dopraven přes Sachsenhausen do tajného tábora SIII (Ohrdruf) v Durynsku.

   Na začátku dubna 1945 se vydal z Ohrdrufu s transportem do Buchenwaldu, kde byl osvobozen dne 11. dubna 1945.

   Za několik dní svého buchenwaldského pobytu poznal rozdíl mezi vězeňskou samosprávou v Birkenau a v Buchenwaldu. Spolupráce vězňů všech národností v Buchenwaldě mu ulehčila v mnohém život.

 

   Velitelství tábora Birkenau dobře vědělo, jakým nebezpečím by pro něj byli ruští a staří, politicky uvědomělí vězňové v blízkosti polských partyzánů a stále se blížící Sovětské armády; proto je odvezlo už v říjnu 1944 až na několik málo výjimek do říše.

   Když pak nastal den evakuace, byli v Birkenau většinou vystrašení a nezkušení nováčkové a ženy.

   Na organisování odporu nebylo v lednu 1945 ani pomyšlení a esesáci provedli evakuaci celkem hladce.

   Cestou z osvětimských táborů však jistě zahynula asi třetina těch, kteří tam v poslední chvíli byli, to jest nejméně 15 000 lidí.

 

   Počet vězňů v táborech osvětimského koncernu dne 17. 1. 1945, poslední sčítací apel před evakuací

 

                                                                                                                      Počet vězňů

      Osvětim I, kmenový tábor . . . . . . . . . . . . . . . . . .                    10 030

      Osvětim II (Birkenau)

           Babice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159

           Budy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  313

           Plawy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  138

           Harmenze (hospodářství) . . . . . . . . . . . . . . . .  204

           Mužský tábor v Birkenau . . . . . . . . . . . . . . . 4 470

           Ženské tábory v Birkenau . . . . . . . . . . . . . . . 6 196

           Sovětští váleční zajatci . . . . . . . . . . . . . . . . .       96             11 576

      Osvětim III (IGF Buna atd.)

           Monowice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 244

           Holeszowo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  1 008

           Jawiszovice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   1 988

           „Zgoda Huta“ (Eintrachthütte) . . . . . . . . . . .    1 297

            Jaworzno (Neudachs) . . . . . . . . . . . . . . . . . .    3 664

            Blechahammer (Bachovina) . . . . . . . . . . . . .    3 959

            Fürstengrube                                                      1 283

            Gutte Hofnung                                                      853

            Guthengrube                                                         586

            Morawice                                                                36

            Gliwice I                                                            1 336

             Gliwice II                                                             704

             Gliwice III                                                            609

             Gliwice IV                                                            444

              Laurahütte (Siemnianowice)                                937

              Sosnowiec I                                                          863

              Bobrek                                                                  213

              Trzebinia                                                               641

              Nachhammer                                                         486

              Trzechowiec (Czechowice)                                   561

              Rydullan (Charlottengrube)                                   833

              Zabrze (Hindenburg)                                               70

              Huta Bismarcka (Bismarckhütte)                             192

              Huta Batory                                                               202          33 045

                                       

                                   Celkový početní stav vězňů                                  54 651

 

Poznámka:

Některé z pobočných táborů, jako na příklad Brzzesce, Rajsko, Broschow a jiné, byly předtím likvidovány.

 

 

 

 

DOSLOV

 

 

   Touto knihou, tímto svědectvím se vyrovnáváme s nedávnou minulostí, jejíž poslední léta, ta nejhorší, jsme prožili v prokletém světě osvětimském, ve světě největší lidské zvrhlosti a zločinného vraždění.

   Dva roky jsme viděli ve dne v noci plamen a dým z komínů, slyšeli jsme nářek a křik nevinných žen a dětí a dýchali jsme vzduch otrávený zápachem z lidských kostí a z lidského masa.

   Ačkoliv jsme už předtím prošli tvrdou tříletou školou v nacistických vězěních a koncentračních táborech, působily na nás události v Birkenau v prvních dnech našeho pobytu hrůzně a častokrát jsme v těch dnech prožili zoufalý stav, kdy jsme byli na konci svých duševních i tělesných sil.

   Ale ani vlastní utrpení se nesnáší tak těžce. Horší je pohled zdravého člověka na nevypověditelné utrpení a neodvratné ničení bezbranných a stálé bezmocné čekání na stejný osud vlastní.

   Dnes jsme svědky a jako svědci musíme říci plnou pravdu a také ji říkáme.

   Popisujeme všechno tak, jak jsme to viděli, slyšeli a prožili.

   V prostředí ničivé nenávisti a sadismu jsme se stále snažili zachovat si stykem s uvědomělými lidmi to nejcennější – zdravý rozum a lidský cit.

   Všechny naše orgány se proměnily v oko a v ucho, abychom všechno vnímali.

   Na živu jsme zůstali opravdu jenom zázrakem.

   A v tom vidíme svatou povinnost všech, kteří vzdorovali fašismu a nacismu, kteří proti němu bojovali: Abychom nikdy nezapomněli, že jen rozhodné vymýcení fašismu a nacismu na celém světě zajistí všemu lidstvu bezpečnost, mír a štěstí !

   Nezapomínejme na příčinu osvětimského zločinu. Byl jí nacistickou rozpínavostí vystupňovaný imperialismus, který svou zrůdnost prokázal tím, že postavil vědu a techniku do služeb hromadného vraždění národnostních skupin a připravoval se na vyhlazování středoevropských národů. Fašismus v Osvětimi, nejbrutálnější forma imperialismu, sledoval hlavní cíl: vražděním a loupením hromadit a zmocňovat se kapitálu a nových hospodářských posic. Nespokojil se však jen tím, co uloupil svým obětem, vykořisťoval samu fysickou podstatu vězňů otrockou prací a pokusy a zpracovával mrtvoly jako suroviny pro nacistický průmysl.

   I táborový život byl otráven jedem fašismu – nacionalismem. Pokrokoví vězňové všech národností postavili se na odpor, organisovali se pod vedením komunistických buněk, které i za těchto těžkých podmínek udržely svou vůli k odporu.

   Fašisté nedokončili svůj zločin. Sovětská armáda zachránila národy střední Evropy před fašistickým morem a fysickou zkázou. Nebýt Sovětského svazu a vítězného postupu Sovětské armády, byla by se naše země stala jediným koncentračním táborem a plynové komory – továrny na smrt, by byly pouhými pomocnými závody I. G. Farben, Aktiengesellschaft.

 

   V lednu 1946

 

 

   Od osvobození Osvětimi Sovětskou armádou v lednu 1945 uplynulo právě jedenáct let. K tomuto výročí vychází Továrna na smrt po čtvrté.

   Zbytky továrny na smrt v Březince u Osvětimi se rozpadají. Bývalý tábor Birkenau je zarostlý bujnou, hustou a vysokou trávou. Nikde na světě neroste taková tráva jako tam . . . Roste ze země prosycené lidskou krví, ze země skropené miliony slz a kapiček lidského potu.

   Kdo má příležitost navštívit Polsko, kdo má zájem, možnost a čas, navštíví obvykle také Osvětim. Uvidí tam v museu doklady o tomto velikém zločinu. Pochopí z velké části aspoň přibližnou velikost zvěrstva spáchaného lidmi, kteří označili svůj oděv hákovým křížem a lebkami se zkříženými hnáty.

   V poválečných letech byli četní z nejhorších esesáků postaveni před soudy a také odsouzeni. Ne však všichni. Zločinná myšlenka hromadně vyvražďovat celé skupiny národů vznikla už dávno před válkou v nacistickém Německu. Záměrně připravovali, plánovali a organisovali koncentrační tábory a továrny na smrt. O tom svědčí nezvratně dokonce dokumenty nacistických archivů, zveřejněné při mezinárodních procesech s válečnými zločinci.

   Vzhledem k vývoji posledních deseti let můžeme dát otázku: Kolik vrahů z Osvětimi se pohybuje svobodně ve světě? Kolik přímých i nepřímých vinníků osvětimského zločinu zaujímá dnes opět veřejné funkce a má opět vliv na politický život a vývoj ve své zemi? Touto zemí je především západní Německo, stát, který dovoluje, aby bývalí esesáci znovu veřejně vystupovali, neboť zbrojaři a bankéři kapitalistických států je potřebují v panickém strachu o své žoky peněz.

   V západním Německu se o Osvětimi mnoho nemluví ani nepíše. To proto, že v této zemi je mnohem více vinníků a účastníků osvětimského zločinu než postižených a pouhých svědků. Nás bývalých vězňů z Osvětimi je málo a ještě jsme roztroušeni po celém světě. Mnozí z osvětimských chtěli a chtějí na to zapomenout jako na zlý sen.

   Jaké to mají štěstí váleční štváči, Kruppové, akcionáři I. G. Farben, Schneider Creusot a podobní, že jim nikdo ve dne ani v noci nekřičí do ucha: I Vy jste pomáhali vraždit v Osvětimi!

   Jediný letecký zásah dnem i nocí jasně zářících komínů krematorií mohl zachránit miliony lidí . . .

   Dnes se chtějí odvážit stejní lidé připravovat opět novou světovou válku, už třetí v jedné lidské generaci. Od války k válce se ukrutnosti proti lidskosti stupňují. My z Osvětimi spolu s těmi, kteří přežili Hirošimu, jsme poznali, čeho všeho jsou schopni váleční paliči, nepřátelé lidí. V západním Německu opět kvasí pařeniště fašismu. Individua typu Eichmanna, hitlerovští generálové a esesáci spolu se zbrojaři a finančními magnáty znovu mluví o odvetě. Po zkušenostech z druhé světové války si můžeme dobře představit loupežné militaristické choutky.

   V minulých letech jsme poznali, že ti, kteří přečetli Továrnu na smrt, ujasnili si znovu, co to je fašismus, a uvěřili, čeho je schopen. Proto prosíme čtenáře, aby tuto knihu po přečtení neukládal do knihovny. Nechť je stále, každý den čtena co největším počtem lidí. Není to čtení příjemné, ale nutí nás, abychom nikdy nezapomínali, abychom vždycky a ze všech sil bojovali proti válce, za udržení míru.

 

   V lednu 1956.